Moje štace v Anglii a Německu

Zlatá Evropa! Zaplať pán Bůh za dobrou, starou Anglii. V Liverpoolu u Merseyside Police jsem se cítil jako doma. Angláni, pouze s malými výjimkami, se chovali jako Australani. Jen ten jejich směšný přízvuk nás rozlišoval.

Jako obvykle jsem byl ubytován na policejní akademii. Ošuntělá, studená budova, ve které jsem musel přežívat na nejhroznějších blafech, jaké si lze představit. To, že si Angličani tak libují v bramborové kaši, hrášku a dušené mrkvičce a flákem tuhého masa politého jakousi omáčkou, považuji za kulinářskou zvrhlost. To a jejich perverzní obliba pít teple pivo se neslučuje s kulturním národem s tak bohatou historií! Ale policajti to byli velice dobří a bodří a navíc s nimi byla náramná legrace. Samozřejmě, že mně imponovala jejich chuť při každé příležitosti chodit do těch jejich úžasně útulných hospůdek pít to jejich strašné pivo. Ale jiná zem, jiný mrav, řekl jsem si již po kolikáté.

V době, kdy jsem působil v Anglii, byl mír a pokoj země narušován rasistickými bouřemi. Na nádvoří akademie byla zaparkována obrněná vozidla a situace ve městě byla krajně napjatá. Nikdo nevěděl, kdy opět něco vypukne. Zásahové policejní jednotky, těžkooděnci, byly neustále připravené proti výtržníkům tvrdě zakročit. Já na to všechno koukal jak v Jiříkově vidění, ale jinak jsem spíše dával přednost utužovat přátelství s kolegy v hospodě.

Během mého pobytu právě probíhal detektivní kurz, kterého jsem se také zúčastnil. Zde si mě také z nějakého důvodu oblíbil důstojník z Royal Ulster Constabulary v Severním Irsku. Zřejmě to bylo tím, že jsem, oproti anglickým policajtům, neopovrhnul irskou whisky, na kterou jsem se dal Irem snadno nalákat. Při té mně irský detektiv promítal nekonečně dlouhé dokumentární filmy o zběsilostech páchaných v jeho zemi Irskou Revoluční Armádou (IRA). Byla to dost hrozná podívaná a vůbec se nedivím, že angličtí kolegové jeho svodům nepodlehli.

Nakonec ale i s tímto zasmušilým Irem byla legrace. Alespoň my jsme shledali to, jak se venku pohyboval legrační. Nikdy totiž nešel v našem hloučku. Síla zvyku daná touhou o přežití způsobila, že se vždycky sunul sám podél zdi. Jak později vysvětlil, chození zády ke zdi mu zaručovalo, že to do něj nikdo nenapálí zezadu. Tak byl chudák z toho Irska nacvičený.

Krátce před odletem do Německa mně dobří kolegové kladli na srdce v žádném případě nezavést s německými kolegy hovor na druhou světovou válku. „Němčíci jsou ta tohle téma hrozně totiž háklivý,“ upozornil mě jeden kolega, než jsem nastoupil do letadla irské společnosti Air Lingus. To, že mně Angláni zamluvili let s touto společnosti, o které kolovaly neuvěřitelné historky, udělali určitě z hecu, protože věděli jak nerad lítám. To ovšem mělo za následek, že celý let, který probíhal v husté mlze, jsem se chvěl jako osika a stal se opět pobožným.

V Mnichově na letišti, kam jsme bez nehody přistáli, na mě čekala holka, se kterou jsem před lety chodil. Jitka mně po letech, co jsem se neviděli, trochu odkvetla, ale co si budeme povídat, já už taky nebyl žádný krasavec. Uvítal jsem, že jsem si mohl téměř po třech měsících zase s někým pokecat česky. Navíc měl v Mnichově její manžel českou hospodu a to, co se tam vyvářelo, nemělo chybu.
Kampak se na Německo hrabe celá Amerika, Kanada, či dokonce Anglie! Německo je za humny od rodné hroudy, mají vynikající uzenky, jídla podobná českým, a hlavně výborné pivo. To je, panečku kultura, jak má být.

