*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Můj první ohňostroj

V noci se mi zdál sen.
Byla to noc bílá jako dech anděla. Ticho viselo ve vzduchu tak hutně, že by se dalo zavěsit na hřebík. Sníh padal pomalu, tiše, s vědomím, že má čas. Každá vločka byla jako malý vzkaz, jako vata mezi světy. A v tom sněhu jsem kráčel zpátky… zpět do svého dětství. Okno našeho domu bylo tenké, se starým sklem, které se zamlžovalo dechem a zimou. Jako malý jsem u něj v noci stával s nosem přitisknutým k tabulce a díval se do krajiny, která nikdy nespala jen dýchala jiným dechem. Vrátil jsem se zpět do dětství do doby, kdy parní lokomotivy ještě brázdily trať z Hanušovic do Jeseníku.

Bydleli jsme u trati, v domě, který jako by byl zastrčený mezi časy. Tam, kousek od nás, stál železný semafor. Vysoký, tichý strážce řádu a času. Když nebylo místo ve stanici, vlak se zastavil právě tam na dosah našeho okna, v bílé temnotě, která pohlcovala zvuky i stíny. Vždycky jsme to věděli dřív, než se rozsvítilo světlo. Podivné napětí se vkradlo do ticha. Země se jakoby nadechla.
Nejdřív tiché „puf… puf…“ jako by noc sama začala vydechovat. Lokomotiva se objevila z mlhy jako bájný tvor, černá, lesklá, dech beroucí. Její světla prorazila tmu jako oči snícího obra. Zastavila. A pak začala dýchat. Pomalu, těžce, ale klidně jako by čekala, až se svět rozhodne, co bude dál.

Lokomotiva čekala. Semafor nehybně svítil červeně. Ale v tom tichu se něco změnilo zpoza mraků se vyhoupl měsíc, osvětlující krajinu jemně, téměř něžně.
Stál jsem v pyžamu, bosky na studené podlaze, a srdce mi bilo v rytmu toho dechu. Za oknem byla krajina přikrytá sněhovou peřinou, která pohlcovala i ty nejmenší zvuky. Zdálo se, že všechno kolem spí jen ten stroj a já jsme byli vzhůru.
Pak náhle cvaknutí. Semafor se zvedl. Ve světle pouliční lampy se každá vločka zdála být něčím víc malým listem z nebeské knihy, která se právě psala.

Lokomotiva se nadechla, dlouze, zhluboka a pak… puf! puf! s dunivým dechem se kola začala protáčet. Z komína vyšlehl sloup jisker, vysoký, zářivý, tančící mezi vločkami, které se ve světle rozzářily jako hvězdy. A pak další, a další. Byl to ohňostroj ne hlasitý, ne pyšný, ale opravdový. Plný páry, světla a dechu.
Bylo to, jako by se v tu chvíli otevřela brána mezi světy. Mezi snem a skutečností. Mezi tím, co bylo, a co už není. Stál jsem tam, malý kluk, v pyžamu, v tichu noci a svět byl celý můj.
Když se dnes vzbudím do zimního rána a na chvíli se zastavím u okna, jako bych ten zvuk slyšel znovu. Možná už vlaky takhle nejezdí. Možná lokomotiva dávno dosloužila.
Ale kouzlo té noci zůstalo. Ve mně. V tichu. V jiskrách.