Kometa
Moje moudrá babička, ošlehaná životem, což způsobilo tu moudrost, pravila, že kometa znamená neštěstí. Měli jsme tu hned dvě, jedna nás jaksi minula a na té druhé se veze naše lednička, která, když se nabije, tak docela slušně funguje.
A, tu máš čerte kropáč! Už je to tady.
Platí, že se moudrý poučí z minulosti a tak si v brožované minulosti trochu zalistujeme.
Eufemisticky nazývaná krize Ukrajinská, anexe Krymu, sucho, krize v Sýrii a konečně tsunami imigrantů. Pozoruhodné je, že, až na to sucho, v ostatních hraje roli nemalou, ne právě komparsu, Rusko.
Začněme tím, co nejspíš potká osud provisoria, proti čemu civilizovaný svět protestuje, ale nic neudělá, tedy navěky – Krym.
S anexí cizího území má Rusko bohaté zkušenosti. Po paktu Hitler-Stalin obsadila Rudá armáda celý Baltik, jen malé Finsko se dokázalo přesile ubránit. Po války konci zůstala odkrojená území od Baltu až po Černé moře, nás to stálo Podkarpatskou Rus, a na druhé straně Kurily, v náručí Sibiřského medvěda. Svět mlčí dodnes. Jak známo, s jídlem roste chuť a když ho nikdo nebrání, dáme si nášup.
Mlask!
A je tu Východní Ukrajina, tam to zatím moc nejde, oni ti Ukrajinci na Sibiř zrovna nevěří a tak se, neřádi, brání. Však jim, ale ukážeme, kdo má klíč od branky a tak hup na Krym. Že se před pár lety zavázali dodržovat územní celistvost a nedotknutelnost ukrajinských hranic? Ale, ale, vždyť to je jen papír a ten je nejlepší…vždyť víte na co.
A svět zase nic nedělá. My už zkušenost s odstoupením pohraničí máme, takže se nedivíme. Nic nového! Jenže ono to i na tom Krymu poněkud vrže, teď už poněkud víc, když nebudou ani rajčata z Turecka. No, a co? Ruský člověk je zvyklý na útlak a nedostatek, i na šibenici. Jen když má svého velkého a silného vůdce. Silné myšlenky jsou pro intelektuály, kterými mozolnaté ruské ruce pohrdají. Hra svalů okouzluje měkká srdce ruské duše.
Jenže i výsledky se očekávají a ty jsou dost nevalné. Na Ukrajině se prsa mužíka nenadmou, Krym nemá plyn, jak se to rýmuje, a v zádech izolace. Není, věru není do skoku. K tomu, zatím skromné, projevy nespokojenosti ruské veřejnosti, kde má policie plné ruce práce.
A nebude líp!
Velký Vůdce musí ukázat svaly nejen při rybolovu, jízdě na koni, nebo s hokejkou. Chléb ubývá a hry jsou nežádoucí. Nejlepší recept je vnější nepřítel, je třeba se bát, strach sjednocuje a na běžné starosti života není čas.
Urá!, vytáhneme do bitevního pole a ukážeme světu, jak se dělá válka, Sýrie se přímo nabízí. Záminku máme a že proklamovaný cíl je jinde? No co, to je naše věc a svět bude zase jen brblat. Důležitější, že nám doma budou tleskat.
A nejen doma.
Tak se dostávám k hlavnímu tématu téhle černý hodinky.
Netleskají jen doma. Jsou věrní přátelé a nejsou to jen vzlykající pohrobci velké Říše zla, jak trefně označil tenhle kus globusu známý politik. Velký Vůdce však prohlásil úpadek téhle říše za největší katastrofu 20. století. Z jeho pohledu oddaného stoupence zmíněné říše je to pochopitelné.
Co dělat?!
Ropa šla dolů, sankce fungují, prostředků je málo. Babo raď!
Tradičně se Rusko nikdy nepustilo samo do války se silnějším, takže zvolíme jinou taktiku. Je daleko levnější, působí jako jed Čechratky podvinuté a prakticky zadarmo za nás medvědí práci udělají jiní. Místo do raket budeme jen zlomek investovat do propagandy, zvláště pak, když na to nemáme. Úplně blbý to není.
Tady jsme u jádra pudla.
Našinci pilně rozmnožují „pravdivé informace“ z různých listů, potažmo i Parlamentních, internet je všude a všichni ho mají a tak se lehce rychlostí světla svět dozvídá, jak jsou CIA, NATO, USA, EU a další neruské organizace nepřítelem demokracie, válečným štváčem, utiskovatelem národů, jak se, nejvíc, hroutí Amerika, která je tím největším zlem poctivých lidí, a jak si brousí agresoři na Wall Street zuby na poctivé, pracovité, vzorově demokratické…Rusko (Putinova doktrína ohrožení) a jak dobře Velký Vůdce vše spravedlivě a moudře řeší, až se prohnilý Západ strachy třese a bašty imperialistů se hroutí.
