Koho píseň zpívá? Tomio Okamura a jeho role v politice strachu
Když praseti narostou rohy, bude trkat, říkala moje moudrá máti o těch, co jako slepí k houslím přišli.
Neúspěšný majitel cestovky pro plyšáky, ano, není to vtip, se rozhodl kšeftovat s lepším artiklem, strachem. Lidi na to slyšeli, vynášelo to a vynáší víc, jak cestovka pro lidi. Jenže to potřebuje pohon, tedy strach. Ten z cikánů, později z běženců, pominul a tak bylo třeba nainstalovat jiný druh.
Jako by měl s ďáblem smlouvu, přepadl Putin Ukrajinu a… jak jinak, voda teče a mlýn bude klapat, před válkou utíkají Ukrajinci. Osvědčený model se jen přenesl na jinou garnituru a kšeft se strachem kvetl dál. To mu nejspíš způsobilo příklon k tomu tam dubisku, které mu zajistilo materiál pro pokračování obchodu se strachem.
A vida, opravdu to funguje. Sice ne tolik, jako na začátku, ale stále dost na to, aby se obchod hýbal. Když začal skomírat, přehodil vyhýbku, ani nemusel měnit dodavatele, strach z války není menší než z běženců. Stal se obhájcem obětí války a urputným rytířem bez hanby a hany těch nesmyslně zabíjených. Kdo je kdo, tedy agresor a oběť, nehraje roli a nějaké smlouvy už vůbec ne. Úplně nejlepší je obé spojit, emoce soucitu mají sílu větru a jede to jako po másle, jako dobře naolejovaná mašina.
Je však možné, že ta orientace, skoro závislost na dubisku, způsobila náhlou touhu vrácení se ke kořenům a tak zamířil na východ, hodně na východ, až na východ dálný, do civilisovaného a demokratického Japonska.
Jenže!
Japoncem je jen z půli a tak se na půli cesty zastavil. Jen z půli Japonec, i když má plnohodnotné japonské občanství, ale nedělejme si iluse, co není dáno shůry, v apatice nekoupíš. A tak mu jiná civilisace zachutnala už taky proto, že mu dávala potřebný materiál pro jeho podnik STRACH.
Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Problém je však v tom, že žije dost na západ od dubiska, kde musí v demokratickém klání zvítězit, aby mu kšeft dál běžel. A tak rozšíří repertoár o dojemnou starost o zbytečně válkou ztracené životy a to už zabere podstatně víc. Na 15 % halasně hlásaných před volbami sice nedosáhl, ale okolnosti jsou zase příznivě nakloněny a tak mu stačí necelá polovička, aby nejen prošel, ale vystoupal.
Vítěz voleb sice vavříny sklidil, ale vládu složit nedokázal. V takové situaci, hlavně však protože potřeboval imunitu, kterou mu musí zaručit parlament, hrábnul pro pomoc až do čtvrté řady, kde se chvěl i poloviční Japonec touhou po moci a hlavně prebendách.
Najmě náš protagonista byl vítaný, neb byl ve stejné bryndě jako on, potřeboval imunitu. Jejich obě potřeby však společné hlasy nemohly zaručit ani na většinovou vládu, musel tedy vzít vítěz do holportu ještě jednu pidistranu, která mu z vděčnosti potřebné hlasy dá.
Bingo!!!
Náš hrdina Fudžijama zavětřil a na pilu přitlačil, výsledek se dostavil, je třetím v hierarchii ústavních činitelů, předseda sněmovny. To už je velká šajba, jak do našeho slovníku přidala vláda věků předešlých.
A tady se začne projevovat účinnost příměru ze záhlaví. Věrný svému chlebodárci – bez něj by se strachem kšeftovat nemohl – sám stáhne ukrajinskou vlajku z budovy parlamentu. Dubisko mu tleská.
To mu prošlo a jak víme, s jídlem roste chuť. Konečně, stejně se chová i jeho chlebodárce.
