Neotesanec Macinka: politická arogance a vyhrožování

Kdo nejde s námi…

Macoš se vrátil z hospody III. cenové skupiny, ve čtvrté je více vulgarismů, a než se uložil ke spravedlivému spánku, vzpomněl si, že něco zapomněl. Rychle napsal SMS a poslal ji Pavlovi přes Karla. Že ji neposlal přímo, není náhoda. Vyzval Pavla, aby vyhověl jeho požadavku koupit šálu Sparty, když Pavel fotbalu nefandí, a pokud by tak neudělal, hrozí nekompromisní odplatou. Odpovědět musí do pozítří.

Čtenář už jistě uhádl, oč jde. Ano, tak nějak se to stalo, ministr vyhrožoval presidentovi. To bylo hodně neuvážené. President se pochopitelně naštval a nenechal si to jen pro sebe, pustil to na veřejnost. Učinil jen to, s čím Macoš počítal, jak sám uznal, takže mu president vlastně vyšel vstříc. Splnil jeho nevyslovené přání.

Podívejme se na věc trochu pozorněji.

Foma

Posílat kamarádovi spolku sparťanů v noci SMS není ani tak moc mimořádné, i když ne zrovna příliš standardní. Ale kamarád je halt kamarád, a tak to tak nebude brát.

„Hele, Franto, pošli to Karlovi, ten to Petrovi vyřídí, ať sebou hodí a do pozítří kouká moje přání naplnit skutkem, jinak ho ztrestám, že to vstoupí do dějin.“

Poslat však noční SMS cizímu člověku a navíc zprostředkovaně už tak košér není. Najmě když ten člověk je předseda okresních spolků fotbalových fanoušků.

Obsah

Tady už to vrže o hodně víc. Vyhrožovat a navíc termínovat prostě slušný člověk nedělá, neotesanému hulvátovi, v různých krajích buranovi, řepanovi nebo vidlákovi, to prostě nevadí, nedojde mu, nebo pravidla slušného chování vůbec nezná, že tohle je už hodně za čárou. Navíc na téhle úrovni a z posice ministra zahraničí, tedy nejvyššího diplomata, je velice těžké pochopit. Diplomacie používá velice uhlazené nástroje a už vůbec se nechová zhůvěřile.

Jenže ryba smrdí od hlavy, ukaž mně, s kým se stýkáš, a já ti povím, kdo jsi, a tak se podívejme za kulisy.

Bureš vyhrál volby, ale ne většinově, nikdo ze seriosních stran s ním do koalice jít nechtěl, a tak sáhnul až do sklepa těch posledních, kteří překonali limit a vůbec doběhli. Pro ty to bylo splnění jejich snů, dostat se k vládnutí a hlavně k měšcům. Jenže vládnout znamená sloužit, což není tak zcela jasné ani vítězi. A tak si ty přívěsky vyložily příležitost jako právo dělat si, co chci.

Autorem scénáře, režisérem a hlavním hrdinou je samozřejmě Bureš. Vedlejším hrdinou je Fudžijama, který už je poněkud otrkanější, takže hlavnímu hrdinovi dobře sekunduje. Protože režisérovi něco do počtu scházelo, přidal ještě drobnou roličku roští tomu nejhladovějšímu.

Tady se mu však režie poněkud vymkla z kontroly, roští se uvolnilo a začalo improvisovat mimo scénář, čímž nepříjemně plány Bureše narušuje. On ho však potřebuje, stejně jako Fudžijamu, a tak musí být k oběma shovívavý. Vydírání je jen nešťastné vyjádření. Jednak chce udržet vládní většinu, více však chránit vlastní kůži.

Protože je Fudžijama na tom stejně, o jeho podporu se strachovat nemusí. Tohle však roští vnímá, a tak ze situace zkouší vytlouct, co se dá. Naivně si myslí, že je nepostradatelné. Oposice tvrdí, že je Bureš slabý premiér, a taky se mýlí. On ví velmi dobře, co chce a jak na to jít.

Až roští svoji úlohu splní, zvedne ruku v pravou chvíli, bude už jen užitečným idiotem, a protože se prebend vzdát nechce, zůstane i ratlíkem na krátkém vodítku. I kdyby se vzbouřilo, dostane se do oposice a studánka zvolna vyschne.

