Odsvěcený kostel: Číhošť, Josef Toufar a paměť místa

Konečně jsem navštívil Číhošť. To, co jsem viděl, slyšel a prožíval, díky podrobnému vyprávění zasvěcených místních lidí, mě natolik dojalo, že jsem několik nocí nemohl klidně spát.

Vyrůstal jsem v době komunismu, kdy jsme všichni byli od rána do večera masírováni zprávami o tom, co je pravda z pohledu estébácko-komunistického státu. Dnes bychom řekli: autoritativním, diktátorským režimem, který neumí nic jiného, než šířit dezinformace a lži, protože jinak nemá šanci vládnout. Až do doby, než tento politický systém skončil, celý národ poslouchal z rádia a novin zprávy o tom, že v Číhošti se udál podvod. Tamní kněz prý pokoutně zinscenoval pohyb křížku na oltáři tak, aby to vypadalo jako zázrak. Informace o tom se pak šířila všemi možnými kanály tehdejších propagandistických médií. Že to mohlo být jinak, se sice tušilo, ale důkazy či možnost obvinění vyvrátit neexistovaly. Podobně se nemohlo ani oficiálně pátrat po tom, proč místní farář Josef Toufar (14. 7. 1902–25. 2. 1950) po řadě výslechů náhle zemřel. Oficiálně se tvrdilo, že zemřel v důsledku operace na nemocničním lůžku. Že i jeho náhlá smrt mohla mít zcela jiné příčiny, se také tušilo, ale ani v tomto případě žádné důkazy nebyly. A kdo by si troufnul se jen zeptat nebo dokonce zpochybnit oficiální verzi, vystavil by se pozornosti tajné policie a dříve či později by byl umlčen. Toufar byl pohřben zcela tajně jako vyvrhel a nepřítel národa, beze jména a udání konkrétního hrobu. Jeho ostatky skončily v bloku politických vězňů na Ďáblickém hřbitově v Praze. Teprve po sametové revoluci v roce 1989, po zpřístupnění tajných archivů státní bezpečnosti a po neúnavném úsilí několika poctivých a statečných lidí, se až o několik let později mohla veřejnost konečně dovědět, že vše ohledně tzv. Číhošťského zázraku a náhlé smrti Josefa Toufara bylo zcela jinak.

Naivní a bezcharakterní bolševičtí posluhovači, kteří nemilosrdně, hlava nehlava, šířili komunistickou ideologii, se neštítili ničeho. Bylo jim sděleno, že největším nepřítelem komunistického režimu je katolická církev a Vatikán. Z té doby existuje nesčetné množství karikatur a posměšných urážlivých kreseb a textů, stačí nahlédnout v archivech do některých novin z té doby. Církev – to bylo cosi jako červený hadr pro býka v aréně. Církev byla symbolem a synonymem pro tmářství a také úhlavním třídním nepřítelem. A proti úhlavnímu nepříteli se přece musí bojovat! Nejen slovem, tedy publikováním zmíněných karikatur a dehonestujících textů, ale také činem. Tím bylo zastrašování, výslechy, zatýkání a týrání kněží a řeholníků i laických věřících v místních žalářích.

Zinscenovaným pohybem křížku na oltáři chtěl režim obvinit církev z manipulace a před věřícími ji diskreditovat. Toufar byl estébáky přinucen doznat, že „on sám toto úmyslně naplánoval za účelem získání většího počtu věřících“. Byl to statný chlap, čestný a charakterní člověk. Nemohl by se přiznávat k něčemu, co nevykonal. Ale když to nešlo „po dobrém“, zkusili to „po zlém“. Bili ho a mučili do němoty, cpali psychofarmaky a na zinscenovaném filmu, den před smrtí, ho zbídačeného oblékli do kněžského a liturgického oděvu, vyvlekli na kazatelnu a slovy, které mu oni diktovali, musel přiznat, že on nainstaloval drát, kterým manipuloval pohyb křížku. Den po této brutální akci zemřel… Záběry z této drastické události se pak šířily po celé republice, i já jsem je kdysi viděl.

Dnes již celá veřejnost pravdu zná. Na toto téma vyšla řada knih a po mnohaletém pátrání se dokonce podařilo najít Toufarovy ostatky. Byly pak slavnostně uloženy do rakve a pohřbeny do podlahy kostela v Číhošti. Když tyto řádky píšu, neobjevuji tedy nic nového, jsou to již známá fakta.

Ale jedna věc mě přece jen velmi zaujala.

