*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Lokomotiva, která sbírá duše

Říkalo se jí 310.089, ale to je jen číslo, kterým ji později očíslovali.

Původně to nebyla česká lokomotiva. Nepatřila ani železnici.

Postavili ji v roce 1873 ve Vídni, ale ne jako dopravní prostředek. Byla vyrobená pro zkušební provoz v dolech, kde testovali nové typy kotlů.

A tady je problém: kotel v téhle lokomotivě byl experiment.

Ne spaliny. Ne pára.

Uvnitř měl systém, který se nazýval „uzavřený odběr energie“. Inženýři chtěli, aby mašina dokázala zpracovat vlastní ztrátové teplo a přeměnit ho zpět na výkon.

Jenže to nefungovalo.

Kotel si bral víc, než mu byl kdo schopen dát.

Ne teplo. Život.

Ne hned, ne nápadně, ale všichni, kdo pracovali kolem té mašiny, začali být bledí, unavení, nemocní.

Dva topiči zemřeli mladí. A technik, který dohlížel na experiment, zkolaboval přímo před kotlem s očima dokořán, jako by se díval na něco, co vidět neměl.

Projekt okamžitě ukončili, lokomotivu měli sešrotovat.

Jenže nezmizela.

Z ničeho nic ji někdo odvezl, nikdo netuší kdo.

A tady se její stopa ztratila… až do chvíle, kdy se objevila na Moravě.

Na přelomu století dostala lokomotiva svou první osobní soupravu. Měla převážet dělníky mezi lesními pilami. Jen krátké úseky, nic náročného.

Ale lidé začali hlásit zvláštní věci: cestující usínali příliš tvrdě, jako by je někdo vysál, lidé po jízdě měli divné sny o tunelech, které nikdy neviděli, strojvedoucí jednou tvrdil, že minul stanici, o které nikdo neslyšel.

A pak přišla nejhorší noc.

Byla to obyčejná směna.

Strojvedoucí, topič, šestnáct dělníků a jeden průvodčí. Lokomotiva vyjela z Jindřichova.

Do cíle nedojela.

Noc byla bezměsíčná. Sníh tlumil každý zvuk a svět kolem tratě vypadal, jako by ho někdo přikryl bílým rubášem.

Strojvedoucí Jan Kříž seděl v budce lokomotivy a nervózně sledoval tlakoměr. Ručička poskakovala. Ne nahoru a dolů. Do stran. Jako by se přístroj snažil ukázat hodnotu, která neexistovala.

„Vidíš to taky?“ zavolal na topiče.

Mladík přiložil lopatu ke kotli a jen pokrčil rameny.

„Co jako?“

Jan neodpověděl. Protože v tu chvíli uslyšel zvuk.

Ne z kolejí. Ne z válců.

Zevnitř kotle.

Někdo tam šeptal. Ne jedno slovo. Desítky hlasů. Překrývaly se přes sebe jako vzdálený dav. Některé zněly dětsky. Jiné byly hluboké a chraplavé. A všechny opakovaly totéž:

„Ještě blíž…“

Jan prudce zavřel dvířka pece. Plameny uvnitř zhasly. Jenže kotel dál zářil. Ne oranžově.

Tmavě rudě. Jako rozpálené železo ponořené do krve. Lokomotiva najednou zrychlila.

Bez přidání páry. Bez zásahu strojvedoucího. Kola se roztočila sama. Souprava se rozjela do noci rychleji, než měla vůbec dokázat.

Topič se pokusil zatáhnout za brzdu. Páka se ani nepohnula.

„Jane!“

Tentokrát v jeho hlase zazněla opravdová hrůza. Protože z kotle začaly vystupovat stíny.

Ne kouř.

Stíny.

Vylévaly se škvírami mezi nýty, prolézaly podél trubek a plazily se po podlaze budky jako živé.

Vzduch náhle ztěžkl. Jan cítil tlak v plicích. Každý nádech byl obtížnější než předchozí.

Pak uviděl postavu. Stála přímo na kolejích před nimi. Žena v černých šatech. Neuhýbala.

Lokomotiva se řítila přímo proti ní.

Jan instinktivně zatáhl za píšťalu. Výkřik páry rozřízl noc.

Žena však nezmizela. Naopak. Byla stále blíž. A blíž. Až si Jan uvědomil něco nemožného.

Nestála před lokomotivou.

Stála uvnitř kotle. Viděl ji skrz otevřené topeniště. Usmívala se. A za ní byly stovky dalších tváří.

Bledých. Prázdných. Nehybných.

Jako by se díval do nekonečné chodby plné mrtvých.

Kotel se náhle otevřel s kovovým zaskřípěním. Dvířka se rozletěla sama. Z útrob stroje vyrazil ledový vítr. Ne horko.

Led.

Topič vykřikl.

Jeho tělo se začalo sunout po podlaze směrem ke kotli. Neviditelná síla ho táhla vpřed.

Prsty zaryté do železa za sebou nechávaly krvavé rýhy.

Jan ho popadl za kabát. Na okamžik ho udržel. Pak ucítil něco na svých zádech.

Něčí ruce. Desítky rukou. Ledových a kostnatých. Vynořily se ze stínů v budce.

Objaly ho kolem hrudi. Kolem krku. Kolem hlavy. Začaly ho táhnout opačným směrem.

Ke kotli.

Jan křičel. Ale jeho hlas zanikl v hukotu páry. Poslední, co viděl, byla temnota uvnitř pece.

Nebyla prázdná. Byla nekonečná. A v té nekonečné černotě vedly koleje. Tisíce kilometrů kolejí. Mizejících někam hluboko pod svět. Po jejich okrajích stáli lidé.

Stovky. Možná tisíce. Tiše čekali.

A když ho síla vtáhla dovnitř, všechny hlavy se současně otočily jeho směrem. Všichni ho poznali. Protože se právě stal jedním z nich.

Dvířka kotle se zabouchla. Lokomotiva zahoukala do tmy. A pokračovala dál po trati, která už nevedla žádnou krajinou známého světa.

Do cíle nedojela.

Našli jen rozježděný sníh, čerstvý, čistý násep… a stopy, jako by koleje nevedly dál vpřed, ale do strany, přímo do lesa. Jako kdyby se trať… vychýlila.

Nikdo tomu nevěřil.

Vyšetření uzavřeli jako nehodu v těžkém počasí. Ale těla nikdy nenašli. Soupravu nikdy nenašli.

A ti, kdo tam tehdy byli, se už nikdy neobjevili ani v exhumacích, ani v archivních zápisech.

Jako by je někdo vymazal.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.