Postavit menšinovou vládu nebude pro Bureše nic těžkého, ani nového. On má ve hře ještě něco víc, co je jemu srdci velmi blízké a co vybudoval, a jak se sám chlubí, věnoval mu půlku života. Že to je podraz, s ním nepohne, v podrazech byl vyučen. Plnit sliby? K smíchu, cíl světí prostředky.

Ale vraťme se k Macošovi.

Protože parametry moci nezná, neumí s ní zacházet. Musí přeci ukázat, že umí zahřmít, myslí si, že hřmí, a tak se pustí do nejtěžšího sousta. Kdo strká hlavu do tlamy tygra, navíc když to neumí, nemůže se divit, když to tygrovi nebude vyhovovat. A tak předkládá zajímavá vysvětlení a na ně se podíváme trochu blíž.

President porušuje ústavu. Porušuje ji tím, že nejmenuje navrženého kandidáta ze spolku Roští. V Ústavě přeci stojí, že president premiérem navrženého kandidáta schvaluje. V jeho interpretaci ho schválit musí, když schvaluje, tak schvaluje a dost! Pak by ale byl president úplně zbytečný, snad jen proto, aby byl pentličkou na schvalovacím dekretu.

Proč by to tedy měl dělat president, když by to mohl udělat přímo premiér, vybere si svoje koně a zapřáhne je. K tomu presidenta nepotřebuje, ušetří se čas a procedůra se zjednoduší. Jenže president dává svou hlavu na špalek posledním podpisem. Jako zodpovědný člověk, zvláštěpak zodpovědný celému národu, najmě když ho přímo zvolil, nepodepíše něco, s čím nesouhlasil. To připomíná dobu snad už minulou.

Proč nesouhlasí, prozradil. Konečně národ mu dává za pravdu, Turka nechce víc, jak 70 % populace.

V jeho bohorovnosti bobánkovi uniklo, že přestože president jeho očekávání SMSek zveřejnit splnil, se ozve veřejnost a média budou chtít vysvětlení.

Tento spor může rozhodnout jen kompetenční žaloba u Ústavního soudu. Tady má náš fiškulín jasno, soud nerozhodne v jeho prospěch, a tak žaloba nemá smysl. Současně soud obvinil z předpojatosti ve prospěch presidenta. Tahle jasnozřivost konkuruje Slepému mládenci a zaslouží smeknout klobouk.

Aby dodal svým jasnozřivým závěrům šťávu, prokádroval si presidentovu rodinu a došel k alarmujícímu závěru, že spolupracovali presidentovi rodiče s nacisty i komunisty, jeho matka dokonce psala rozsudky pro Gottwalda a co nejhoršího, rodiče byli Židi.

President je pak také lídr oposice. Za trest nepojede na samit a náš hrdina všechny navržené kandidáty na zastupitelstva v cizině zruší. Červená nit je označení všeho a všech, co a kteří nejsou jeho názoru, za oposici, se kterou je třeba se rázně vyrovnat. Demagogie, jak ji známe z východu. To je konečně v souladu s názorem vlády, která se nenávistnou kampaní dostala do parlamentu, všecko bývalé je špatné, a tak ho ruší.

Ve své nabubřelé samolibosti rozhoduje o všem s konečnou platností a když už je jeho názor příliš vachrlatý a rady si neví, prostě ho to nezajímá. V konečné fázi bude jednoduše presidenta ignorovat.

Arogance poor.

Třešničku na růžový dortík položil ministr kultury, který si pozval umělce, kteří se protestů v neděli účastnili, na kobereček. Proč a co jim nejspíš bude říkat, si dovedeme představit, známe to z doby, na kterou většina národa nerada vzpomíná.

„Soudruzi, takhle ne, kulturu platí státní kasa, a tak budete své postoje a projevy se stranou a vládou předem odsouhlasovat, ne, že si budete dělat, co chcete!“

Proč si to myslím? Inu proto, že s. ministr byl estébákem, takže už druhý ve vládě. A tento jeho čin je přesně takový, na jaký byl zvyklý. Ještě není kormidlo pevně v rukou, ale čas je náš společník, my to zvládnem. Situace je růžová a na lepší časy se blýská. Rudě blýská.

Takoví jsme my!, volně aplikováno na poslední slova Macoše, když opouštěl hrdě v neděli Václava Moravce.

…jde proti nám!