Moje štace v Americe

Bylo krásné odpoledne. Špinavým kancelářským oknem pronikaly sluneční paprsky, které malovaly v prachu na stole roztodivné obrazce. Moje poklidné rozjímání hraničící se spánkem vyburcovalo hlasité zazvonění telefonu. Líně jsem se natáhl po sluchátku, ze kterého se ozval vzrušený hlas ženy Máni.

„Ivánku, mám pro tebe radostnou zprávu,“ zašveholila. „Právě přišla pošta. Píšou, že ti udělují to slavné stipendium Winstona Churchilla,“ oznámila žena a pogratulovala mně.

Neuvěřitelné se stalo skutkem! Po opakované žádosti o udělení tohoto významného stipendia, se moje aplikace konečně střetla s úspěchem.

„Hurá,“ vykřiknul jsem radostně a šel jsem se o novinku podělit s kolegy. Ti hned našli dobrou záminku jak zanechat práce a uchýlit se do hospody „U Hejtmana“ oslavovat. Při pivě mě pak významně poplácávali po ramenou a neustále gratulovali, protože toto stípko, umožňující tříměsíční studium u elitních policejních organizací v zahraničí jen tak nikdo nedostane.

Po příchodu domů na mě dopadla krutá skutečnost. Tři měsíce bez milé ženy Máni a jejího dobrého vyvařování! Tři měsíce bez malých dětiček, kterým budu jistě chybět! Tři měsíce v daleké cizině, kde nikoho neznám a kde je navíc mnohem nebezpečněji než v Austrálii!

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. V hlavě se mi všechno mlelo páté přes deváté a začal jsem mít ze všeho obavy. Hlavně z daleké cesty, protože lítání z hloubi duše nenávidím. A toho bude víc než moc. Díky stípku jsem musel navštívit policejní organizace v Americe, Kanadě, Německu, Holandsku a Anglii. Konečně jsem upadl v hluboký spánek a místo obvyklých erotických snů se mi zdálo o přestřelkách s mafiány a o tom, jak se ztrácím v obrovských amerických metropolích.

K mé velké úlevě letoun bez problémů překonal dlouhou cestu přes Atlantik do Los Angeles a jí se ocitnul v malém, čistém hotýlku v srdci Hollywoodu.

„Ať tě nenapadne chodit k oknu,“ zněla rada zanechána na papírku kolegou z Melbourne, který v hotýlku také nedávno přespal. „Já to bláhově udělal a někdo po mně střílel.“ Vím, že to kolega se mnou myslel dobře. Mně se ovšem zmocnila panika. Místo chůze jsem se plazil po zemi jako na vojenském cvičáku a chvěl se strachy jestli nějaký zdrogovaný šílenec taky na můj pokoj neotevře palbu. Zlatá, mírumilovná Melbourne!

„Kde jsi ubytován?“ 

zeptal se mě starostlivě sympatický kapitán, šéf Asian Crime Squad z Los Angeles Police Departmentu, když jsem ráno dorazil do jeho kanceláře. Oznámení adresy mělo na ostřílené americké hochy zajímavý dopad. Přestal hlučný hovor, detektivové přestali čistit nádherně chromované pistole a upřeli na mě zraky.

„Tak TAM bydlet nemůžeš, protože to je vůbec nejnebezpečnější část Hollywoodu,“ řekl šéf a hodil mi nablýskaný kolt.

„To je pro tvojí bezpečnost,“

prohodil jakoby nic a dodal, že mě okamžitě přesunou na jiné místo. Řekl jsem jim, že by se mi pistole bývala hodila minulou noc. Historka mého kolegy s poldy nehnula. Přestřelky jsou v Los Angeles na denním pořádku.

Kromě osobní zbraně jsem ještě vyfasoval slušivou modrou bundu, která měla na zádech velký zlatý nápis LAPD. Pistolku jsem si ležérně zasunul za opasek a strach začal neodvratně mizet…Ještě to samé odpoledne pro mě přijel bourák a dva mladí detektivové v ošuntělých džínách a bouchačkama jen tak šouplýma za pasem, mě vyzvedli a dopravili do supermoderního hotelu ve středu města.

„Ivane, s nikým se tu nebav, nic neplať a z mini baru nic neber“

dali mně noví kolegové instrukce a vysvětlili, že můj pokoj je permanentně pronajatý LAPD. K čemu ho používají, to mně hoši odmítli říct s tím, že čím míň vím, tím lepší.

Při pivě, kdy se vždycky navazuje pravé kamarádství, jsem se také s těmi příjemnými Amíky rychle spřátelil. Mladí profíci z různých asijských backgroundů si dávali jedno pivo za druhým a při té příležitosti mně vysvětlili spoustu věcí, které mně umožnily nahlédnout do amerického psyché. Na otázku proč jsou tak po zuby ozbrojení i mimo službu, mně vysvětlili že policisté pořád MUSÍ při sobě nosit zbraň, jelikož nebezpečí číhá na každém rohu. Nebýt ozbrojen je nezodpovědné a proti předpisům. Díky velké kriminalitě, ty ovšem logicky málokdo nedodrží. Poldové se proto vyzbrojují těmi nejlepšími zbraněmi, které jsou na trhu k dostání, protože příliš nedůvěřují vyfasovanému eráru. Pistole má každý nejméně dvě. Ty s láskou pucují a ukazují si jejich přednosti. Také mně vysvětlili, že ať mají zbraní kolik chtějí, kriminálníci jsou téměř vždycky lépe vyzbrojení. V jejich arzenálu nechybí samopaly, opakovačky či dokonce bazuky a granáty! Kriminální živlové se nikterak policejní výzbroje nebojí. Čeho se ale velmi bojí je obyčejná policejní vysílačka, protože tou se může přivolat pomoc vrtulníků a speciálních jednotek, pakliže si to situace žádá. A v tom případě mají kriminálníci smůlu…

