Konkláve

V kinech nyní běží britsko-americký film s prostým názvem „Konkláve“.

Je to fiktivní příběh o volbě římskokatolického papeže z pohledu společnosti. Pro katolíky je to po staletí mysticky posvátný proces, při kterém se volí nástupce sv. Petra, nejvyšší představený církve, zástupce Ježíše Krista na zemi. Pro civilně ateistickou společnost je to unikátní volební proces, předobraz demokratické volby, při kterém za téměř asketických a přísných podmínek, v naprosté izolaci, bez možnosti vlivu politických vládců, společnosti či médií, je volen nejvyšší představený katolické církve. Nejen pro věřící je tato volba, zvaná konkláve, zahalena rouchem tajemství. Kardinálové, kteří se volby papeže kdy zúčastnili, nikdy nemluví o detailech, jakým způsobem a v jaké atmosféře volba probíhá. Jsou vázáni mlčenlivostí.

Film Konkláve je fikce velmi zdařilá, až realistická, neboť je promíchaná s fakty, které jsou nám známé. Film je věrohodný nejen prostředím, ve kterém volba probíhá, tedy v Sixtinské kapli ve Vatikánu (natáčení se odehrávalo v uměle vybudované Sixtinské kapli ve filmařských dílnách Cinecitta v Římě), ale i skvělými hereckými výkony. Jde v něm o fenomén historického klerikalismu, zasazeného do reality dnešní doby, konfrontaci s militantním islámem a liberalismem západních demokracií, ale i charakterem osob, potenciálních kandidátů na post papeže.

Důvod, proč o tomto filmu píšu, přestože se jedná o fikci, je poselství, které divákům zprostředkuje. Odkaz zdá se mi být velmi výmluvný a hodný zamyšlení.

Předlohou filmu je román anglického spisovatele Roberta Harrise z roku 2016. Knihu napsal dávno před covidovou pandemií, před agresivním napadením Ukrajiny Ruskem a před válkou Izraele s hnutím Hamás a Hizballáh. Před napsáním knihy si dal záležet na poctivé rešerši. Tvůrci filmu, hlavně scénárista Peter Straughan, kameraman Stéphane Fontaine, autoři hudby a scén spolu s režisérem Edwardem Bergerem pak věrně přetransformovali zdánlivě suchý fenomén románového příběhu do dramatického proudu událostí na stříbrné plátno.

Děj filmu začíná smrtí papeže, který náhle zemřel na infarkt. Narychlo svolané Kollegium 118 kardinálů z celého světa má tedy rozhodnout nejen o novém papeži, ale v jeho osobě i udáním směru církve do budoucna. Pro takové a podobné nečekané případy jsou role mnoha kardinálů rozdělené tak, aby vedení církve (ať už se jedná o pohřeb zesnulého papeže, či volby nového papeže, atp.) nebylo narušeno a pokračovalo v běžném režimu. Kardinálský sbor vede tzv. děkan, který volbu papeže koordinuje a řídí. Tuto roli, roli kardinála Lawrence, ztvárnil britský herec Ralph Fiennes. Ten neuvěřitelně věrohodným hereckým výkonem vtahuje diváka do atmosféry mezi kardinály. Divák, i ten nevěřící, má tak najednou pocit, že se stává přímým svědkem obrovského dramatu. Od samého začátku je jasné, že ‚image‘ zbožných a vzdělaných kardinálů je v mnoha případech jen pozlátkem, slupkou, pod kterou se nachází zcela obyčejný muž z „masa a kostí“, srovnatelný s člověkem jiným.

