Obři jsou dobří – o závisti a laskavosti

Každý z nás už jistě mnohokrát v životě místo očekávaného vděku pocítil zklamání. Řekl jsem si, že s touto zdánlivou nespravedlností se mohu vyrovnat pouze tehdy, podaří-li se mi odhalit její příčinu. Snad se mi přece alespoň jeden z důvodů podařilo vypátrat.

Očekávat, že když budete konat dobré skutky, nezištně pomáhat druhým a milovat své bližní, budou vás lidé mít rádi, je stejně pošetilé jako víra, že pravda a láska vždycky vítězí nad lží a nenávistí. Ti z vás, kteří se už někdy pokusili udělat něco veřejně prospěšného, mi jistě potvrdí, že skutečnost bývá přesně opačná. Dlouho jsem si tenhle zdánlivý paradox nedokázal vysvětlit — dokud jsem jeho tajemství neobjevil v jedné staré chodské pohádce.

Vypráví se v ní o obrech, kteří lidem chtěli pomáhat. Že to s obry nakonec dobře nedopadlo a vděku se od lidí nedočkali, má docela prostý důvod: „Lidé obrům nikdy neodpustí, že jsou velcí.“

Inspirován tímto pohádkovým moudrem jsem dospěl k možná překvapivému, nicméně jednoznačnému závěru. K tomu, aby vás lidé neměli rádi, nemusíte být bůhvíjak velcí. Stačí, když z davu byť jen nepatrně vyčníváte — a neštěstí je na světě.

Nechci vás tím ale odrazovat od konání dobra. Vždy se najdou tací, kteří vaši snahu ocení. Jen nečekejte, že jich budou zástupy. Nezávidět obrovi jeho velikost totiž dokážou zase jen obři.

Za povšimnutí stojí, že naopak trpaslíci jsou lidmi obdivováni tím více, čím jsou zakrnělejší, ať už vzrůstem, či intelektem. Některým jedincům navíc dělá dobře, že se trpaslíkům mohou posmívat, což by si v případě obrů nejspíš netroufli.

Přese všechno na vás apeluji: nebojte se občas vyrůst a pokuste se alespoň o kousíček převýšit své okolí. Moc díků a uznání si od toho přirozeně neslibujte, ale ten příjemně hřejivý pocit, že jste někomu učinili byť jen malinkaté dobro, určitě za to stojí.