Vrcholný výkon podal hned 1. ledna, když se svým novoročním projevem předběhl i premiéra. Ať vidí, jaký jsem kabrňák! Konečně, jsem v hierarchii před ním. Otevřel senkrovnu svých schopností, aby potvrdil význam svého jména, okamura je japonsky vesnice na kopci. Na kopci hnoje. No co, kopec jako kopec. Jemu smrad nevadí. Jiným už daleko méně.
Kritika, a pohoršená, na sebe nenechala dlouho čekat. Hned se ozvala řada těch, kterým hnůj smrdí, i hrstka jiných, kterým nesmrdí. Operují s tím, že to byla jeho osobní iniciativa, jeho osobní názor a máme přeci svobodu slova. Tu jistě máme.
Jenže!
Nemáme cochcárnu. Kdyby něco takového vyslal do éteru Franta Novák z Horní Dolní, nikoho by to nevzrušilo, ale on tenhle Franta není. Byl zvolen demokraticky, i když jen zanedbatelnou menšinou, a stal se tak představitelem, ze své posice však representantem státu, takže jeho projev má punc projevu státního. Nepleťme si s pojmem státnického, toho ani stínově. Tohle mu ale už projít nemusí.
Jenže.
Premiér ho potřebuje, nemůže však riskovat krýt takovýhle problém a v důsledku rozpad vlády. Práci bude mít a moc. Fudžijama opojený svou důležitostí i úspěchem s práporem nebude jistě chvátat, aby premiérovi vyhověl, necouvnul dřív a necouvne i teď, když mu křídla narostla. Takže s tím bude mít premiér daleko víc práce a kličkování, než on sám.
Oba jsou však na stejné lodi, přičemž vydání k soudnímu řízení by bylo pro premiéra daleko bolestivější než pro Fudžijamu. Ten by se mohl stát mučedníkem a to by mu jistě zajistilo větší podporu publika. Takže premiér musí zachránit smrdícího přeseddu sněmovny i sebe. Úkol to nemalý, uvidíme, jaké kouzlo Babiš vymyslí. Jistě to bude velké vlnobití.
Pokusme se našemu hrdinovi porozumět.
Dětství nevalné ve stínu staršího bratra, dětský domov, kde byl totálním outsiderem se vším, co k tomu v podobných zařízeních patří, fackovacím panákem a pod. Srdce se rmoutí nad tím chudákem. Chudák byl a pěkně zamindrákovaný, což se pochopit dá.
Moc a moc toužil po uznání, kterého se mu nedostávalo, a tak krise jeho osobnosti nabírala na síle. Vrátil se do Japonska, kde však s léčbou neuspěl. Pracoval jako popelář a skončil jako prodavač popkornu v kině. Zlepšení, které očekával, se obrátilo ve svůj opak.
Zamindrákovaný se vrátil do Česka, založil nesmyslnou cestovku a opět neúspěch. Po několika úspěších v TV něco vydělal a investoval. Konečně měl šťastnější ruku a sebevědomí se pomalu začalo lepšit. Ne však důstojnost, kterou tolik chtěl.
Zatížen předešlými mindráky se začal chovat, řekněme, nestandardně. I když se s TV nepohodl, nebyl už jen anonymní, poněkud exoticky vypadající občan Novák. Obchodního ducha bezesporu má a politika není tak riskantní jako podnikání.
Zatížen minulostí a posílen úspěchem se začal považovat za supermana, který smí řídit a rozhodovat o osudech jiných, hlavně musí být viděn, jen mu schází ta míra a forma. To dokládá celá řada sporů se spoustou různých odpůrců i ve straně, kterou založil.
Prostě se ten guláš mindráků a úspěchů nepovedl, takže aktuálně určuje jeho chování, překrývání mindráků siláckými gesty, jako topící se poloplavec, který trochu plave, víc ale do vody jen plácá, nicméně na hladině se drží.
Chce být championem, kterým by snad i být mohl, kdyby své schopnosti dal na správnou stranu váhy. Nejvíc se bojí obrany, kdyby musel vysvětlovat, proč udělal něco špatně, strach z nového stavu outsidera. To řeší impulsivně, musí hrát supermana, aby ten strach překryl.
