*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Nemrtvý ženich

Antonie Záhorská se narodila na podzim v roce, kdy červenka hnízdila dvakrát a místní farář ztratil řeč u oltáře. Už tehdy o ní babky říkaly, že není obyčejné dítě. Měla oči šedé, jako by se v nich zrcadlily lesy, a s vlky si rozuměla lépe než s lidmi. Její matka zemřela při porodu, otec ji vychovával sám, mlčenlivý uhlíř, který více důvěřoval ohni než slovům.

Antonie byla krásná ne tím způsobem, jaký se chválí v kostele, ale krásná jako polní kvítí, co se nekloní před vichrem. Muži po ní pokukovali, ale málokdo se odvážil přiblížit. Jediný, kdo se nebál, byl Václav Křenek, chasník z vedlejší vsi, vysoký, černovlasý, s očima jako čerstvě zoraná zem. Měl na rtech smích a v rukou sílu. Když se na ni poprvé usmál u rybníka, praskl prý starý strom vedle fary jako znamení.

Brzy bylo jasné, že jeden bez druhého nedokáže dýchat. Václav jí nosil lesní maliny a vyřezával pro ni figurky z lipového dřeva. Antonie se v jeho přítomnosti změnila, z divoké vlčice se stávala dívka, která si začala splétat vlasy a usmívala se do slunce.

Plánovali svatbu na den svatého Bartoloměje. Antonie si sama ušila šaty z bílého plátna s vyšívanými větvičkami bezu. Všichni se těšili. Ale osud měl jiné plány.

Den před svatbou Václav zmizel. Jeho stavení bylo prázdné, dveře otevřené, kůň v chlévě nekrmený. Nikdo ho neviděl od večera, kdy šel prý do lesa natrhat chvojí na ozdobu svatební brány. Les ale mlčel. Nikdo ho tam nenašel. Jen Antonie tvrdila, že slyšela v noci za domem kroky těžké, váhavé, a pak tichý hlas, jako by jí Václav šeptal:

„Neodcházej…“

Lidé si začali šeptat. Někteří říkali, že utekl.

Zbabělec, co se zalekl odpovědnosti. Jiní tvrdili, že ho svedla jiná žena. Nejhlasitěji šeptala vdova Říhová, která kdysi také stála o Václava. Ale Antonie tomu nevěřila. Neplakala.

Neskuhrala. Jen si sedla před dům, zaryla ruce do hlíny a zašeptala:

„Neodpustím ti. Ani kdyby ses po smrti vrátil. Nepřijdu ti k hrobu. Nedovolím ti klid.“

Uplynula desetiletí. Antonie zestárla. Nevdala se nikdy. Muže odmítala. Chodila lesem, mluvila se zvířaty, léčila nemocné bylinkami a každé Dušičky chodila mlčky k opuštěnému hrobu v koutě hřbitova. Nikdo nevěděl, koho tam oplakává, a nikdo jí neodporoval. Měla v očích klid, ale i cosi děsivého, jako ticho před bouří.

Až jedné chladné noci se po letech otevřela stará rakev.

Když ji zavolali do šenku, byla Antonie už velmi stará. Kráčela pomalu, ale její oči byly bystré. Jakmile spatřila tělo v tmavé svatební vestě, zachvěla se.

„Je to on,“ zašeptala. „To je Václav Křenek.“

Všichni ztichli.

„Co se stalo?“ ptali se. „Kde byl celá ta léta?“

Antonie mlčela dlouho. Pak tiše vyprávěla, jak jí Václav krátce před svatbou řekl, že měl zvláštní sen, že ho v noci volá hlas z lesa, z místa, kde kdysi dávno jeho děd spáchal vraždu. A že ho něco táhne k té staré tůni pod Dubovou horou. Prý tam musí jít.

Antonie se bála. Prosila ho, ať nejde. Ale Václav šel.

„A nevrátil se,“ zašeptala.

A tak ho proklela, aniž by věděla, že toho večera skutečně zemřel. Spadl do tůně, do místa, kde voda nikdy nezamrzá. A tělo jeho později uložili neoznačené, neboť ho nikdo nepoznal. Byl tak zachovalý, jako by jen spal.

Až po padesáti letech se jeho tělo vrátilo před ni. V šenku. Mezi živé. Ne proto, aby ji strašil, ale aby slyšel to jediné, co ho poutalo k tomuto světu, odpuštění.

Antonie, s pramenem bílých vlasů na čele, k němu klekla. Vzala jeho ruku, suchou a už se drolící, a zašeptala:

„Odpouštím ti, Václave. A přeji ti pokoj, kterého se mně nikdy nedostalo.“

V tu chvíli světlo pohaslo. Vše, co patřilo hmotě, se rozpadlo. A venku za oknem začal zpívat slavík v noci, kdy žádní slavíci nezpívají.

Na hrobě v koutě hřbitova, kde dnes leží i Antonie, roste jediná květina, modrý oměj. Lidé říkají, že kdo jej utrhne bez lásky, tomu zčerná ruka. A kdo jej políbí v tichosti, tomu se v noci ve snu zjeví dávná láska a možná i odpustí vraždu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.