Markus Faißt z Vorarlberska

myslitel, stolař a aktivní katolík

Vorarlbersko je známé svou plodnou kooperací mezi místními řemeslníky a ekologicky udržitelnou architekturou. Příkladem toho je dřevozpracující dílna Markuse Faißta v Hittisau v Bregenzerwaldu. Interiéry, nábytek a kuchyně jsou zpracovávány masivně a v souladu s vlastnostmi dřeva, přičemž jsou opatřeny prastarými osvědčenými dřevěnými spoji. Ve Vorarlbergu je Markus Faißt známý nejen jako mistr truhlář, stavitel moderních domů a interiérů, ale také jako „filozof dřeva“. Má rovněž velké znalosti o řemesle, materiálech a kritériích udržitelnosti.

Jako první „neakademik“ byl mnoho let lektorem interiérového designu a výroby nábytku, udržitelnosti a cirkulární ekonomiky na Umělecké univerzitě v Linci, později také na Spolkové vysoké technické škole (ETH) v Curychu. Markus Faißt však není jen řemeslník a filozof, je také věřící člověk a katolík. V mládí se angažoval v Kolumbii v duchu „teologie osvobození“.

V co věří Markus Faißt?

Při zpracování dřeva je potřeba myslet v první řadě na místo a okolnosti toho místa, kde se to děje. Psát knihy a publikace o tom, jak něco dělat, zpracovávat a vyrábět ve smyslu maximální ekologie lze až tehdy, když se naskytnou možnosti, které prostředí nabízí. Řecké slovo oikonomia (oikos – dům, nomos – zákon) je totiž ve své podstatě také ekologie, zaměřená na domácnost. Jinými slovy, moudře a rozumně dělat něco dobrého a užitečného na konkrétním místě.

„Co je pro mě ten nejdůležitější prvek, abych vyráběl ekologicky?“ ptá se Markus Faißt a zároveň odpovídá: „Cokoliv ze dřeva vyrábím, vše dělám z masivního dřeva stromů, které vzrostly v Bregenzerwald. Odolaly změnám počasí, teplotním rozdílům, vlhkosti i žáru slunce. Je důležité mít na zřeteli odpovědnost vůči okolí a lidem. Umět posoudit stavební i biologické elementy, jaký dopad mají na osoby, které prostor užívají, tedy volit veškeré produkty tak, aby nebyly pro konzumenty elektrostaticky škodlivé a nezatežovaly ani prostor ani klima, ale naopak, aby byly odlehčujícím prvkem a zárukou vyšší životní kvality.

Důležitá je pro mě i tzv. kulturní rovina: co, neboli jaké poselství náš produkt vysílá všude tam, kde se nachází, ať se jedná o budovu v libovolné obci, o nábytek v hotelu, či ve společenské místnosti nebo i v soukromém domě.

Velký vzor nacházím v období Římské říše, kdy se namísto hřebíků a šroubů používaly jen dřevěné kolíky, klíny či hmoždinky. Inspirují mě také myšlenky římského stavitele Vitruva, který žil necelých sto let před narozením Ježíše Krista, De architectura libri decem, popisující koncept pro budování příbytků.

Vycházel ze tří nosných pilířů dobré stavby:

1. Utilitas:
   Použitelnost, ale také užitečnost. Je to relevantní? Slouží to pro tento život na tomto místě?
2. Firmitas:
   Pevnost, stabilita. Solidnost. Je volba materiálu správná? Je opravdu odolný? Vydrží dlouhodobé namáhání každodenního používání? Je praktický? Umyvatelný? Opravitelný? Slouží lidem? Vydrží? Všechno se opotřebovává a stojí energii. Materiály i práce musí dlouho vydržet a dílo musí být milované …
3. Venustas:
   Krása. Musí se lidem líbit, musí mít auru, aby se stal předmětem úcty, se kterým se má zacházet šetrně, aby byl vždy dobrý a krásný, na který jsem hrdý, je zrcadlem mých hodnot a zabývám se i otázkou: co po sobě zanechám? Smetiště a haraburdí nebo něco hezkého, vzácného a dobrého? To, co po mne zůstane, ať se jedná o jakoukoliv věc nebo produkt, nemusí být jen dům či nábytek, ale třeba nějaký text nebo skutek, kterému jsem věnoval čas a nasazení. V tom všem je zobrazena má tvář, má duše, mé myšlení a pokud se snažím žít svůj život čestně a zodpovědně, nemůže mi být lhostejné, co po mne zůstane, až umřu.