Jeho poslední výkon ho silně degradoval, ale…
Vyplynou z toho důsledky? Je agentem Kremlu, nebo jen užitečným idiotem?
PhDr. Zuckerstein Olaf
Česká republika
Rád bych vyjádřil poděkování a obdiv Dr. Olafu Zuckersteinovi za jeho trefné články na adresu české politické scény, ale i na válku na Ukrajině, apod.
Má dvojí dar umění:
Umění pojmenovat věci správným jménem — co je černé je černé, bílé je bílé — a nikoliv naopak, jak je to dnes, žel, módou nejen v Moskvě či ve Washingtonu, ale i u nás v Evropě.
Umění formulovat názor pomocí jasných slov, ale také slov nabitých určitou dávkou humoru, který je nezbytný k tomu, aby se text četl lehce a nestal se směsicí klišé či sarkastických výrazů.
Na to, aby člověk dokázal výstižně pojmenovávat věci, je důležité nejen vzdělání, ale i moudrost a charakter. Jsou to dary z nebes. Važme si lidí, kteří tyto dary mají a buďme vděčni za jejich ochotu, se s námi čtenáři, o jejich komentáře podělit.
Peter Žaloudek z Vídně
Šíření nenávisti a snaha rozdělovat občanskou společnost se, jak je vidno, staly nedílnou součástí obsahu časopisu Obzor. Přes počáteční proklamovanou serióznost se časopis proměnil v bulvár. Tento článek je toho jasným důkazem.
Text cíleně dehonestuje jednoho z čelných představitelů státu. Komolením jména a zesměšňováním jeho sociálního i etnického původu podsouvá čtenářům diskvalifikující konstrukce, které mají zpochybnit jeho politickou legitimitu.
Pomluvy a ničím nepodložená obvinění se pohybují na samé hraně trestního jednání. Autor, zahleděn do vlastní pravdy, přehlíží skutečnost, že nadpoloviční většina společnosti zastává zcela odlišné politické názory.
Čtenářům i kolegům autorům tímto sděluji, že se od podobně štvavých textů jednoznačně distancuji.
Pane Ptíco
smím se zeptat, z jaké planety se ozýváte?
Možná tam, kde žijete Vy, je černé bílým a bílé černým.
Děkuji, ale já na takové planetě žít nechci!
Nemám problém s tím, že ve svobodné a demokratické — opakuji tyto dvě slova — v demokratické a svobodné — společnosti má človek právo říct, co si myslí na stranu, či vládu, či vůdčí politickou osobu, která je u moci. Popírat ale existencionální fakty a nazývat lež pravdou a naopak, nemá s demokratickou a svobodnou společností nic společného. Proč dnes střílí iránští vůdci do tisíců bezbranných lidí? Proč nechal Putin zlikvidovat veškerou opozici? Klidně se do těchto zemí vyberte, klidně řekněte Putinovi, že je lhář, ať okamžité skončí masový teror na Ukrajině. Jen bych pak taky rád věděl, jestli se ještě vrátíte domů. Pana Okamuru zvolililo několik tisíc lidí. Drtivá většina české a moravské populace ho ale nevolila. Asi věděli proč!
Kam zmizeli hodnoty jako slušnost, korektnost, pravdomluvnost a to, co nás motivovalo v roce 1989 — pravda a láska zvítězí? Copak jsme, jako společnost, čest výjimkám, klesli až tak hluboko, že už se nedokážeme inspirovat těmito pozitívními hodnotami?
Děkuji za pozornost a zůstávám s pozdravem
Peter Žaloudek z Vídně
Pam Ptíca se chronicky mýlí. Kdyby si dal práci a klinul na link odkazu, jistě by se zbytečně neblamoval. Není to tak, že jen jeho názor a hodnoty jsou totožné s většinou národa, jak uvádí. Stačí jen poslouchat, vidět a slyšet reakce národa na jeho projev novoroční. Rovnež tak není dehonestující, když se fysiognomií poněkud liší a někdo si toho všimne. Pitomio, dle názoru soudu, není dehonestující, o to méně Fudžijama. To s jeho politickou legitimitou nemá vůbec nic společného, je to jen reakce na jeho politické počiny.. Možná je to ale nedorozumění, když se pojmy rozcházejí a slovo dobrý, příkladně, je chápáno jako zlý. Pak doporučuji panu Ptícovi poradit se se slovníkem jazyka českého.
