Malá vánoční tragédie

Bez nucení se přiznám, že miluji ženu Máňu, buřty s cibulí, pivo a zvířátka. Ta obzvláště. Hlavně slony, delfíny a pejsky. Především ty chlupáče, protože nejenže mají krásný kukuč, ale díky tomu, že ztrácejí chlupy, by jejich luxování natolik zaměstnalo ženu Máňu, že by neměla čas mně zadávat moře úkolů, které nemám rád.

Kočky, pakliže ovšem nenosí sukně, zrovna v oblibě nemám. I když jsou chlupaté. Vadí mně, že jsou příliš individuální. Většinou se tváří přívětivě a dělají, jako by se nechumelilo, ale jakmile padne tma, tak se z líných, věčně spících miláčků stanou nemilosrdní vrahouni, zabíjející nic netušící ptáčky. Jenom zřídka se vrhnou na krysu. Pak je ovšem mám rád. To se však nestává často.

Co je ale nechutné, je to, že z nějakého perverzního důvodu vám odpornou mrtvolku krysy nechají na prahu. To asi aby se vám pochlubily, jak v tom umí chodit. Taky je mi záhadné, proč sousedovic kočka chodí kadit na naši zahrádku, jako by to nemohla udělat doma na koberci. Zkrátka a dobře, kočky jsou podivná zvířata, ale proti gustu žádný dišputát. Máte-li rádi kočky, budiž.

Hmmm… já mám taky rád morčata, přestože se až příliš podobají ochlupeným krysám. Ale v jádru jsou to rozkošná zvířátka. Žijí pohromadě, nepáchnou, pořád si mezi sebou něco povídají a volný čas nepromrhávají spaním, ale především neostyšným šukáním.

Je přímo neuvěřitelné, kolik mláďátek dovedou tito tvorové přivést na svět. Pořiďte si párek a ani se nenadějete a máte v kleci celou rodinku. Dětičky škemráním většinou přemluví rodiče, aby jim k Vánocům koupili párek těchto domácích mazlíčků. Za krátkou dobu rodičům nezbudou oči pro pláč, když se jim po pokoji prohání smečka těchto hlodavců.

I naše dcerka, žijící v domě sousedícím s tropickým lesem v subtropickém pásmu Nového Jižního Walesu, měla rozkošný párek morčat. Ano, MĚLA, protože tragédie, která její oblíbené miláčky postihla, způsobila, že je nutno použít minulý čas. A navíc se neštěstí odehrálo na Vánoce, svátcích míru, lásky a pokoje.

Páreček se měl jako prase v žitě. Bezstarostně si žil v kleci umístěné na čerstvém vzduchu na verandě. Vesele si pochutnával na čerstvém salátu a zrní. Občas si pod dceřiným dozorem hrál i na koberci v pokoji. Dozor musel být, protože jinak by si na morčatech mohly pochutnat dvě kočky, které z nich nespustily oči.

Co se však nestalo! Ráno, před odchodem do práce, šla dcera přihodit do klece čerstvý salát. Pohled na klec jí vyrazil dech a vehnal slzy do očí. V kleci si totiž hověl čerstvě nažraný veliký had, škrtič – python, a v rohu klece se chvělo ještě nespolknuté druhé morče.

Jak se to jen mohlo stát? Očividně hladový python se bez potíží protáhl do klece, kde sežral hnědé morče. Chudák spolknutý a nestrávený hlodavec udělal hadovi na břiše bouli jako fotbalový míč, která mu znemožnila únik z klece. V ní nažraný a spokojený ležel stočený had až do té doby, než ho z klece vysvobodil přivolaný chlapík, který ho vypustil do buše vedle domu na svobodu.

„On se určitě vrátí, buď sežrat druhé morče, nebo naši Elišku,“ zahořekovala naše dcera. Nedivím se jejím obavám. Vloni se totiž zřejmě ten samý had dostal výběhem pro kočky do domu a zamířil si to do postele naší vnučky Elišky. Ta snad měla z návštěvy ještě větší šok než to v kleci přeživší morče.

Vůbec jsem se nedivil. Představa, že by se třeba něco podobného stalo mně a místo ženy Máni by se mnou lože sdílel obrovský had, by se mnou otřásla. O takovou přítulnost v žádném případě nestojím.

Zrovna tak smutná jako spolknutí morčete byla reakce kamaráda, který přežil. Ten seděl na klíně naší dcery a žalostně plakal. Když jsem jeho pláč slyšel, i já jsem stěží potlačoval slzy.

Víme, že labuť, když ztratí svého druha, žalostí také zahyne. Zrovna jako mnoho jiných zvířat, která s námi žijí na této planetě, přijdou-li o své druhy. A proto nemohu souhlasit s návrhy některých lidí, se kterými jsem se o tuto smutnou historku podělil, že jsem měl hada nemilosrdně sprovodit ze světa.

Táži se: proč? V buši na něj jistě čekala nějaká družka – hadice, nebo i malá háďátka. A ty by jistě žalostně oplakávaly ztrátu tatínka, který měl přirozený hlad…

Dodatek: Obě fotografie udělala dcera těsně po nalezení spolknutého morčete.