Oligarchové a oligarchie

Existují fenomény, které na první ani na druhý pohled nesouvisí s mou vírou, ani s
žádným jiným náboženstvím, které znám. Ale když se na některé podívám ještě
jednou, do třetice, s časovým odstupem a hlubším zamyšlením, často pak připustím,
že přece jen mají i něco společného s mým osobním postojem. Když například Ježíš
řekne: „Vaše řeč ať je ano, ano, anebo ne, ne“ — jinými slovy: jasná, srozumitelná,
vypovídající o charakteru slušného a čestného člověka; nebo když buddhisté řeknou
„cesta je cíl“ — jinými slovy: jít životem s otevřenou myslí a otevřeným srdcem, žít
dnes, tady a teď, naplno. Pak automaticky všechno, co se kolem děje, vyvolává ve
mně jakousi rezonanci a podvědomé vnímání situace. Člověk nemusí být aktivním
politikem, angažujícím se za tu, či onu stranu, ale je dobré mít vlastní názor.
U příležitosti vydání nové knihy známého německého spisovatele, fejetonisty,
žurnalisty, recenzenta filmů a televizních pořadů, kulturního vědce Georga Seeßlena
(*1948) Der dunkle Visionär — Temný vizionář — o Elonu Muskovi a problému
oligarchie, vysílal rakouský rozhlas pořad na téma Oligarchen — Oligarchien -
Oligarchové a oligarchie. Relace, ve které mluvil jak autor knihy, tak několik
odborníků z oblasti politologie, historie a psychologie, mě nesmírně zaujala.
Podrobně jsem ji pak „zanalyzoval“ a následně napsal tento text.

Seeßlen tvrdí, že „osvícenství a demokracie fungují pouze tehdy, když si společnost
na základě komplexních vědomostí a kritických analýz uvědomí, kdo jsou bohatí a
superbohatí a dokáže jejich moc omezit.“ (Dnes se tomu říká rešerše investigativních
novinářů. Pozn. autora textu) „Teprve tehdy funguje demokracie. A končí tam, kde
jsou oligarchové tak mocní, že žádnou kritiku nepřipustí a své kritiky pronásledují
psychicky, fyzicky, sociálně i ekonomicky.“

Oligarchové existovali již před naším letopočtem

„Oligarchové existují od počátku společností. Jak Platón, tak i Aristoteles se zabývali
tématem oligarchie, kterou považovali za nebezpečnou pro společnost, pro udržení
trvalého míru, pro rozvoj ekonomiky a vůbec pro světový řád. Pojem oligarch
pochází z řeckého slova, které znamená vládu menšiny. Oligarchové jsou obvykle
velcí podnikatelé, kteří díky svému bohatství získávají v zemi politickou moc.
Názory Platóna a Aristotela jsou dnes překvapivě aktuální. Oba filozofové říkají něco
utěšujícího, ale zároveň i něco nebezpečného. Vládu oligarchů totiž označili za
přechodnou formu. Období oligarchů pro ně nikdy není něčím, co trvá déle než jednu
generaci, něco stabilního, ale jako jev transformace, obdobím krizí, probíhajících
mezi systémy demokracie a tyranie. Po tisící leté zkušenosti bychom ale měli být
dostatečně varováni, že existence oligarchů je signál, který pro rozvoj demokratické
společnosti nevěstí nic dobrého“ — říká Georg Seeßlen.

Oligarchové jsou často úzce spjati s politickým systémem, ale zároveň se nacházejí v
napjatém vztahu nebo dokonce v konkurenci se státními institucemi. Není výjimkou,
že dochází k otevřeným sporům, jako například nedávno mezi Elonem Muskem a
americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Oligarchové vedou také mezi sebou
zuřivé boje o moc, například když se snaží násilím zajistit nebo rozšířit sféry své
moci a vlivu.

Zatímco po pádu berlínské zdi se používal tento pojem zejména pro postsovětské
státy či pro Putinovské Rusko, v posledních letech se ukázalo, že i Západ má problém
s oligarchy.

Je velice zajímavé, že právě na Ukrajině existuje definice toho, co znamená být
oligarchou. Naše zjednodušená definice “zde na Západě“ zahrnuje na jedné straně
superbohaté a na druhé straně politické aktéry. Ukrajinská definice oligarchů má však
čtyři jasná kritéria a říká, že pokud jsou splněna tři z nich, jedná se stoprocentně o
oligarchu:

1. rozhodující vliv na politiku,
2. rozhodující vliv na média,
3. monopolní postavení v určitých sektorech ekonomiky,
4. bohatství a majetek.

