*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Na Jánském Vrchu

Zámek Jánský Vrch v Javorníku měl v sobě zvláštní klid. Jako by se v kameni jeho
zdí ukrýval tichý dech starých časů, co nikam nespěchají. Pracoval jsem tam tehdy
jako restaurátor starých zbraní, ale občas jsem pomáhal i s provázením. Každý den
měl svůj rytmus: ranní káva v dílně, dotek studené ocele, měděný lesk dávno
umlčených příběhů. Chodby zámku měly svou paměť tichou, trpělivou, naplněnou
příběhy minulosti. Až do dne, kdy přišla Jindra.

Byla z Ostravy, nová posila průvodcovského týmu. Vpadla do zámku jako jarní vítr
do uzavřené knihy. Usmála se hned mezi dveřmi, když mi podávala ruku. „Jindra,“
řekla prostě. V hlase měla nepatrný chraplák, jako když podzimní list škrábne o
parapet, a v očích něco, co nepatřilo k běžným seznámením. Něco mezi jiskrou a
stínem. Neuměl jsem to pojmenovat, ale poznal jsem, že právě tehdy se ve mně cosi
změnilo.

Začalo to nenápadně. V jídelně si ke mně sedla s tácem a hrnkem instantní kávy,
kterou si oslazovala víc, než bylo zvykem.
„Vy jste ten, co opravuje ty kordy?“ zeptala se a já jen přikývl. „To musí být krásná
práce… dotýkat se něčeho, co přežilo tolik lidských životů.“ Mluvila, jako by mi
viděla až do duše. Byla jiná. Neokázalá, a přece naprosto přítomná. Ticho jí
nevadilo. Dokonce ho měla ráda.

Občas jsme se potkali na chodbě, jindy na nádvoří nebo v parku pod hortenziemi.
Vždy jen chvíli, ale pokaždé se ten okamžik někde uvnitř prodloužil. Zjistil jsem, že
ráda chodí bosá po ranní trávě, že má starý fotoaparát a nezná strach ze samoty.
Nosila s sebou notýsek, do kterého si zapisovala sny a zvláštní věty, které slyšela
jen jednou.

Jednoho dne mě vzala za ruku. Beze slov. Bylo to na schodech, kde kdysi český
biskup vedl hosty do hudebního salonku. Teď jsme tam byli jen my dva. Její dlaň
byla teplá a suchá. Sevřel jsem ji a udržel. Pod klenbou zapomenutého místa
zaznělo něco, co nebylo slyšet jen cítěno.

V prázdném zrcadlovém sále jsme si vyměnili první polibek. Neplánovaný. Přirozený. Přišel jako dech, který se nedal zadržet. A pak další. A další. Zrcadla nás násobila, ale my zůstávali v sobě klidní. Nikdo tam nebyl, jen náš obraz, ozvěna doteku a světlo dne, které ztrácelo na intenzitě.

Začali jsme se scházet ve věži, kam se jinak nechodilo. Byla tam stará lavice a z
malého okénka výhled na lesy a kostel dole v Javorníku. Hlavně však pohled na
úžasnou rovinu až k Otmuchovským jezerům v Polsku. Pokaždé nám to připadalo
jako u moře. Přinesl jsem tam přikrývku a svíčku. Někdy i víno. Povídali jsme si
dlouho do noci. Dotýkali se beze studu. Učili se ticho dělit ve dvou. Tvořili jsme si
malý svět, do kterého ostatní nesměli. Rozvíjela se mezi námi velká láska tichá a
přitom dravá, jako kořen, co prorůstá kamenem.

Byla silně věřící a pravidelně navštěvovala místní kostel. Ráno mizela dřív než
ostatní, zanechávajíc za sebou jen vůni heřmánkového čaje a otisk na polštáři.
Vše mezi námi bylo krásné, ale oba jsme tušili, že není jistoty v čase ani prostoru.
Já měl jít dělat kastelána na zámek Úsov a Jindra se měla vrátit do Ostravy.