„Tu stříkačku, co ti včera dal šéf, raději nech v kanceláři, ještě by ses mohl dostat do maléru,“ 

poradil detektiv korejského původu, a dal mi živly obávanou vysílačku. „Zejtra s náma půjdeš nakupovat a pak na hlídku,“ řekl spiklenecky s úsměvem Kim.

Příští den začal návštěvou obchodu se zbraněmi. Šéf mně vybídnul, abych si koupil co chci, včetně slavného izraelského Uzi samopalu. Že si to mám jako vzít domů na památku. Samozřejmě, že jsem si nic nekoupil, co bych s tím také v Austrálii dělal. Ale fascinoval mě neuvěřitelný výběr a také to, jak jsou Američani zbraněmi přímo posedlí. Už jsem pochopil, proč v té zemi existuje kriminalita a celkem běžné používání převážně automatických zbraní.

Po mexickém obědě jsme krásným bourákem LAPD vyjeli na hlídku. Jim, Kim a já. Kolegové auto zaparkovali v obchodní části ve středu města a pěšky jsme se vydali pestrou směsicí davu různých národností a roztodivných zjevů. Nejvíce na mě zapůsobili svalnatí černoši okrášlení zlatými řetězy, náušnicemi, pestrobarevnými klobouky a dlouhými kabáty navzdory tomu, že bylo horko.

Netrvalo dlouho, když se detektivové vrhli na mladíka asijského původu a jí začal zírat, jak policejní zákrok v Americe chodí. Kolegové chlapíkovi rozkopli nohy, přimáčkli ho ke zdi a bleskurychle mu nasadili pouta. Zatímco Jim chlapíka šacoval, Kim všechno pozoroval s rukou na pistoli. Jim u chlápka našel sáček s heroinem, což znamenalo okamžité zatknutí a odvoz na ústřednu. A v TOM byla právě ta svízel! Nevím, co ty kluky napadlo, ale Jim mně hodil klíčky od auta a ledabyle řekl:

„Hele vem ho do auta, my to tady ještě rychle omrkneme a budeme za chvíli zpátky.” 

Necítil jsem se dobře. Já, věci neznalý, mám v poutech vést někoho davem nevraživě vypadajících lidi!

Co když mně chlápek uteče nebo mně tady někdo napadne, proběhlo mně hlavou. Naštěstí se nic nestalo. Dav ani nevěnoval zákroku příliš pozornost. Tak jsou na to v Americe lidé zvyklí. Já jsem holomka téměř jako ostřílený americký policista dovedl bez problému k autu, ke kterému se za chvíli vrátili i moji kolegové. Oddychnul jsem si!

To, co se potom odehrálo ve vyšetřovně LAPD bylo pro mě, člověku z korektní Austrálie, neuvěřitelné. Když podezřelého Asiata ve vazbě posadili na židličku, narkoman plakal bolestí. Želízka se mu totiž zařezávala do rukou a narušovala cirkulaci krve. Chlapík měl ruce temně červené a pěkně oteklé. S pláčem prosil šéfa, aby mu želízka sundal. To se však nestalo. Spíše naopak. Způsobená bolest byla trumfem v rukou vyšetřující policie. Šéf s klidem chlápkovi řekl, že ho zprostí bolesti, pakliže slíbí, že bude s policií spolupracovat a stane se z něho informátor. Je nabíledni, že kdokoliv v podobné situaci by slíbil hory-doly. To samozřejmě taky udělal Asiat. Slíbil, že příští den přinese jména překupníků drog a že se stane policejním donašečem. Šéf, který byl na podobné sliby zvyklý, klepeta sundal a chlápkovi temně pohrozil:

„To víš, co se s tebou stane, jestli se tu zítra se seznamem neukážeš? Tak si chlape uvědom, že jestliže slib nedodržíš, pošleme pro tebe SWAT tým, strčíme tě do lochu a dovedeš si asi představit co TAM s tebou černoši udělají.“

„Já vím, pane, já vím,“ 

ustrašeně naříkal narkoman a zapřísahal se, že se příští den ukáže už za časného rána se seznamem.

Nazítří se narkoman v ústředí neukázal. Šéf to přešel s úsměvem a mávnutím ruky. Vysvětlil, že fyzický nátlak je nejlepší strategie jak naverbovat donašeče. Samozřejmě, že to vždycky nevyjde, ale kvůli tomu se přece nezboří svět.

„Však my je stejně dřív nebo později chytíme,“ 

konstatoval sebevědomě šéf a dodal, abych se připravil, protože večer půjdeme za kulturou. Prý na jazz a balet! To bude moje kulturně založená žena koukat, až jí o tom budu pak vyprávět. Že by tvrdí hoši holdovali jazzu a baletu? Na večer jsem se začal těšit.