*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Nerušte mrtvé

V židovské části Úsova, u hřbitova za synagogou, je místo, o němž se nemluví nahlas. Zdi kostnice tam zarůstají divokým břečťanem, ale v samém základu, u kamene, který vlhne i za sucha, je zazděná díra. Staří lidé ji nazývají morová šachta. Není to však jen prostý kanalizační otvor, jak tvrdili mladší faráři.

Původně vedla hluboko pod zem prý až k podzemnímu sarkofágu, kde byli během černé smrti ukládáni mrtví bez posledního pomazání, bez zvonění, bez jména. Těla byla sesouvána jako do studny, do temného jádra země. Duchovní tehdy místo zapečetili rituálně, nejen zdivem, ale i znamením zavření. Byla to pečeť, kterou mohli zlomit jen ti, kdo znali jazyk popela a znamení stínu.

Ti, kdo se hřbitovem blíží k oné zazděné díře, cítí zvláštní tlak v uších. Někteří slyší šepoty, jiní jen prázdno. A právě v tomto místě se odehrál příběh, který koluje mezi lidmi už po generace.

Jednoho večera, zjara roku 1846, jel kolem podnapilý forman jménem Leoš. Znali ho všichni – silák, vtipálek, ale bez víry. Vracel se z hospody, nad hlavou mu hučel vítr a kola vozu drnčela po kamenech. Když míjel židovský hřbitov, zavadil okem o vlhkou zeď kostnice. A tehdy ji uviděl prasklinu v omítce, z níž dýchal chlad.

Nechápal proč, ale seskočil z vozu. Postavil se proti díře a zakřičel:
„Hola, vy tam dole! Už je bílý den! Vstávat z hrobů!“

A aby své slovo potvrdil, vrazil bič do díry, hluboko, až zmizel celý prut.
Vtom se země zachvěla.

Z díry vystřelil černý závan – ne vzduch, ale cosi jako popel. Bič byl vytržen. Leoš zařval a padl na záda. A z díry… zaznělo cosi. Slova v jazyce, který se nepodobal ničemu, co známe.

Byl nalezen až ráno – bez biče, zmatený, neschopný mluvit.

Zemřel za tři dny a v horečkách stále opakoval:
„Oni nespí… oni nesmějí být probuzeni… zavřete znovu… znovu…“

Dnes je to místo zazděné, ale pečeť se rozpadá. Při deštích zdi vlhnou, z prasklin se ozývá klapání, někdy i tichý nářek. A kdo jde kolem ve chvíli, kdy se od řeky noří mlha, ten možná zahlédne bič vyčnívající z kamene, jako by čekal, až ho někdo znovu uchopí.

A místní říkají:
„Kdo zvolá do portálu, ztratí hlas – a možná i duši.
Zapečetěné nesmí být otevřeno, dokud mrtví sami nepovolí návrat.“

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.