Kolotoč času a ozvěny Paříže

Paříž

Lze poznat pocit příjemné beztíže
za jistých okolností
třeba v ulicích Paříže,
tady mi chybí slova
pro vysvětlení úkazu,
který se navrací znova.
Zde každá ulice něčím žije
zní cinkot sklenic,
šansonu melodie,
jakýmsi kouzlem opředená
je tady živá věc
i němá.

Pro všechny krásy Paříže
a lačnost po životě
zatěžké tady není
dostat se třeba i za mříže.
Lahodným vínem napojen
pak za měsíce svitu
pojednou vidím Bastillu a hlavy padající,
rozkročený Robespierre o svobodě hřímá,
vidím Ludvíka krále
a Madame Pompadoure,
Napoleona Bonaparte,
vojáky v linii Maginotově
a zasmušilé pány ve Versailles
podpisovat mír.

V Bouloňském lesíku
slyším manželské sliby slibovat,
pak stoupám na Sacre Coeur
a dolů hledím do ulic Paříže,
jsou šarm a smích,
vinárny místo lekáren
a bistra místo ordinací,
tiše se dívám, jak den se snoubí s nocí
a tma rozeznělá šansonem
padá na Notre Dome …
Tolik o krásné minulosti …
Dnes nepřibylo bister, barů a restaurací,
kdosi však poslal do ulic Paříže
nevítané posly Alláha
a místo šansonů
a zvonů Notre Dame
zní z mešit zvěstování,
že blízký konec
je s námi …

Život prezidenta

Nejednou žasnu, proč
Člověk, jemuž nic nechybí,
docela dobrovolně
usedá na podivuhodný kolotoč,
na zvláštní ruské kolo
boje o prezidentské křeslo
či premiéra státu
a tu napadá mě,
zdá zná tu
nemalou cenu, kterou
zaplatit za to může.
Snad ani netuší,
že jeho cesta k cíli
nejsou jen oslavy a růže,
že možná později pozná,
že doba je hrozná
a na její k lepšímu proměnu
jeho dobré nápady a záměry
mění se jenom v chiméry
a jeho protivníci
pojednou mají více co říci.

Ač děje se to
prolhanými ústy…
Což někdy pozná
I lid prostý.