Brzy po svolání celého kardinálského kolegia se rozproudí v malých skupinkách debaty o možném kandidátovi. Každá skupina hledí na naléhavé otázky ducha doby, ale každá pod jiným zorným úhlem. Někteří by se rádi vrátili do doby před II. Vatikánským koncilem, protože otevřenost církve světu považují za fatální omyl, umožňující růst liberálního myšlení, nerespektujícího ani starozákonní hodnoty, ani středověké tradice křesťanství. Jiní se chtějí otevřít světu benevolentnějším přístupem k sexualitě, nebazírováním na radikálních nařízeních ohledně zavrhování antikoncepce, být mnohem vstřícnější k homosexuálům, apod. Jiní, aniž by byla vyslovena jména papežů, kritizují praktiky jednoho z posledních za to, že zametal pod koberec sexuální skandály a zneužívaní dětí kněžími, čímž zadělal na dlouhodobou kritiku církve. Jiného kritizovali za to, že byl v mládí členem Hitlerjugend a kdyby se to vše bývalo vědělo před jeho zvolením, církev by rovněž byla ušetřena kritice. (V prvním případě byl kritizován polský papež Karol Wojtyla, Jan Pavel II., ve druhém německý papež Joseph Ratzinger, Benedikt XVI., pozn. autora textu.) Jako mořská vlna se nese od prvního do posledního kardinála této skupiny mínění, že nový papež musí být transparentní, čistý jako křišťál, neposkvrněný blátem špíny svého životopisu z mládí, aby se tak při zveřejnění jeho jména předešlo kritice, v případě že by vyšlo najevo něco, o čem se při jeho volbě nevědělo.

V debatách mezi těmito skupinami padají silné výrazy, často protichůdné, jindy vznešené představy. Rád bych několik citoval:

„Je to jen konkláve, ne válka“ — říká kardinál děkan Lawrence kardinálu Bellinimu. Z jeho úst zazní rezolutní nesouhlas: „Je to válka!“

 

Když pomocný biskup kardinála děkana na samém začátku organizace technicko-praktického průběhu konkláve prohlásí: „Je to peklo“ — kardinál děkan Lawrence na půl vtipně, na půl vážně odvětí: „Peklo se teprve rozpoutá, až přijdou kardinálové.“

Jiný kardinál v důsledku emocí vykřikne: „Žádný rozumný člověk, věda, co úřad Petrova nástupce obnáší, přece nemůže toužit po tom, aby se stal papežem.“

Jiný s úšklebkem v tváři odvětí: „Ó, jak se jen mýlíte, to byste se divil, kolik jen kardinálů po takovém úřadě přímo dychtí.“

Kardinál Bellini, který si na začátku konkláve dělal iluze, že on by mohl být ten pravý pro úřad papeže, po tom, co mu kardinál děkan Lawrence nastaví zrcadlo jeho zbabělého konání v minulosti, pokorně uzná: „Ano, přiznávám, svou ctižádost jsem zakrýval hadry svatosti.“

K další výřečné události dojde, když kardinál děkan Lawrence připustí, že pokrokové, reformní názory kardinála Belliniho považoval za správné, a proto ho při první volbě volil. Pak ale zjistil, že je tento kardinál namočený do různých netransparentních, kompromitujících rozhodnutí, protože si za ně zřejmě sliboval pro sebe nějakou funkci ve vatikánské kurii, a tedy ho přestal volit. V osobním rozhovoru mu pak řekne: „Ano, volil jsem Tě, protože souhlasím s Tvými názory. Ale už Tě volit nebudu, protože k úřadu papeže Ti chybí odvaha! Odvaha pojmenovávat věci správným slovem, dělat i nepohodlná rozhodnutí.“

Zajímavá myšlenka zazní i na adresu zemřelého papeže, o kterém jeho nejbližší spolupracovník řekne, že ke konci života měl narůstající pochybnosti. „Pochybnosti ve víře“? — Zeptal se kardinál děkan Lawrence. „Ne, pochybnosti o působení církve.“

Ze všech těchto, ale i z mnohých jiných situací, které teď nechci rozebírat, abych neprozradil obsah filmu, je očividný velice solidní přístup jak autora knihy, tak i tvůrců filmu k tématu volby papeže.