Tento článek je dehonestující bez nějaké byť malé rovnováhy a spravedlivého posouzení. Je vhodný do bulváru. Nemyslím, že na Okamurovi by nebylo co kritizovat, ale cokoliv co Okamura udělal je pro autora špatně, zatímco totéž by bylo u jiného dobře. To je k formě. Teď něco k obsahu:
Okamura je už v politice dost dlouhou dobu, aby bylo možno říci, že svoji politiku nezakládá na strašení. Okamura nepotřebuje pro svoje účely strach. Okamura vsadil nejprve na jakousi změnu principů, když hlásal přímou demokracii. Jenže jako vždy v takových případech, když hlásá demokratické principy dochází k tomu, že lidé sami nejsou demokraté svým přesvědčením a většina současných egocentristů je oslovitelná pouze nějakým prospěchem a proto mají úspěch populisté Babišova typu. Ale Okamura nikdy nebyl zcela populistou. Okamura byl vždycky svůj a svoje cíle prosazoval. Je tedy konzistentní. Navíc po takové době, lze už říci, že svoje vlastenectví myslí vážně, protože nikdy tento názor nezradil. Spíše lze říci, že se pohybuje na hraně nějakého rasizmu. Když si vezmeme situaci v Západních městech, má pravdu, že migranti jsou problémem, kterému se můžeme vyhnout, když je nepřijmeme, jen je zapotřebí to správně vyjádřit, co se mu nepovedlo. Barevný migrant na plakátu měl vyjádřit, že to pro Ukrajince neplatí, že nebezpeční jsou ti tmaví.
Já se také od tohoto textu distancuji především pro jeho formu štvavého a dehonestujícího článku. Na názory má ovšem každý právo, ale slušnou formou.
Ke komentáři pana Podrackého
Při čtení některých názorů mi jde mráz po zádech. Totiž při představě, co takové názory mohou způsobit, když s nimi začne sympatizovat víc a víc lidí. Zařekl jsem se, že žádné komentáře již psát nebudu. Ale uvnitř svého srdce mám dilema, jestli mlčení je ta správná reakce… Dovolím si tedy znovu reagovat, tentokrát na slova pana Podrackého, protože si v některých větách odporuje a rasismus Okamury obhajuje (ač nechtěně) rasismem svým, viz podtržená věta.
„Okamura byl vždycky svůj a své cíle prosazoval. Je tedy konzistentní.“ (Také Putin prosazuje své cíle a je konzistentní.)
„Navíc po takové době, lze už říci, že svoje vlastenectví myslí vážně, protože nikdy tento názor nezradil.“ (Ani Putin.)
„Spíše lze říci, že se pohybuje na hraně nějakého rasismu.“ (Stejně jako pan Podracký, když dále píše):
“Když si vezmeme situaci v Západních městech, má pravdu, že migranti jsou problémem, kterému se můžeme vyhnout, když je nepřijmeme, jen je zapotřebí to správně vyjádřit, což se mu nepovedlo. Barevný migrant na plakátu měl vyjádřit, že to pro Ukrajince neplatí, že nebezpeční jsou ti tmavý.”
Ta poslední věta je naprostý rasismus. Podobně se například Filip Turek vyjádřil kdysi o Obamovi.
Jsou všichni černí špatní a bílí dobří (např. současní bílí diktátoři)?
To je paušalizace, která je naprosto neobhajitelná!
Peter Žaloudek, 13. 1. 2026
Nahlédnout do slovníku jazyka českého by měl především pan redaktor. Jeho texty se totiž dlouhodobě hemží pravopisnými, tvaroslovnými i interpunkčními chybami. To ovšem není nic nového. Stejně jako skutečnost, že kdokoli projeví odlišný názor, je okamžitě poučen o tom, že se mýlí. Pravdu má totiž výhradně on a Wikipedie. Bez její asistence by si zřejmě netroufl ani na cestu na toaletu.