Jak jsem již zmínil výše, Markus Faißt není jen stolař a myslitel, ale také aktivní katolík. Zapálený myšlenkami „teologie osvobození“ prožil ve svém mládí čtyři roky v Kolumbii. Při vzpomínkách na toto období říká:

„Pocházím z katolické rodiny, kde vícero členů se angažovalo nad rámec běžné účasti na bohoslužbách. Jejich aktivita spočívala v různých činnostech sociálně-pastoračního charakteru. Můj otec byl nadšený ideami II. Vatikánského koncilu a jiskra z jeho nadšení zapálila, kromě jiných, i mě. Díky němu jsem se stal aktivním členem mládežnické organizace, angažující se za prosazování reformních myšlenek koncilu. Toto období definitivně určilo můj celoživotní směr. Mezi inspirativní momenty té doby patřilo i ekumenické hnutí TAIZÉ, hlavně ale působení v Jižní Americe. Tehdy jsem přemýšlel o studiu teologie, dokonce jsem absolvoval teologické kurzy, kde jsem se dozvěděl o „teologii osvobození“. Ze všech informací, které jsem tehdy doslova hltal, mě nejvíc oslovil právě tento typ teologie a za každou cenu jsem toužil stát se jeho aktivní součástí. Jeden z otců „teologie osvobození“ Gustavo Gutierez kdysi řekl: „Osvobození od jakéhokoli druhu vykořisťování, možnost důstojnějšího života a vytvoření nového lidstva – to vše je možné pouze prostřednictvím boje.“

Tohoto boje jsem se chtěl zúčastnit a bez promyšlených organizačních plánů jsem se vydal do Jižní Ameriky. Kolumbie byla tehdy na černé listině demokratických zemí světa, vládla tam korupce a brutální občanská válka. Staré oligarchické vládní struktury z dob feudalismu měly na své straně armádu a boje mezi touto armádou a různými guerillovými skupinami si tehdy vyžádaly tisíce nevinných životů.

Byl jsem s malou skupinou zapálených křesťanů ze západní Evropy v jedné z oblastí jižní Kolumbie, která byla terčem neustálých bojů mezi provládními a partyzánskými skupinami. V horách blízko Ekvádoru jsme tehdy převzali jednu prázdnou farnost, v celé oblasti totiž nebyl žádný kněz. Vesnice zde byly zcela chudé a zároveň sužované neustálými vojenskými výpady. Úkolem naší skupiny byla snaha o vybudování struktur pro integrální rozvoj vesnic a kraje. Zároveň byla naším úkolem i pastorační činnost, neboť jsme byli jedinou církevní organizací v celém tomto chudém regionu. A protože místní obyvatelé byli spíše patriarchálního myšlení, z dřívějších dob zvyklí na to, že jen muži jsou kněží a duchovní, očekávali od nás, že jim budeme, kromě jiného, vysluhovat i různé svátosti. V prekérních, smutných a tragických situacích jsme museli často vykonávat úkony, které bychom za normálních okolností nikdy konat nemohli, protože nikdo z naší skupiny nebyl knězem. Je tomu již mnoho let, takže dnes už mohu něco o tom říct, ale nechci jít do detailů, aby nevznikl dojem, že jsme konali věci, které smí vykonávat jen kněz. Vzpomenu jen křty, sňatky a pohřby, a to hlavně z důvodu, že tehdy ještě v Kolumbii neexistovaly oficiální úřední státní dokumenty, např. o sňatku existovaly pouze dokumenty církevní. My jsme lidi nejen křtili a oddávali, ale také jsme vedli písemné záznamy v církevních matrikách, protože jsme chtěli místním obyvatelům pomoci zajistit tuto evidenci, aby nemuseli čelit případným problémům. Dnes na tom nevidím nic špatného, naopak jsem rád, že jsem alespoň v něčem mohl být nápomocný. Když si ale vzpomenu na to obrovské množství padlých civilistů, dětí a mladistvých, zavražděných v těch krutých bojích, dodnes je mi z toho zle. Drogová mafie tehdy vraždila lidi, hlavně mladé, jako na běžícím páse. Mnohokrát jsem byl svědkem, kdy někdo zastřelil člověka z bezprostřední blízkosti, tak jako když teď já sedím proti vám a odpovídám na vaše otázky. To jsou okamžiky, které nikdy nevytěsníte ze své hlavy.