Je to snaha o hlubokou reflexi nad odpovědností za volbu papeže a následně za jeho roli, týkající se poslání církve. V nevyřčeném podtónu ale neustále, jakoby v podvědomí, rezonuje otázka po smysluplnosti době odpovídající funkci centralistického vedení církve v miliardové celosvětové společnosti. Ve společnosti rozdělené multikulturami, multináboženstvím, multiprotiklady, například v tom, že pouze jedna třetina lidstva žije v materiálních jistotách, zatímco dvě třetiny v chudobě a bídě.

Díky vlastní zkušenosti, znám poměrně dobře smýšlení klerikálního vedení katolické církve a domnívám se, že nikdo se k filmu vyjadřovat nebude. Kritické pohledy na myšlení kardinálů a vůbec všech, kdož jsou ve filmu znázorněni jako lidé z „masa a kostí“ — (ne světci: jeden z biskupů je alkoholik, jiný má dítě s řeholní sestrou, pozn. autora textu) – jim budou vrcholně nepříjemné. Budou je považovat za přehnané a za útok proti nim, proti církvi. Usuzuji, že pouhé pomyšlení na kritickou sebereflexi si pravděpodobně nepřipustí. Film budou považovat za tak tendenční, že se k němu raději ani nebudou vyjadřovat. Možná se mýlím, třeba se některý biskup, kardinál či kněz, přece jen k filmu veřejně vyjádří…

Pro člověka mimo katolickou církev, bude film zcela jistě podnětem k zamyšlení. Je v něm spousta nádherných obrazů, myšlenek, historicko-futuristických vizí. Pro mnohé, jak jsem to měl i já při trojnásobném zhlédnutí filmu ve vídeňském kině možnost zažít (vždy plné kino a posvátné ticho), je film obohacením. Jednak se divák dozví něco o prastaré demokratické volbě papeže, a pak, mezi těmi „muži z masa a kostí“, se přece jen objeví několik nádherných, ušlechtilých osobností i zajímavých myšlenek. Za všechny v celém filmu je to hlavně role kardinála děkana Lawrence, který se s velkou nevolí ujímá této služby, která ho jaksi vnitřně vyčerpává a funkce by se nejraději vzdal. Vykonává ji ale z úcty k zesnulému papeži, kterého měl rád, s nesmírnou pečlivostí a poctivostí, korektností a moudrostí.

Autor knihy mu vložil do úst mnoho nádherných slov, ze kterých vybírám jeho řeč, kterou pronesl ke shromáždění kardinálů před začátkem konkláve:

„Největším odpůrcem jednoty (mezi kardinály a vůbec v církevním myšlení) je Gewissheit = jistota, neboli přesvědčení, že jen já mám pravdu… I Ježíš sám byl ke konci svého života nejistý, když zvolal: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil? Papež by měl být nejenom mužem víry, ale i mužem pochybností. A i papež může hřešit, neboť hřích ho vede k pokoře a pokora k prosbě o odpuštění.“

A zakončím scénou, která se udála na závěr filmu.

Říkávalo se, že při volbě papeže hraje nejdůležitější roli duch svatý, který způsobí, že v každé době je zvolený vždy ten správný, nejvhodnější kandidát právě pro onu, konkrétní dobu.

Když už tedy byli kardinálové po několika velice turbulentních dnech neúspěšné volby, hašteření a jiných nepříjemných událostech unaveni (podrobnosti úmyslně zamlčují, aby si každý sám dotvořil obraz, pokud se rozhodne film vidět) a chystali se k novému pokusu volby papeže a v zamyšlení každý z nich váhal, jaké jméno má na volební lístek napsat, v tom momentu napětí a hrobového ticha, kdy by bylo slyšet padnout špendlík na zem, přes rozbité okno Sixtinské kaple najednou zavál do místnosti jemný vánek. Oči všech kardinálů se pozvedly k tomu oknu. Pak najednou pohled všech sklouzl od rozbitého okna zpět k volebnímu lístku a každý napsal jméno svého kandidáta. A z volby povstal nový papež…

Věřícím i nevěřícím, všem tento film vřele doporučuji.

Vídeň, 27.11.2024