Klasický narativ o tom, jak funguje kapitalismus, řečeno zjednodušeně, zní:

“Nejprve jsou tu vítězové. Ti pak získávají výnosy (zisky) a mají z toho samozřejmě
radost. Dříve či později z tohoto nakumulovaného zisku však profitují všichni, celá
společnost. Jinými slovy: všichni jsme součástí tohoto pokroku. Oligarchové ale tuto
historii zcela obrací: čím hůře se daří ekonomice, tím lépe se daří oligarchům.“

Jsou to lidé, kteří profitují z kolapsu dané varianty kapitalismu a předvídají příchod
varianty nové. Tato teze Georga Seeßlena se potvrzuje, když se podíváme na to, jak
silně vzrostlo bohatství oligarchů a superbohatých v posledních desetiletích.
Pandemii covidu přežili bez úhony. Podle údajů nevládní organizace NGO OXFAM
jsou dnes všichni miliardáři v průměru o 3,3 bilionu dolarů bohatší, než v roce 2020.
Jejich majetek rostl třikrát rychleji než míra inflace.

NGO (nevládní organizace) je nezisková skupina, často dobrovolná, která působí
nezávisle na jakékoli vládě a zabývá se sociálními, environmentálními nebo humanitárními otázkami. NGO OXFAM působí na místní, národní nebo mezinárodní úrovni a zaměřují se na cíle, jako jsou lidská práva, zmírňování chudoby, na vzdělávání, a vyplňují mezery tam, kde vládní služby mohou selhávat. Svou činnost financují z darů a grantů a jejich nezávislost jim umožňuje prosazovat různé záležitosti, sledovat činnost vlády a ovlivňovat politiku ve prospěch veřejného blaha. Je globální konfederací nevládních organizací založená v roce 1942 skupinou organizací, které se zasazují o ukončení globální chudoby a nespravedlnosti spojené s chudobou. Působí ve více než 70 zemích, kde podporuje komunity v krizi, bojuje proti nerovnosti tím, že se zabývá jejími základními příčinami, jako jsou práva k půdě či diskriminace, a vede kampaně za změny politiky vlád a společností s
cílem vytvořit rovnoprávnější svět.

K holým číslům se přidávají také sociálně-psychologické dimenze fenoménu
oligarchů. Existují zjevně lidé, kteří jsou k tomuto předurčeni. Jedná se převážně o
muže, ženy se mezi oligarchy téměř nevyskytují. Psychologie nám od 60. let
potvrzuje, že opravdu existuje typus člověka, který touží po moci, nebo po kariérním
vzestupu. Odborně se mluví o jakémsi zvláštním trojúhelníku, sestávajícím ze třech
kombinací.

Jednu stranu tohoto trojúhelníku tvoří extrémní forma narcismu. Oligarchové nejenže
věří sami v sebe, ale jsou doslova posedlí sami sebou, neboť jsou přesvědčeni, že si
mohou za peníze cokoliv koupit. Tvrzení, že štěstí, nebo vnitřní osobní spokojenost
se za peníze koupit nedá, neberou vážně.

Druhou stranou je velmi rigidní machiavellismus, dle motta účel světí prostředky.
Neexistuje žádná morální vazba — pokud něco chtějí, použijí veškeré možné
prostředky, někteří se neštítí ani kriminality.

Třetí příčkou toho trojuhelníku je určitý druh psychopatie nebo sociopatie, tedy
přesvědčení, že lidé jsou jen nástroje, objekty, věci. Důsledkem je pak totální absence
empatie.

20. leden 2025, Bílý dům, Washington
Donald Trump je uveden do úřadu prezidenta USA. V první řadě přítomných nejsou
členové vlády, ale oligarchové: Elon Musk (Tesla, SpaceX), Mark Eliot Zuckerberg
(Facebook), Jeff Bezos (Amazon), Timothy Mellon (Podnikatel a byznysmen), Tim
Donald Cook (Apple), Sam Altman (Umělá Inteligence — AI)… Každý z nich daroval
na Trumpovo vítězství ve volbách zhruba milion dolarů.
Časy, kdy sociální média představovala slib demokratické participace všech lidí, jsou
dávno pryč. Zdá se, že dnes tyto platformy slouží především k posilování moci
oligarchů z oblasti technologií.