Tehdy jsem si psal ve španělštině deník, sám pro sebe, abych nějakým způsobem dokázal zvládat všechno to drastické, co jsem téměř denně zažíval. Dnes si v tom deníku občas čtu a žasnu nad tím, co jsem tam například napsal:

„Nikdy v životě jsem nebyl tak blízko pekla a zároveň jsem nikdy ani nezažil takovou blízkost nebe, jako teď a tady.“ Redaktor mu skočil do řeči:“ Co bylo v té situaci nebe?“

„Zažil jsem tam tak nádherné mezilidské vztahy, tolik radosti, upřímného přátelství a blízkosti, ty nejhezčí svátky a oslavy v celém svém životě, to vše jsem absolvoval právě v Jižní Americe. V těchto momentech mi bylo nad slunce jasnější, že Bůh, který tvoří život, je na naší straně, na straně chudých, utiskovaných, trpících. A tento duch, toto radostné přesvědčení dodnes žije v těch malých — comunidad eclesial de base — základních církevních společenstvích.“

Markus Faißt se pak vrátil do Rakouska, oženil se, založil firmu, dnes má již tři dospělé děti. Když mluví o své ženě a dětech, zní, jako kdyby se právě zamiloval, děti byly ještě malé a on připraven obětovat pro ně všechno. Pak se zamyslí a vzpomene si na Viktora Frankla, který kdysi řekl: „Werte kann man nicht lehren, sondern man muss sie vorleben“. Hodnoty se nedají naučit, hodnoty je třeba předávat dál svým vlastním životem.

„V životě stále čerpám z toho, co jsem zažil v mládí: nadšení po II. Vatikánském koncilu + zkušenosti z Jižní Ameriky. Byl jsem uprostřed dění tolika nádherných momentů, viděl tolik diamantů… To nelze ani zapomenout, ani vytěsnit z mysli. To prostě nejde. To je základ, na kterém stojí můj dům. Je za tím sdělení z Bible — nechci být teď patetický, ale nic lepšího mě nenapadá — Jsi Božím dítětem. Každý jeden z nás. Někdo víc, někdo méně. Ale již toto uvědomění si, znamená hodně. Víc než dost. A tato, někdy tak vzdálená a nejistá jistota, neustále vibruje ve mne jakoby záchvěv rezonance: Jsi vyslán svou myslí a všeho, co tě tvoří. Jdi až na samou hranici tvých tužeb a snů a nech na sebe působit všechno, co přijde: krásu i hrůzu… Blízko je země zvaná život…

Vše, co jsem v mém životě zažil, vnímám jako dar a jsem za to nesmírně vděčný…“

Peter Žaloudek: překlad z němčiny a volné zpracování některých pasáží z relace Rádia Ö1 Lebenskunst, 15. 6. 2025, 7:35 hod.
Rozhovor s Markusem Faißtem vedl redaktor Johannes Kaup.
Více na: Markus Fait