Kdo si pamatuje slovník padesátých a posléze i normalizačních let, jakoby omládl. A kdo by nechtěl, když elixír života je tak snadno k mání? Život jde rychle a tak se málokdo obtěžuje nad touto dezinformační lavinou zamyslet, není čas na víc, než to přeposlat.
Jsme slabí, malí! Dosti těchto řečí…s klasikem. Už jsme velmocí, pravda, ne zrovna myšlenkovou, zato s mravenčí pílí přispívající k blahu lidstva pod korouhví s hvězdou, srpem a kladivem. Až s podivem, kolik je možné za 26 let zapomenout. Zapomenout i na to, že opakování je matkou moudrosti.
Jenže Velký Vůdce nezapomíná, ví stále dobře, co se naučil ve službách svého chlebodárce a své přísahy věrnosti se nevzdává. Jen mění techniku boje za…inu, přeci lepší, zářivé zítřky v barvě rudé.
Pěšáků v poli má teď mnohem víc, jejichž pohodlnost, ono myšlení přeci jen někdy dost bolí, mu šetří žold a své plody nese.
Poslední posezení v Oválné pracovně nedává moc nadějí, ledaže se dva diktátoři na jednom smetišti moc dlouho nekamarádí, Tuhle zkušenost už taky máme. Nemyslím, že by byla nejlepší, už jsme si to ověřili. A nejsme sami. Když, vzdor společné zkušenosti, budeme rozhádaní společníci, ztratíme obranný instinkt a agresorův koráb hbitě vpluje do cíle své cesty. Pak teprve začne být opravdu horko a naši netopýři, poslové rudého zítřka, si už nebudou moct vybrat jeskyni na zimní spánek. Spánek pro nás všechny.
Opravdu si chceme plácat na ramena, že je to i naše dílo?
Ještě není vše ztraceno, pokud se z blouznění nevzpamatujeme včas!
Rád, velmi rád budu až do posledního dechu doufat.
Zmoudříme pohledem do minulosti?
Rád, velmi rád bych tomu věřil.
Myslíte si, že Češi jsou jako oheň? Dobří sluhové a špatní páni.
Rád, velmi rád bych se mýlil.
Bude to zase jen na nás. Jak říkávala babička, co si navaříš, to si i sníš!

PhDr. Zuckerstein Olaf
Česká republika
Velký vůdce je ochoten usednout k jednacimu solu s malým vudcema, ti na radu člověka jehož volebnímu vítězství se nepodobá vitězství žádného evropského vševěda , všichni se nechali zavést do slepé uličky pohlednou dámou a ted babo rad, ale kde ji vzit, stařenu, eh?
Pan Cícha se opět mýlí. Zatím vše nasvědčuje tomu, že malý vůdce, tím myslí patrně Putina, při jeho obdivu k D. Trumpovi to smysl nedává, hraje o čas a zájem o spravdlivé narovnání nemá. Jeho nabídka řešení je jen splnění jeho brutálních požadavků a totální kapitulace přepadené Ukrajiny. Jinak řečeno, to, co se mu nedaří získat na bojišti, by získal za nemalé pomoci Trumpa zadarmo. Ani Trup by neodešel s prázdnou, padne si s Putinem do náručí a ten mu přístup k nerostnému bohatství Ukrajiny umožní. Zbývá jen odpověď na otázku na jak dlouho. A Ukrajina? Ta nikoho z těch dvou nezajímá, účel přeci světí prostředky. Je jen s podivem, že president země se staletou tradicí demokraice a svobody se základního imperativu zbavuje jako posmrkaného kapesníku.
pan Cicha myslí malým vůdcem Zalenského, samzřejmě
Pan redaktor neustále omílá jakým je přítelem Ukrajiny, odpůrcem Trumpa a Putina a bojovníkem proti komunismu. Nic proti tomu. Jen se mi nezdá , proč si seriózní Obzor zvolil za to nelepší bojiště. Asi proto, že je jako redaktor na domácí půdě.
Pan Strnad sice čte hodně, ale na pozorně dost.Nejsem bojovníkem za nic, jen se mně příčí nespravedlnost, jedno kde a kdo se jí dopouští. Pan Strnad ale nesrovnává zlo s dobrem, agresora s obětí. To může a patrně je, způsobeno jeho nadstandardními sympatiemi k jiným názorům, než jeho.To však není erb Obzoru. Už jen skutečnost, že své názory zde může presentovat svědčí o tom, že opačný názor než můj, není propagandou. Že je Ukrajina napadena agresorem a mně se to nelíbí,neznamená, že jsem do ní zamilovaný. V opačném případě bych stál na straně Ruska, leč, skutečnost tomu brání. Obzor nabízí i jiná zajímavá temata, příkladně Chodské perličky. Domácí půda není jen moje, své názory může presentovat i on a tak je domácí půdou i jeho.