Malý Viktor v tramvaji: Fenomén odchodu Slováků do zahraničí

 

Včera ráno v 7:30 jsem jel tramvají do centra Vídně. Událost, která se mi přihodila, mě natolik oslovila, že jsem se rozhodl ji popsat a zároveň se trochu zamyslet.

Jako každý všední den v tomto čase byla tramvaj nacpaná hlavně školáky, maminkami s mladšími dětmi i s kočárky. Stál jsem v koutě, přilepený k automatu na jízdenky.

Na jedné zastávce přistoupila další mladá maminka s kočárkem. Přítomní pohotově ustoupili, aby mohla zaparkovat kočárek ve vyhrazeném prostoru.

V kočárku si s něčím pohrával malý klučina a druhý, o něco starší, se držel maminky za ruku. Odhadoval jsem mu tak 4–5 let.

Když maminka zabrzdila kočárek a tramvaj se rozjela, vytáhla ze své tašky platební kartu, dala ji synkovi a ten si to namířil směrem ke mně, tedy přesněji řečeno k automatu.

Přítomní včetně mě ustoupili, aby se k přístroji dostal.

Pohotově klepnul na obrazovku počítače, rychle vyhledal volbu správné jízdenky a sledujíc informace na displeji přiložil pak kartu k místu se senzorem, který odečetl cenu za lístek.

Vytištěnou jízdenku pak vyndal a vrátil se k mamince.

Nevycházel jsem z úžasu. Podobně i přítomní lidé, pozorujíc toto dění, uznale kvitovali zručnost malého kluka.

Zraky nás všech se setkaly a vzájemným pokývnutím hlavy jsme ocenili jeho dovednost.

Když dorazil k mamince, nahlas jsem řekl: Bravo!

Maminka a hoch se na mě podívali a s výrazem vděčnosti se jemně pousmáli.

Zvedl jsem ruku, abych nemusel překřikovat kolemstojící, a palcem nahoru jsem mu vyjádřil obdiv.

Maminka řekla „danke“. Kluk se k ní přitulil.

Jediné, co jsem si ještě troufl, byla hlasitá otázka, kolik je mu let a jak se jmenuje.

„Fünf – 5,“ odvětila maminka a dodala: „Viktor.“

Mezitím několik lidí vystoupilo, v tramvaji se začalo volněji dýchat a najednou slyším, že maminka mluví se svými dětmi slovensky.

A tak jsem k nim přistoupil a slovensky je oslovil.

Jak jsem předpokládal, maminka doprovázela děti do školky a sama pak pokračovala do práce, do slavné vídeňské neogotické radnice.

Slovo dalo slovo a rychle jsme se shodli na tom, že Vídeň je snad hned po Bratislavě druhým městem s největším počtem zde žijících Slováků.

„Člověk aby si neustále dával pozor, co a kde říká, neboť nikdy nevíte, kdo z kolemjdoucích vám rozumí,“ řekla mi mladá paní.

Tuto zkušenost mám i já a někdy se mi dokonce zdá, že tak, jako kdysi za monarchie byla Vídeň centrem střední Evropy, je tím centrem i dnes, a „někdy se dokonce ptám sám sebe,“ říkám té mamince, „kdo vlastně dnes pracuje na Slovensku?“

Paní mi na to říká: „A víte, že Slováků je zde ze dne na den víc? Mladí lidé tady pracují v bankách, pojišťovnách, ve službách cestovního ruchu, v gastronomii a bude jich asi přibývat, protože situace na Slovensku za Fica se stává neúnosnou.“

Přiznávám, přestože jsem tento názor slyšel již víckrát, zaskočilo mě, s jakým přesvědčením mi to ta paní sdělila.

Rozumím tomu, že když člověk nemá a nemůže najít zaměstnání, je v té situaci ochotný podniknout kroky, jako například cestovat ze svého bydliště za prací, případně se i do ciziny odstěhovat.

Rozumím taky tomu, když ve snaze zabezpečit rodinu je ochoten přijmout jakoukoliv práci v cizině, na kterou je tzv. „překvalifikovaný“. Má mnohem vyšší vzdělání, než je pro danou práci potřeba, a dělá tedy něco, na co by mu běžně stačil výuční list nebo dokonce i základní škola.

Rozumím i tomu, že člověk, vědomý si své kvalifikace, talentu a schopností, přestože by ve své rodné vlasti našel uplatnění, jde raději do ciziny, protože tam jeho schopnosti finančně ocení několikanásobně lépe.

Chápu také lidi, kteří z morálních důvodů, v důsledku politicko-společenské situace, jdou raději do ciziny, kde se jim dýchá, mluví a žije lépe, přestože musí začít žít svůj život od nuly.

Důvodů, proč lidé odcházejí ze své rodné země, je hodně. Ale když je těch důvodů celá škála a jejich součet nemá konce, tak to nelze nazvat jinak než slovem SMUTNÉ!

Nerad bych paušalizoval.