První pracovní schůzka se odehrála na bavorském policejním prezidiu, přímo v srdci Mnichova. Policejní prezident Schulz (není to jeho pravé jméno) mě na počest mé návštěvy pozval na oběd, který se servíroval v jeho obrovské kanceláři. Od policejního prezidenta mě u stolu oddělovalo nějakých šest metrů, protože zatímco se sám usadil na jenom konci stolu, mě posadil na konec druhý! Někde uprostřed dubového stolu seděl agent proslulého izraelského Mossadu, který byl v Německu shodou okolností také na služební cestě.

Pan Schulz se hluboce napil nějakého hrozného šnapsu, odkašlal si a zahájil svůj vítací projev. Nedal na sebe dlouho čekat a zabrousil na druhou světovou válku. Připomenul nám, že musíme být obezřetní, aby se něco podobného v dějinách už nikdy neopakovalo.

Já v té obrovské místnosti seděl a poslouchal prezidentovo poučování kousajíc se do rtů, abych se náhodou bohapustě nerozesmál. Pouze před několika hodinami mě anglický kolega přece varoval, abych v Německu nazabrousil na válku!

Po oběde, za který by se nemusela stydět ani žena Máňa, jsme vykročili do ulic. Prezident v plné generálské uniformě, my samozřejmě v civilu. Náhle se před budovou prezidia stalo něco přímo neuvěřitelného.

„Heil Hitler,“

zařval výrostek s napřaženou rukou v nacistickém pozdravu, přímo do tváře pana prezidenta. Zatímco my jsme ztuhli, Schulz ani nemrknul a normálně v chůzi pokračoval dál, jakoby nic.

„Viděl jste to?“ zeptal jsem se prezidenta.

„Co jsem měl vidět?“ odvětil Schulz a tvářil se jako by mu uletěly včely.

„No přece toho nácka,“ řekl jsem a pak si zaryl „A to se tady stává často, pane prezidente?“

Pan Schulz se na mě udiveně podíval a řekl, že nic neviděl. Prostě trapnou situaci popřel. Jsou ti Němci ale volové, shodli jsme se s izraelským agentem.

V divení se díky generálovi pokračovalo. Zeptal jsem se na příklad jak Německo řeší palčivou otázku týkající se tureckých dělníků přechodně pracujících v Německu. Policejní prezident odpověděl, že pracovníci z Turecka a Jugoslávie jsou tak dobře placeni, že kupují v Německu traktory, se kterými se pak pyšně vracejí do svých zemí. Svým pobytem v Německu prý stimulují ekonomii a proto jsou vítáni a každý je má rád.

Z omylu jsme však byli brzo vyvedeni ředitelem Ministerstva přistěhovalectví, který nám vysvětlil, že se Turci a Jugoslávci z Německa nechtějí hnout, zemi přímo zaplavují a plundrují. V Německu proto populární vůbec nejsou. Na otázku, jak je to s těmi traktory byrokrat jenom odpověděl, že něco takového slyší poprvé.

Po štaci v Německu jsem dospěl k názoru, že oproti zemím, které jsem v rámci Churchillova stipendia navštívil, jsem se toho v Německu dozvěděl a naučil nejméně.

Tři měsíce určené ke studiu se naplnily a konečně nadešel čas k návratu do milované Austrálie.
Do zimního Melbourne jsem dorazil plný dojmů, se kterými jsem se ještě dlouho dělil se ženou Máňou. Nemusím zdůrazňovat, že ne ovšem ze všemi.

Po vyslechnutí mých neuvěřitelných historek jsme se s Máňou shodli, že Austrálie je vůbec nejlepší země na světě, navzdory tomu, že jí Česko a Německo lehce pobijí v kvalitě piva. Já jsem ženě slíbil, že už se od rodiny nehnu a na žádné dlouhé štace nepojedu. Slib jsem také pár let dodržel, ale pak mě práce zavedla několikrát do Číny. Ale o tom snad až příště…