Pan průvodce, místní, věřící člověk, který spolu s manželkou a nynějším panem farářem provádí na požádání lidi po kostele a faře, ve které Toufar bydlel, také v místě současného Toufarova hrobu, odkud je dobrý pohled jak na kazatelnu, ze které Toufar mluvil, tak i na presbytář s oltářem (na kterém dnes stojí kopie křížku), řekl tuto zajímavou větu: „Když komunismus skončil, několik lidí z vesnice řeklo, že musíme tento kostel konečně odsvětit, vše vymalovat, opravit, aby zde konečně zavládla dobrá atmosféra, dobrý duch…“

Mnozí z nás se jistě setkali s termínem „odsvětit kostel“. Většinou v té souvislosti, když v nějakém městě či místě v důsledku radikálního úbytku věřících kostel zeje prázdnotou, chátrá, rozpadá se. Takových kostelů bylo kdysi hodně v česko-německém pohraničí, když se po odsunu Němců přistěhovávali do někdejších čistě německých, katolických vesnic občané ze všech konců celé tehdejší Českoslovcenské republiky, často i Romové z jižního či východního Slovenska. Povětšinou lidé, kteří o kostel zájem neměli.

Ale o odsvěcení se mluví i v souvislosti s ubývajícím počtem katolíků ve velkých městech, například i ve Vídni. Pořád sice existuje skupina místních věřících, ale ta je již tak malá a nepatrná, že si jednoduše nemůže dovolit udržovat a platit náklady za velký kostel. Občas převezme takový kostel jiné náboženské uskupení a stále častěji je kostel upravován a přestavován na umělecký či koncertní prostor. Tak, jako byl kostel kdysi zasvěcený či posvěcený, protože se v něm vysluhují svátosti, hlavně slavnost Eucharistie, slouží se mše, atp., tak v opačném smyslu slovo odsvěcení vyjadřuje, že kostel již neslouží původním účelům. Církevní představitelé sice kladou velký důraz při uzavírání smluv s organizacemi nebo právnickými osobami, které „odsvěcený“ kostel přebírají do své správy, že by budova neměla sloužit k realizaci činností, které odporují pravidlům slušnosti a dobré morálky. V konečném důsledku však za funkčnost nového objektu přebírá odpovědnost nový majitel.

Diskuse o „odsvěcení“ kostela v Číhošti má však zcela jiný podtón. Zkusme se na chvíli zamyslet nad tím, co se tam kdysi událo.

Když přišel v roce 1948 farář Toufar do Číhoště, byla to živá a prosperující farnost. Byl horlivým, zapáleným knězem. Až do doby, než si právě jeho vzala na mušku StB. Bylo to období, kdy komunistická vláda násilně zavírala kláštery, řeholnice, řeholníky a kněze zavírali ve věznicích nebo později internovali ve velkých internačních klášterech, protože věznice byly plné. Bylo to období politických procesů. Celá plejáda lidí byla nevinně odsouzena buď k smrti nebo k dlouholetým trestům za tzv. vlastizradu. Pučem dosazený komunistický režim potřeboval nastolit svou vládu a jak známo, takové režimy toho mohou dosáhnout jen zavedením atmosféry strachu, útlaku, zlikvidováním práv na svobodu tisku, médií, institucí či jedinců. To je princip diktátorů všech dob, a ani dnes nemusíme chodit daleko. V Rusku, Bělorusku, v Severní Koreji a v mnoha dalších zemích se tak děje dodnes.

Když Toufara zatkli, vplížil se do vesnice zlý duch. Věřící, ale i místní znejistěli. Určitě byli takoví, kteří věřili na zázraky, ale nevěřili tomu, že by Toufar toto sám úmyslně zorganizoval. Byli i tací, kteří se stali nadšenci nového komunistického režimu, ale těch byla spíše menšina. Možná tam byli i lidé, kteří do kostela nechodili. A některým to bylo jedno. Zanícení ateisté se asi těšili z toho, že teď vyjde pravda najevo, že totiž Toufar či církev podvádí. Zcela jistě to vyvolalo časté návštěvy estébáků i důvod k debatám; zřejmě neexistovala rodina, ve které by se po večerech na toto téma tiše nemluvilo. V každém případě ale skupina lidí, které se to dotklo nejvíce, byli věřící. Co si o tom všem myslet? Co se to vlastně stalo? Proč odvezli faráře k výslechům? Co se bude dít? Kdo bude sloužit mše?

A když přišla zpráva, že Toufar onemocněl a náhle zemřel, nejistota nabrala na obrátkách. Jak je to možné? Tak najednou? Vždyť ještě nedávno byl zde a plný zdraví…

(Dlouhá léta se to tutlalo, nebylo totiž žádoucí, aby vyšly najevo brutální metody, které byly tehdy používány. Příbuzní byli oficiálně vyrozuměni až čtyři roky po jeho smrti. Z odtajněných spisů je evidentní, že v plánu StB bylo připravit Toufara pro monstrproces, ne ho zabít. Proto taky jeho trýznitel Ladislav Mácha, který byl známý jako sadista a surovec, dostal stranickou důtku za to, že Toufara dobil k smrti, namísto toho, aby ho „jen donutil k přiznání“. Pozn. autora textu.)