Jenže pak přišel podzim. Vlhký, pomalý a těžký. Listy padaly jako slova, která nikdo
nedokázal vyslovit. „Volali mi z Ostravy,“ řekla jednoho večera, kdy jsme seděli v dílně. „Nabídli mi
místo. Učit na základní škole. Natrvalo.“
Mlčel jsem. Co jsem mohl říct?
„Je to rozumné,“ dodala po chvíli. „Ale vůbec to tak necítím.“
„A půjdeš?“

Neodpověděla hned. Jen měla hlavu opřenou o mou hruď a kreslila mi prstem kruhy
na hábit, který jsem nosil při provázení. Byla tichá jako modlitba. Nakonec přikývla.
V posledních dnech jsme se milovali vášnivěji. S vědomím, že každé objetí je možná
naposled. Ráno jsme leželi pod dekou ve věži a poslouchali zvony. Ne jako zvěsti.
Spíš jako líbání času.

V den jejího odjezdu bylo zataženo. Stála na nádvoří s batohem, a chvíli váhala.
Věděla, že žádná slova už nenahradí to, co jsme si neřekli.
„Děkuju ti,“ zašeptala. „Za vůni dřeva, za tvé mlčení, za to, že ses mě nedržel.“
„Držel bych tě, kdybys chtěla.“
„Právě proto ne.“ Usmála se, a odešla.

Šla pomalu, neohlížela se. A přece jsem cítil, že každý její krok byl plný loučení.
Dlouho jsem pak dohlížel na zámek sám. Dívky se měnily, turistů přibývalo. Ale
kdykoli vejdu do zrcadlového sálu, cítím na rtech chuť jejích posledních slov.
A když se zvedne mlha, chodím do věže. Vidím ji s deštníkem jak stojí na kraji
našeho moře. Sedím na lavici, někdy zapálím svíčku a šeptám si náš příběh znovu a
znovu. Ne proto, abych zapomněl. Ale abych si připomněl, že některé lásky netřeba
větvit. Stačí, že jednou vykvetly. V tichu zámku. V očích Jindry.

Roky plynuly. Z Jánského Vrchu jsem nakonec skutečně odešel na Úsov, jak bylo
kdysi v plánu. Jiný kraj, jiný zámek. Vysoké stropy, lovecké trofeje, náznaky staré
šlechty, která se tu zapsala do dubového dřeva. Dohlížel jsem na sbírky, restauroval
pušky a vývěsní tabule z dob císaře Františka Josefa. Ale Jindřina dlaň ta mi občas
připadala jako otisk na mosazi, kterou jsem leštil.

A pak, po letech, v létě, kdy byla sezóna v plném proudu, se to stalo. Průvodkyně
onemocněla a já byl požádán, abych vzal mimořádnou skupinu z Ostravy. Byla to
školní exkurze. Vešla mezi posledními. Krátké vlasy, delší sukně, ramínko tašky přes hruď.
Poznali jsme se okamžitě. Zastavila se v loveckém salonku u vitríny s meči.
Usmála se. Stejně jako tehdy mezi dveřmi.

„Pořád zbraně?“ zeptala se tiše, když jsme zůstali chvíli sami.
„Pořád ticho,“ odpověděl jsem. Dívali jsme se na sebe beze slov. V očích měla
zralost, která nepřebíjela tu jiskru. A já v sobě ucítil starou známou něhu tu, co
nevybledne, jen se naučí mlčet.
„Žiju v Třebovicích,“ řekla nakonec. „Nemám děti. Učím. A někdy… někdy se mi o
tobě zdá.“
„O mně?“
„O té věži. O kapkách na skle. O tvém hábitu vonícím po vosku a dřevu.“

Skupina se ozvala voláním dětí z chodby. Čas se znovu vrátil do přítomnosti.
Podívala se na mě, lehce se dotkla mé paže a pak odešla. Vzadu, za ostatními. Ale s
vědomím, že něco se neztratilo.

Ještě večer jsem šel do úsovské kaple. Zapálil svíci a chvíli jen stál. Ne pro
modlitbu. Spíš jako pro připomínku, že některé city mají vlastní čas a nikdy ho
nedohoníme. Jen v sobě neseme, jako světlo v kovové schránce.
Uvědomil jsem si, že vše se stalo jak se mělo stát. Kdybychom vztah dotáhli až ke
společnému svazku a zahltili jej každodenními starostmi, mohlo se stát, že bychom
se časem citově odcizili. Takhle to skončilo v romantické fázi, zůstala nám oběma
krásná vzpomínka a asi navždy.