Nejsem ani sociolog, ani znalec celospolečenské situace na Slovensku, kde už nežiji 45 let. Jsem ale pozorovatelem všeho, co se kolem mě děje.

A tak i náhodné setkání se slovenskou maminkou a jejími dvěma dětmi mě vyzvalo k zamyšlení nad tímto fenoménem.

Těm ze Slovenska, kteří si při čtení tohoto textu budou myslet, že přeháním, že tomu tak není, že na Slovensku je dostatek pracovních, dobře placených míst a není pravda, že tolik mladých odchází do světa za prací, bych jen přál, aby navštívili na chvíli Rakousko či Švýcarsko (jeden den nestačí), ale i jiné země na Západě, aby se sami na vlastní oči přesvědčili, jak se v těchto zemích žije a kolik zde potkají spokojených Slováků.

Na Slovensku, ale nejen tam, je ze strany vládní garnitury slyšet neustálou zdrcující kritiku EU nebo alespoň kritiku některých jejích rozhodnutí, jako je např. přerozdělování uprchlíků mezi různé země v rámci solidarity jako jednoho z principů EU.

V případě nepřijetí uprchlíků pak ochota finančně podporovat ty země, které je přijímají.

Osobně považuji argumentaci proti přijetí za nepatřičnou, protože ani Slovensko, ani Česká republika nemá problém s uprchlíky z afrických či asijských zemí v takové míře, jako mají např. Rakousko, Itálie či jiné západoevropské země.

Česká republika i Slovensko mají jen několik stovek až tisíců Ukrajinců, kteří jsou kromě již zmíněných uprchlíků tak či tak v každé západní zemi.

Na straně druhé současná vláda není schopna nastavit rámec podmínek a opatření pro spokojený život tak, aby jejich občané nemuseli zemi opouštět.

A tak není divu, že práceschopní mladí, ale i starší Slováci zemi houfně opouštějí a nedostatek pracovníků ve všech oborech na Slovensku rapidně stoupá.

A vzniká tak jakýsi začarovaný kruh: čím méně pracovníků, tím méně daňových přispěvatelů do státní kasy atp.

A ona vize, že Slovensko jednou bude druhým Švýcarskem, jak to řeklo již několik slovenských politiků, se rozplývá jako bublina z bublifuku.

Fenomén nedostatku kvalifikovaných, ale vlastně i nekvalifikovaných pracovníků v zemích „klasického“ Západu má však i další dimenzi.

Před dvěma roky jsem přiletěl s kamarádem do Zürichu.

Na letišti na nás čekal náš dobrý přítel, Švýcar, se kterým jsme pak jeli vlakem nejdříve do centra Zürichu, kde jsme přestoupili na další vlak do Luzernu.

Jak známo, švýcarská vlaková doprava je tak geniální, že pro mnohé země bude navždy jen nedosažitelným vzorem.

Když jsme přestupovali, vyjádřil jsem obdiv na adresu švýcarských drah.

Můj švýcarský přítel nejdříve řekl, že zanedlouho budou otevírat třetí podzemní nádraží, protože dosavadní dvě už nestačí pojmout množství vlaků, a tak za miliony franků vybagrovali další podzemní patro, které po několika letech prací bude zanedlouho zprovozněno.

A pak dodal tuto zásadní větu:

„Víš ale, čím dokonalejší bude náš vlakový systém, tím více se stává neudržitelným, protože nebudou lidi. Čím větší nároky na blahobyt, tím větší bude nárůst neschopnosti držet s tímto náročným technickým vývojem krok…“

Už tolik let všichni posloucháme řeči politiků o tom, jak je důležité, aby rostla ekonomika, protože jedině její růst nám zaručí materiální výhody.

Nejsem naivní, vím, že na tomto tvrzení je kus pravdy. Ale nelze to brát jako dogma.

Blahobyt samotný člověka šťastným neudělá.

Člověk může žít skromně, dokonce i chudě, a přesto může být mnohem šťastnější než lidé žijící v materiálním blahobytu.

Jde zejména o vnitřní nastavení, o mír ve vlastním srdci.

A pokud tento dar máme, nacházíme se na cestě k vnitřní spokojenosti.

Rád bych se ale ještě vrátil k malému Viktorovi.

Nevím, zda budu mít znovu šanci ho spolu s jeho maminkou a bráškou potkat. Velice bych si to přál.

Ale nevyměnili jsme si kontakty, a tak mi zbývá jen v to doufat.

Naděje, že se to třeba někdy podaří, mi způsobuje pocit radosti.

Je tak krásné vidět v souladu rodiče s dětmi!

Je to krásné a povzbuzující, dává to naději v lepší svět.

Rodina je základ. A na takovém základu se staví celá společnost.

Čím lepší základy společnost bude mít, tím větší naděje, že život na této zemi, navzdory všemu pochmurnému, má přece jen šanci.

Děkuji Tobě, šikovný Viktore, i Vám, neznámá maminko, za milé setkání.