Ludmila Javorová: Teta Lída…

(1932–2026)

Když je člověku 94 a více let, ubývá počet kamarádů, kumpánů z dob dětství a studií, kdy svět patřil jen jim a oni jemu, kdy spolu šantili a radovali se, ale i spolu plakali a trpěli, kdy jejich fantazie přetvořit zemi v nebe a nebe na zemi neznala hranic, kdy každá oběť přinášená na oltář za účelem té zázračné proměny, výměny či ztotožnění nebe se zemí byla ničím v porovnání s tím, co člověk zažívá, když nedokáže snít, když netouží po křídlech, aby z velké výšky a dálky mohl uzřít obzory, které jsou běžnému oku jen těžko dohlédnutelné…

Když člověk dozraje jako ovoce na stromě v nádherné spektrum barev a sladkostí, jemností a chutí, co ještě zbývá, než ho utrhnout, pokochat se pohledem na tu krásu, obejmout ho zrakem, ale i srdcem, zavřít oči a nechat působit jeho zralost ve svém nitru, aby něco z té krásy, z té sladkosti, z té životodárné síly proniklo i do útrob mého těla.

Čas běží, nezastaví se, a některé, se kterými jsme kdysi válčili na poli snů, vizí, nadšení a zápalů, odnesl již pryč. Ale kam pryč? Tělo se opotřebuje, víc a víc chátrá, vypařuje se tak, jako se pára vypařuje z vody a nezůstane nic.

Nic!

Nic?

Vždyť i ta pára stoupající do nebe vytvoří časem mraky a hejna oblaků a ty pak vrhnou všechnu tu nakumulovanou masu proměněnou ve vodu znovu na zem. A zem, ejhle, ožije. Vyroste tráva, vyrostou stromy, přinesou plody a také květy všech možných i nemožných barev, tvarů… a té vůně! A život se vrací, vrací se tam, kde se zdálo, že již skončil.

Může zemřít myšlenka?

Může zemřít zrno v zemi, aniž by znovu dalo život?

Myslím, že k osobě Ludmily Javorové — tety Lídy — jak jí říkaly celé zástupy generací dětí, mládeže a všech ostatních, kteří ji znali zblízka, bylo již řečeno mnohé, ale zcela jistě ne všechno. Například to, jak svým úsměvem, svou laskavou povahou, svou srdečností a moudrostí a zejména svou hlubokou pokorou a nezatrpknutím k tomu, jak se k ní zachovala oficiální hierarchická církev po pádu komunismu, byla důkazem živé a radostné víry. (Pro ty, co Ludmilu Javorovou neznají viz wikipedia).

Když člověk odejde ve věku 94 a více let, není již mnoho vrstevníků, kteří by dokázali věrohodně promluvit o jeho životě.

To, co o takovém člověku vypovídá, je často účast pozůstalých: dětí, vnuků, pravnuků, synovců, neteří, přátel a spoluobčanů, kteří dotyčnou osobu znali a jsou ji za mnohé vděční.

Pomalu mi bude 70 let, a za svého života jsem se zúčastnil již mnoha pohřbů. V různých zemích světa. Ale málokdy, opravdu velice zřídka jsem se zúčastnil takového pohřbu, jako byl pohřeb Ludmily Javorové. To nebyl smuteční obřad. To byla jedna veliká, obrovská, radostná, duchovní slavnost. Atmosféra, jakou lze zažít jen tehdy a tam, kde se jedná o velkou duchovní osobnost. Zaznělo mnoho nádherných proslovů. Mně osobně se nejvíce dotkly dvě myšlenky od jedné paní, vyslovené nad hrobem v Tuřanech. Bylo evidentní, že byla ve věku Ludmily, byla to žena, ze které vyzařovala duchovní krása a síla, s Ludmilou ji spojoval obrovský společný kus cesty, věděla o čem mluví a i když její proslov byl krátký, výstižně řekla, pro mé uši, dvě podstatné věty.

Ludmila byla křehká jako stéblo trávy. A přece se o ní dalo opřít.

A citát Ludmily:

„Můžete vyhnat ženu z chrámu. Ale nemůžete vyhnat chrám z těla ženy.“

Dodatečně mě mrzí, že jsem po mši, která začala v kostele ve 12 hodin a po uložení do hrobu kolem 15 hodiny, odešel a nezúčastnil se dalšího setkání.

Teď si to trochu vyčítám …

Hlavně proto, že jsem na pohřbu potkal hodně známých z dob dávných, zavátých časem. Taková příležitost se už asi nikdy nenaskytne.

Žiji ve Vídni, kam jsem za komunismu emigroval. Na jedné straně jsem udělal tlustou čáru za tím, co bylo, ale na straně druhé, stále, a už teď vím, že až do mé smrti, žiji z toho, co jsem do sebe nasál ve Skryté církvi. Je to pro mě jakoby ten nejvzácnější poklad, truhlice plná drahokamů, bezedná, ze které i když stále ubírám, nic neubývá, ani neschází.

A v tom spočívá mé dilema: jsem vděčný za to, co jsem tehdy zažil, prožil, zakusil, pocítil, co mě naplnilo a z čeho žiji, ale už jaksi nemám — omlouvám se za tento výraz — potřebu — se k té době vracet. Neumím dobře vyjádřit, proč tomu tak je. Je to cosi, jako: ano, tenkrát jsem byl toho všeho plný, nakoplo mě to, odrazilo a vystřelilo kamsi daleko do vesmíru. A v tom vesmíru teď jsem, potkávám denně nové lidi, vnímám nové objevy i nové zkušenosti. Jedno bez druhého nemůže být. Kdybych byl býval po pohřbu zůstal, vtáhlo by mě to — tak jsem to cítil — do světa, do kterého se již nechci vracet. A pak, asi jsem s věkem již více citlivý… Ten pohřeb byl opravdu velkolepá duchovní slavnost. Zážitek. Byl jsem toho plný, vnitřně šťastný a nějak jsem chtěl být sám.

Na pohřbu bylo mnoho kněží, řeholních sester a v řadách lavic sedělo zcela jistě mnoho dalších starších lidí z řad někdejší Skryté církve. Ale zarazilo mě, že tam nebyl ani jediný český či slovenský biskup. A v duchu jsem si říkal: Spadla by jim snad koruna z hlavy, kdyby se toho pohřbu zúčastnili? Chtějí snad pořád žít jen v církvi příkazů a zákazů, či církevních trestů? Jak řekl ve své promluvě P. Václav Vacek: „Byla to právě Skrytá církev, která za komunismu, v době pronásledování nesla svou kůži na trh. To ona vydávala tehdy to největší a nejčistší svědectví oddanosti Ježíšovu Evangeliu.“

Kam se vypařil duch Evangelia: duch smíření, duch odpuštění, duch sbližování lidí dobré vůle, dobré mysli a hlavně společného zápalu pro Ježíšovo Evangelium, soudržnosti mezi duchovními osobami napříč katolickou církví, ale i církvemi a náboženstvími obecně a celé dnešní společnosti? A rovněž se ptám: Kolik ještě takových příležitostí budeme mezi sebou mít — poslední žijící svědci někdejší Skryté a nynější oficiální církevní hierarchie — k tomu, abychom si navzájem podali ruce a pohlédli si s vděčností a úctou jeden druhému do očí?

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.