Jaký názor má většina národa, se jasně ukázalo ve volbách. To, co pan redaktor poslouchá, vidí a slyší, se však od reality výrazně liší. Uzavřen ve své redakční bublině ztratil očividně kontakt s veřejností. Dehonestací, pomluvami a nesmyslnými obviněními na politické situaci sotva něco změní. Nezbývá mu tedy než vyčkat do příštích voleb.
Do té doby by bylo žádoucí, aby přestal otravovat atmosféru ve společnosti svými rádoby vtipnými politickými komentáři. Kromě pana Žaloudka se jim totiž zřejmě nikdo jiný nesměje.
Se zájmem jsem si přečetl jak článek, tak komentáře k němu. Musím se přiznat, že jsem, s vyjímkou Petra Zaloudka, zklamán jejich úrovní. Nesouhlasit veřejně a nezabřednout do osobniho napadání autora, je velké umění vyžadující notnou dávku tolerance.
Jak mám rád fejetony pana Ptíci (Strnada) tak jsem zklamán tónem jeho komentářů. Ty jsou pokaždé na hraně odsobního napadání. A tento způsob projevu by se neměl objevovat na těchto stránkách. Zde již nejde o kamarádské škádlení, ani o rivalitu. Byla by věčná škoda, kdyby Obzor sledoval cestu Neviditelného psa, kde si komentátoři neberou servítky.
Takže, pana Zaloudka snažně prosím, aby komentáře psal, protože dávají smysl. Pana Ptícu prosím, aby reději napsal něco veselého, co dovede tak dobře.
Jinak se omlouvám, že díky tomu, že českou politiku nesleduji, nemám co dodat ke článku smotnému.
Ivan Kolařík z Melbourne
Pod vlnou kritiky a s ohledem na své již tak zpochybňované duševní zdraví jsem se rozhodl ukončit spolupráci s Obzorem. Mé počáteční obavy z jeho směřování se bohužel naplnily. Názory i způsob jejich prezentace v politických komentářích publikovaných v tomto časopisu jsou v příkrém rozporu s mým občanským přesvědčením. Šíření nenávisti a urážek ze strany opozice vůči našim demokraticky zvoleným vládním představitelům nebezpečně eskaluje.
Omlouvám se svým případným čtenářům, i když nevidím důvod, proč by tuto skutečnost měli jakkoli oplakávat.
Lituji, že pan Strnad vulgo Ptíca se rozhodl do našeho časopisu dále nepřispívat. Pokud by názor změnil, má dveře zpět otevřené. Víc je mně ale líto, že nedokáže akceptovat jiný názor, najmě, když na to intelektuálně má. Do další budoucnosti mu za celý team autorů přeji z toho dobrého jen to nejlepší.
Hmm…To je škoda, že jsi se rozhodnul ukončit spolupráci. Tvoje příspěvky rozhodně stránky Obzoru obohacovaly.
Ačkoliv českou politiku sleduji pouze okrajově, vím, že si demokraticky zvolíte vládní představitele jenom abyste je potom při každé příležitosti, hlavně při pivu, nemilosrdně kritizovali. To už je taková typická česká vlastnost. A nejen v hospodách. Politici v čele s demokraticky zvoleným prezidentem, jsou podrobeni nelítostné kritice ve sdělovacích prostředcích a jiných platformách. A to velice často zcela nevybíravým, přímo urážlivým způsobem. Kritika představitelů je nutný jev v každé demokratické společnosti. Pokud se dostane kritika opravdu za hranu, každý má možnost hledat nápravu u soudu. A to se stává velice zřídka, protože politici mají hroší kůži a jak víme, soudní výlohy jsou hrozně drahé.
Osobně se mně politické analýzy pana Olafa líbí. Nemyslím, že šíří nenávist. Pouze se svým typickým literárním projevem pouští do politických situací včetně politických osobností, které inteligentním způsobem podrobuje kritice. Požití satiry a humoru dělá jeho příspěvky více zajímavými.
Osobně budu Tvoje vtipné fejetony postrádat. Do dalšího života přeji všechno nejlepší.