Ještě větší nejistota, doprovázená velkým strachem, se zabydlela v kostele. Chrám, do kterého lidé chodili, aby se spolu modlili, velebili Boha, zpívali, hledali útěchu pro své duše, kde se cítili dobře ve společenství spoluvěřících. Místo, kde se cítili bezpečně, neboť v něm cítili přítomnost Boží, se najednou změnilo v peklo. Najednou jim tam dobře nebylo. Ztratili zájem modlit se. Už jim nebylo ani do zpěvu, ani do vyhledávání společenství. Místo, kde ještě nedávno cítili přítomnost Boží, se proměnilo v prázdno. Chladné, mrazivé, bezduché. A jestli tam nějaký duch byl, tak to byl duch obav, smutku a zoufalé nejistoty. Nepříjemný pocit, pronikající celým tělem, bolestivý až do morku kosti. A tak přestali do toho kostela chodit. Je to logický následek. Nikdo nechodí rád někam, kde se necítí dobře. A jediní, kdo si mnuli ruce radostí, byli estébáci, komunisté a ti, kterým se vydařil plán: vymýtit věřící z kostelů.

Pamatuju si, jak jsem v roce 1997 poprvé navštívil kostel sv. Filomény v Kalawao, v bývalé kolonii malomocných na ostrově Molokai. Kostelík tam stavěl mnoho let v době svého pobytu mezi malomocnými P. Damian de Veuster (1840–1889). Dnes tam malomocní již nežijí a jejich příbytky už taky dávno odvál vítr a vlny oceánu. Zůstal jen kostelík a místní ho neustále udržují. Ten kostelík mě tenkrát, již při pouhém překročení prahu oslovil nevídaným způsobem. Jako by do mě vlétnul paprsek Boží lásky. Nebo lásky P. Damiana. Nebo duch láskyplné důvěry stovek malomocných, kteří v tom kostele hledali útěchu. Všichni hrozně trpěli nejen kvůli nemoci samé, ale také kvůli odloučení od svých nejbližších, než v tomto vyhnanství zemřeli. Ale ten duch čisté lásky, dobroty a upřímnosti tam pořád je. Jako by ty výlevy bolavých duší byly nakumulované v neviditelné atmosféře toho kostelíka. Kolik jen utrpení, ale zároveň i kolik Boží útěchy! A na tomto místě utrpení a láska jsou jedno. Nejsou proti sobě. Je to paradox, je to zázrak, je to tak.

Od té doby jsem byl v tomto kostelíku už nejméně dvacetkrát a jak je to jen trochu možné, vždy se tam rád vracím.

Snad každý z nás známe podobná místa. Místa, kde se cítíme dobře. A nemusí to být kostel, ale nějaký dům, byt, sál, místnost… Taková místa existují. Neumíme třeba ten fenomén pojmenovat, ale víme a cítíme, že jsou.

Avšak být v kostele v Číhošti, i po tolika letech, kdy P. Toufar zemřel na následky mučení, je pořád bolestivé. Jako by se nějaké zbytky toho zla, té lži, té falše v tom kostele pořád ještě držely zuby nehty. A možná to není jen tím, ale asi i lidmi, kteří se nechali ovládnout lží a do svého srdce vpustili strach. Ano, až takové důsledky mohou mít zlomyslné lži a dezinformace, pokud je necháme růst ve svém nitru.

Číhošťský kostel mi něčím připomíná i dobu, ve které dnes žijeme. Pravda vítězí. Pravda vás osvobodí. To nejsou jen bezduché slogany, to jsou stále platná sousloví. Kdo se bojí pravdy, nebo ji překrucuje, jak se mu to hodí, jen aby mohl vládnout, to není dobrý člověk, a semena, která zasévá, nikdy nepřinesou dobrou úrodu…

Kéž nám všem, věřícím i nevěřícím, je tento kostel a příběh statečného faráře Toufara mementem! Pokud nám jde o lepší svět, o lepší občanskou společnost a lepší budoucnost, tak je to možné pouze a jen šířením dobra, lásky a pravdy.

Vše ostatní je cesta do pekel.

DODATEK:
O den později jsem navštívil nedaleký premonstrátský klášter na Želivě. Za komunismu „sloužil“ jako jeden z internačních klášterů pro řeholníky a kněze z celé tehdejší Československé republiky.

V jedné dlouhé chodbě se nachází stálá výstava o zločinech komunismu. Na zdi před velkým křížem jsou napsaná jména stovky vězněných duchovních v letech 1950–1956. Vedle této zdi se nachází citát z knihy starozákonního proroka Izaiáše: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo.“ (Iz 5,20)

Jak pravdivá, symbolická a aktuální slova i dnes, kdy sice nežijeme v diktatuře estébáckého komunismu, ale kdy politici zcela běžně lžou, překrucují pravdu a slibují nesplnitelné…

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.