Od zdi ke zdi

Jsme svědci divadelní šarády online už 4 měsíce. Kdyby šlo o hokej, už by sudí mockrát pískal a vylučoval. Výsledek, vzdor základnímu vyjádření 24 hodin, ani pravidla nejsou dosud známy. Víme jen, že se nic nemění ani po 2664 hodinách. A nejspíš nebude ani po dalších 2664 hodinách. Víme jen to, že jeden tým hraje dílem za své, dílem za soupeřovy barvy.

Ano, jde o soupeření jinak se to nazvat nedá, prezidentů Trumpa a Putina.

Oba chtějí mít pravdu, jeden se jí drží, druhý dělá silný dojem, že neví, co chce. Základ sporu je společný, Ukrajina. Jeden ji chce, druhý mu ji dát chce-nechce. Žádný z nich ji však nevlastní, porcují medvěda, který běhá po lese.

Proč?

Je to střet dvou kultur, jen zdánlivě si podobných. Východní a západní, demokratické a diktátorské. Horší karty má ta demokratická. Není snadné tomu porozumět a tak se podívejme na příčinu a způsoby řešení.

Donald Trump chtěl být prezidentem a tak sliboval všechno, na co voliči slyšeli. Jeden, a ne zrovna slabý, slib byl ukončení války do 24 hodin. Soudný volič by tomuhle slibu jistě nanaletěl, i když, jak se jeho autor později, po neúspěšných pokusech, snažil o bagatelizaci tím,že to byla básnická nadsázka. Protože on musí voličstvu účty skládat, musí úspěch aspoň per partes mít. Stále ho nemá a výhled na něj je dost tristní. Jak už řečeno, má horší karty. Jeho protějšek účty skládat nemusí, ale úspěch, stejně jako Trump mít chce. Navíc má prsty v ráně, což jeho protějšku schází. Přesto i on úspěch mít musí, jen jeho akční rádius je podstatně delší, než trvání prezidentského úřadu Trumpa. Horší pro něj je, že jemu jde o život, v případě neúspěchu se v Rusku takoví vůdci likvidují. Lepší karty má Trump, jemu jde jen o úřad. Putin nemusí spěchat, Trump ano. Naopak, strategicky má Putin lepší karty, především má na své straně čas a okupovaná území. Navíc má na bojišti drobné úspěchy a jeho cílem je mít větší. Trump nemá nástroj, jak by mu v tom zabránil, když mluví jinou řečí, než které by Putin chtěl rozumět. Vypudit Putina z nory nelze řečmi, na něj platí jen síla a ten, kdo vyjednává je slaboch. Jsou to dva rozdílné kulturní vzorce, které lze vyřešit jen silou, nebo kapitulací, protože jiné styčné body nemají. Putin má čas, dokud mu nedojdou síly, což bezprostředně nehrozí, Trump má jen dobu trvání úřadu prezidenta a jde mu o prestiž, která je pro jeho ego velice silnou motivací. Proto se taky raduje z každého zdánlivého kroku Putina vpřed, který si ho tak „maže na chleba“, jak se před týdnem vyjádřil jeden poslanec v Bundestagu.

Trump chce dosáhnout úspěchu a je mu v podstatě jedno jak. Protože je Ukrajina v defenzivě a slabší než Rusko, klidně tlačí na Zelenského i za popření svého stanoviska z doby jeho prvního presidenství, totiž, že Ukrajina má právo na svoji suverenitu, územní celistvost a nedotknutelných hranic, parametrů dojednaných v Budapešti 1991 a potvrzovaných opakovaně v letech pozdějších ještě dvakrát. Jemu jde jen o úspěch, jedno za jakou cenu, uspokojí své ego. Po něm ať přijde potopa. Protože se mu nedaří, kličkuje od zdi ke zdi, vždy tím směrem, ze kterého se ev. dá očekávat aspoň něco. Proto dělá rozhodnutí, která záhy mění, není na něj spolehnutí jen v tom, že nikdo nikdy neví, co zítra udělá a pozítří zruší. To je přesně to, co vyhovuje Putinovi, on má čas a žádnou potřebu se ze svého stanoviska pohnout. Trump ztrácí nervy a tak žongluje i s myšlenkou odstoupit ze hry a poklepat si na rameno, „já se snažil, udělal co šlo, ale Evropa nedělá nic, přestože je to hlavně její zájem.“

I cíle obou jsou různé.

Putin chce obnovit sféru vlivu, říkejme tomu provincie, z dob SSSR. K tomu má prakticky neomezenou moc. Ruský mužík je zvyklý strádat, strádá a tak mu je třeba dát vizi velikosti velmoci, tedy důležitosti až hrdosti, příslušností k velkému a mocnému národu. Když nemá chleba, dostane aspoň hry, vizi. Jemu to ve většině stačí, navíc když jinou možnost nemá a když ji chce, koule na nohy a šup s ním do ťurmy, pokud ne rovnou do hrobu. Jenže válka se vleče a konec v nedohlednu a tak i ocel se časem unaví. Inu, je třeba ji nenechat zrezivět. To lze docílit docela snadno tím, že představím, vnutím, vnějšího nepřítele, který usiluje o naše bytí a tak je třeba se bránit. Strach je tady neocenitelným pomocníkem, strach sjednocuje ustrašené, takže s dmoucí se hrudí vzhůru za náčelníkem, který nás strachu zbaví tím, že nepřítele, byť imaginárního, zlikviduje. Nemusí to být zrovna zítra, ale ne v nedohlednu. Zvyk a únava strach oslabuje. A tak může dojít i na vzpouru proti náčelníkovi, kterému se nedaří. To v ruské tradici končí zmizením, nejen v propadlišti dějin.

Trump má jiné starosti. Jemu jde jen a jen o uspokojení svého nadměrného ega. Nemá nepřítele, kterého v zájmu svých oveček musí porazit. Má jen potřebu uznání velkého MUŽE. Na rozdíl od Putina ale musí ze svých činů svým ovečkám skládat účty a ony o nich rozhodujou, tedy i o něm. Jemu nehrozí to, co jeho oponentovi, ztratí jen tvář a v horším případě i úřad. Proto je připraven popřít i to, co sám prosazoval a porcuje medvěda, který běhá po lese. Zelenský je diktátor a měl by Putinovi odstoupit aspoň dobytá území a třeba i Krym. Muž bez zásad a skrupulí, jedinou hodnotou je jeho velké ego. Ale, a to je ten zásadní rozdíl, on je kontrolován a nemá moc neomezenou. To je ten základní a nejdůležitější rozdíl mezi oběma.

Anexe suverénního státu je porušení mezinárodního práva. Toho se jednoznačně Putin dopustil a pokud by mu to mělo, jako Hitlerovi, projít, platil by jen zákon silnějšího, zákon džungle.

Chceme to?