Milý pane Ptíco,
vyčítal bych si, kdybych mlčel a na Vaši zprávu nereagoval.
Je mi líto, jestli můj komentář vyzněl jako útok na Vaši osobu, který v konečném důsledku rozhodl o tom, že přestanete spolupracovat s OBZOREM. Pokud ano, velice se Vám omlouvám.
Nechci být patetický, ale rád bych s Vámi sdílel slova, která mě v této souvislosti napadají:
Všichni, více či méně obdivujeme lidi, kteří něco velkolepého tvoří a stávají se slavnými. Dnes, včera či před stovkami let. Architekty a stavitele, malíře, hudební skladatele, sportovce, atd. Ale často se sám sebe ptám: co víme o tom, jací tito lidé byli? Jaký měli charakter? Jak se chovali ke svým nejbližším, manželkám, mužům, dětem, okolí, svým podřízeným, nebo těm, kteří je na cestě k jejich úspěchu doprovázeli? A díky kterým, se oni pak stali slavnými? Vždyť mnozí z nich byli despotičtí, bezcitní, bezcharakterní či nemravní…
Čím jsem starší, tím více si kladu tuto otázku a začínám brát i tento úhel pohledu v úvahu.
V textu o knize rakouské spisovatelky Mileny Michiko Flašar Učit se umírat po japonsku s podtitulem Domov, který nosíme v sobě, cituji její vlastní slova, kdy popisuje setkání s bezdomovci: Dobrota jako forma odporu.
Nesmírně silná slova. Nesmírně odvážná slova. Nesmírně prorocká a vizionářská slova.
Jedna moje dobrá známá z Vídně, emigrantka z doby komunismu, původem z Prahy, starší než já, velká aktivistka v oblasti české menšiny a kultury zde ve Vídni, mi po přečtení textu napsala: Petře, jsem již stará, pořád se ještě učím, odmítám stagnaci, avšak slova: Dobrota jako forma odporu, mě silně zasáhla. Červeně si je podtrhuji a chci se jimi řídit. Když mi to napsala, vběhly mi slzy do očí. Slzy vděku.
Polygon, do kterého jsem léta přispíval, který před 5 pěti lety zanikl, jsem obdivoval kromě jiného i proto, že jako autoři jsme byli jakoby jedna velká rodina rozeseta do všech koutů světa. Spektrum článků a názorů bylo od nuly po 180 stupňů. Nedalo se se vším souhlasit, tu zkušenost měli určitě všichni. Ale vzájemně jsme se nekritizovali, a pokud se o to někdo pokusil, naše moudrá redaktorka, paní Dana Kratochvílová, osobní kritiky a výtky bez komentáře odbourávala, vynechávala, pomíjela mlčením a nepublikováním. Snažně prosím, neútočme v OBZORU jeden na druhého. Buďme rádi a vděčni za to, že máme platformu, na které se můžeme „sejít“ — publikovat — přesto, že máme odlišné názory. Dobrota, jako vzdor odporu.
Velice Vás prosím, neházejte flintu do žita. Zkuste se, prosím, povznést nad tím, co člověka — každého bez výjimky, včetně mě — stahuje do propastných hlubin egocentrismu, sebelítosti a co já vím, jakých pocitů ještě. Zkusme se, prosím, tak trochu odosobnit, povznést, rozhlédnout do dáli, nadechnout čehosi nového, zajímavého a krásného, co v konečném důsledku udělá dobře nejen mně osobně, či Vám, ale nám všem.
Budu mít obrovskou radost, když své rozhodnutí přehodnotíte a znovu budu moci Vaše texty na stránce OBZORU číst.
S přátelským pozdravem
Peter Žaloudek, 15. ledna 2026
Vážený a milý pane Žaloudek,
Váš komentář čiší pokorou a dobrotou srdce. Dlouho jsem tak krásný a moudrý komentář nečetl.
I já se připojuji k Vaší výzvě našemu kolegovi Ptícovi změnit rozhodnutí. Jeho svěží a vtipné fejetony jistě našly oblibu u mnohých čtenářů včtně mne.