Elon Musk dnes vládne spíše strachem než fascinací. Vyvolává opravdu obrovský
strach, neboť jeho moc proniká hluboko do společnosti. A to je možná jeden z prvků
funkce oligarchů, že jejich moc není široká jen plošně, ale taky velmi hluboká. Tak
hluboká, jako byla kdysi moc gangsterů, či mafiánských bossů. Moc šířená systémem
závislosti, výhrůžek či vydírání, ale také způsobem vedení, který někoho možná
fascinuje, u jiného spíše vyvolává pocit hnusu.

Přesně to se stalo, když se Elon Musk náhle stal šéfem úřadu, jehož úkolem bylo
zasahovat do státního aparátu a restrukturalizovat jej. Když si pak takový člověk
najednou přivlastní data milionů daňových poplatníků a nikdo neví, co s nimi udělá,
jedná se o klasickou metodu oligarchie.

„To, co jsme měli možnost pozorovat ve spojení Elona Muska a jiných TEC
milionářů s Trumpem, nelze nazvat jinak, než slovem korupce. Nikdo nemusí nic
legitimizovat, něco vysvětlovat, dokazovat, či obhajovat… ‘Dostal jsem jako dárek
letadlo, tak si ho vezmu… Podřídím si celosvětový obchod a cla tak, jak se mi to
hodí…‘ Lidé, kteří jsou aktéři takového svazku, mají najednou mnohem větší prostor,
mohou si dovolit věci, které si běžný člověk dovolit nemůže, mají privilegia nad
rámec zákona a zároveň dochází k takové interakci mezi oligarchy a politickým
vedením, že nakonec je moc administrativy zcela pod kontrolou oligarchů. Stát se
stává jejich kořistí.“

Na Trumpově inauguraci, ale nebyli přítomni pouze známí TEC oligarchové. Byli tam
také zástupci tradiční mediální oligarchie, jako například Rupert Murdoch, patriarcha
impéria FOX News.

„Zkušenosti ale dosvědčují, že vztahy mezi oligarchy a autoritářskými politiky jsou
vždy napjaté. Přitom platí, že ani oligarchové, ani autokraté se jeden bez druhého
neobejdou a nemohou rozvíjet. Jsou na sobě závislí. Elon Musk a Donald Trump sice
vytváří obraz dokonalé dvojice, spojení nejbohatšího s nejmocnějším mužem světa,
jakoby tvořili absolutní vládu. Ve skutečnosti jsou ale jen zdánlivě jednotní a jejich
rozpad je předem naprogramován. Což se také poměrně brzy stalo…“
Vyvstává otázka, co dělat proti nekontrolovatelné moci oligarchů?

Na prvním místě musí dojít ke zdanění majetku, dědictví, darů a progresivních zisků.
Daňové prostředky jsou mechanické instrumenty demokratické společnosti a lze je
relativně lehce nařídit. Existuje několik modelů, které se dají přizpůsobit situacím v
různých zemích.

V uvědomělé a vzdělanostně kvalifikované společnosti je na druhém místě za daněmi
transparentnost. Transparentnost je naprosto nutná, zejména při rozpoznávání
lobbistů: které lobbistické organizace, která strana, kteří politici, či jejich
spolupracovníci, z jakých zdrojů je vše financované, atd. Transparentnost umožňuje
viditelnost a zároveň nutnost kontroly. Zapotřebí je tedy nejen fungující politika, ale
také zralá občanská společnost, civilní kuráž, církve, instituce a média.
Nejdůležitějším článkem pro kontrolu moci oligarchů, jsou v demokratické
společnosti poslanci v parlamentu. Ti musí moci oligarchů zabránit. To je jejich
práce.

Žijeme v demokratické společnosti. To je nesmírně mnoho. Obrovský dar. Svět nám
denně staví před oči obrazy lidí, žijících v jiných režimech, v otřesných podmínkách.
Važme si toho, kde žijeme. Děkujme za to. Modleme se za ty, kteří tu možnost
nemají. Prosme za ně, aby vydrželi a nikdy neztratili naději pro lepší budoucnost. A
prosme také za odpuštění pro ty, kteří je tyranizují. Ve skutečnosti jsou ti tyrané
otroky svých vlastních tyranií, vyvolaných patologickým strachem sami o sebe. A
pokud nám zbude síla, investujme ji do iniciativ, které prospívají naší duši a dobru
jiných.

*Zpracováno dle redakce Alexandra Behra v relaci rádia Ö1 ze dne 26. srpna 2025, 19:05 hod. Věty uvedené v citátech jsou doslovným překladem autora knihy Georga Seeßlena. Zbývající text tvoří myšlenky, v relaci použité oe1.orf.at