Naivita versus realita — pokračování

Minule jsme si sjednotili slovník a definovali pojmy, takže se s touto výzbrojí pustíme do sporu
Palestinského.

Není tajemství a není to poprvé, že Hamas, jako vládnoucí organizace, mezinárodně definovaná jako teroristická, má za hlavní cíl likvidaci Israele, o což už se mnohokrát pokusila řada stejných organizací, jen pod různými názvy, ale jednou střechou OOP –Organizace pro osvobození Palestiny. Prakticky od 3. dne vyhlášení státu Izraele deklalrací OSN. Izrael se od svého vzniku 1948 stále jen brání přesile Arabů, jejichž konečný cíl je stále jeden-vymazat Izrael z mapy.

V nejstarších starověkých textech ze 3. tisíciletí př. n. l se území nazývalo Kanaán, kolem roku 1000 př. n. l bylo součástí Izraelského království (s výjimkou pásma Gazy, které obývali historičtí Palestinci/Pelištejci/Filištíni), kteří však již v té době byli geneticky blízce příbuzní s Izraelity. Během staletí se měnili vládci různých kultur až konečně v 1. století p.n.l. se vlády ujal Řím a Judea se stala jeho provincií. Snaha Říma byla přimět Izraelity ke změně náboženství, to bylo po nezdaru zakázáno a název změněn, jako trest, na Syria Palaestina. Po pádu Římské říše bylo území součástí Byzantské říše. V 7. století během byzantsko-arabských válek území dobyli Arabové (tzv. období volených chalífů).Po 1. SV byla Palestina svěřena do správy Velké Británie.

Spory mezi Araby, Židy a britskou správou byly na dením pořádku. Ke konci druhé světové války židovské milice (Irgun, Lechi, Hagana, Palmach) zahájily vzpouru proti Britům a jejich restrikcím imigrace, na kterých trvali i po konci války a se znalostí holokaustu. Britové se následně rozhodli mandátu vzdát a předali řešení konfliktu Organizaci spojených národů. Ta připravila plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. S tím ale Arabové nesouhlasili a vzápětí vypukla občanská válka, která skončila stažením britských vojsk, vyhlášením státu Izrael a následnou první arabsko-izraelskou válkou. Spory mezi Židy a Araby však trvaly dál.

Ve stále se opakujících pokusech všech možných arabských zemí a OOP byly konflikty vždy řešeny prostřednictvím třetích aktérů, teprve v r. 1992 tzv. Madridská konference, kdy byla Palestina vyčerpaná po dlouhých bojích a 1. intifádě, došlo k průlomu tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od první arabsko-izraelské války (1948) Jednání se ovšem na příkaz Izraele nemohli účastnit zástupci OOP, ale pouze zástupci občanů okupovaných území. Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě. V té době ale docházelo stále k vystupňovanému násilí. Teprve nový americký prezident Bill Clinton přispěl k uzavření tzv. Mírové dohody z Osla, podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu, která zaručovala palestinskou samosprávu na Západním břehu a v pásmu Gazy po dobu pěti let. To vyneslo Jasiru Arafatovi, Simonu Peresovi a Jicchakovi Nobelovu cenu za mír.

S výsledky dohody nebyly spokojeny obě strany, zejména Hamás a Palestinský islámský stát, takže o dva roky později došlo k tzv. Přechodné dohodě (neboli Oslo II) ze září 1995. V ní došlo k rozdělení Západního břehu na tři zóny, které měly určovat různou samosprávu pro Palestince.
Zdroj: Wikipedia 

Poslední teroristický útok jako z čítanky provedl Hizballáh 7. 10.2023 kdy vpadl do Izraele, zabil 1139 Izraelců a unesl 253 civilistů. Izrael útok opakoval a spor dodnes trvá.

Zde zažíváme podobnou situaci jako na Ukrajině, tedy válku dobyvačnou. Rozdíl je v tom, že agresor je slabší, než oběť a tak svého cíle nedosahuje. Zajímavější je fakt, že opakovaný vítěz nemá, až na malé vyjímky – izraelské osady, později zrušené, územní nároky v protikladu k Rusku. Rovněž tak musí čelit stálému ohrožení, čímž se také od Ruska liší.

Každý důsledek má nějakou příčinu a dokud příčina trvá, důsledek se nemění. Eliminace příčiny je řešení problému, jedno jakého.

Doporučuji stejný krok, jako předešle, srovnání výsledků řešení a ev. korekce.

Konečně třetí problém, který na předešlý navazuje co do příčiny a liší se výsledkem.

Íránský jaderný program byl spuštěn v 50. letech 20. století za pomoci Spojených států amerických jako součást programu Atomy pro mír. Účast USA a západní Evropy pokračovala až do Íránské islámské revoluce roku 1979, kdy byl sesazen šáh Muhammad Rezá Pahlaví.

Po revoluci byl tajný program na výzkum jaderných zbraní rozpuštěn Rúholláhem Chomejním, který rozhodl, že jaderné zbraně jsou muslimskou etikou a právní vědou zakázány. Írán podepsal smlouvy, kterými odmítl držení zbraní hromadného ničení, včetně zbraní biologických, chemických a jaderných. Jaderný program byl obnoven až v 90. letech s pomocí Ruska a Číny. Program zařízení na konverzi uranu ukončil v r. 2000 a současně byla před dokončením i jaderná zařízení na obohacování uranu v Natanzu a Aráku. Obě zařízení byla budována bez vědomí Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Odhalení vedlo k zásadní diplomatické krizi.

Krátce poté, v roce 2003, Írán podepsal s Francií, Spojeným královstvím a Německem tzv. Teheránskou dohodu, ve které se zavázal dočasně zastavit celý jaderný program a zařízení zpřístupnit mezinárodní kontrole, která zjistila řadu nesrovnalostí že íránský jaderný program nesplňuje standardy organizace a že by měla zasáhnout OSN. Írán reagoval vypovězením dohody a obnovou jaderného programu. I přes výzvy OSN pokračoval Írán v obohacování uranu, takže došlo v r. 2009–2010 ke kybernetickému útoku počítačovým virem Stuxnet, který však program jen pozastavil, a zavedení sankcí. O 3 roky později jednal Irán o omezení obohacování uranu výměnou za zrušení sankcí, ale dohodu nedodržel. Následovala pingpongová diplomacie, kdy Írán ustoupil krok, aby vzápětí udělal dva kroky vpřed. Na začátku r. 2023 měl Irán už obohacený uran na 60% a po vypuknutí Izraelsko-Iránského konfliktu vysílal Írán na Izrael rakety, které mohly nést atomové hlavice. To vedlo k americkému bombardování íránských atomových zařízení. V důsledku toho zastavil Írán útoky na Izrael a tato situace trvá dosud. Jak dlouho, při zkušenosti krok zpět a dva vpřed se dá očekávat, že poslední slovo ještě není řečeno
Zdroj: Wikipedia 

Nebezpečí atomové zbraně v rukách teroristů není co podceňovat, protože ev. konflikt vůbec není vyloučen. Důsledky takového konfliktu není nutné rozvádět. Nechť čtenář opět posoudí, kdo je v tomto případě legitimován a kdo k ozbrojenému zásahu legitimitu nemá. Výsledek neb opět srovná se svými původními názory.

Prevence je lepší a levnější, než řešení problémů.