Klaun a Žonglér

Před časem jsem zde prezentoval srovnání dvou rivalů, každý z nich má jiný cíl a jiný vztah ke stejnému objektu. Jeden je agresivní, druhý chce být mírotvorcem. Čas oponou trhnul a jsme o něco dál, kontury se zlepšily.

Kdo jsou tedy dnes ti dva?

Silné řeči o svých schopnostech, výrazná gesta, mnoho velkohubých slibů a stejně tolik jejich zrušení, jako by prožíval klimakterium, na to sice už věk nemá, ale může tento stav přetrvávat. Klaun v manéži je hlavní postava, dokud je tam sám. A tak se předvádí a nenáročný divák jeho produkci věří, náročnější očekává aspoň nějaké naplnění slibů a ten jednoduchý prostě jen věří a protože víra tvá tě uzdraví, žádné důkazy, ani výsledky nepotřebuje. Do manéže vstoupí další aktér a náš Klaun podlehne jeho šarmu a co slíbil zruší a slíbí opak Zruší co slíbil předevčírem a zavede co zruší dnes a hned to opustí, zavede zase něco jiného, aby měl pozítří co rušit. Tetelí se jak je úspěšný, plácá si na ramenou a koupá se v tirádách přízně svých obdivovatelů. Produkce pokračuje a na scénu přichází další aktér a stejně jako prve, podlehne Klaun jeho šarmu, co slíbil zruší a slíbí co už jednou slíbil a zrušil. Naděje na splnění alespoň něčeho u průměrného diváka klesá, ti nároční diváci už přestávají věřit, snad jen v zázrak, ale ten k očekávání není. Takže se spolehnout nelze na nic.

Žonglér je pravý opak Klauna. Tvář hráče pokeru a opratě pevně v rukou. Ví, co chce a ví i jak toho dosáhnout. Není to tak, že by mu nic nezabránilo, ale své žonglování ovládá a úspěchy má potvrzené. Nespěchá, protože nemusí, na rozdíl od Klauna, který chce. Má tedy lepší karty, navíc, když jeho protějšek sice ví, co by chtěl, ale neví jak toho dosáhnout, nemá nápad a když ho dostane, neprovede ho. Když už jde do tuhého, přistoupí podmínečně na podmínku, uhraje čas a dělá si dál, co chce. Ví, že Klaun je silný jen v řečech a stačí trochu podmazat jeho ješitnost a dosáhne svého, tedy žádné změny. Klaun je spokojený, ale vítězem je Žonglér, ví, co chce, trvá na tom a umí si Klauna namazat na chleba.

Bohužel právě ten, který trpí Žonglérovou neústupností a konečně toho statusem quo, stále hledá a pokouší se najít někoho a něco, co by mu pomohlo Žonglérovo jednání změnit. Naděje umírá poslední a tak to nevzdává všude, kde by jen mohla naděje blýsknout, jako poštovní holub lítá od Petra k Pavlovi, od něj ke Karlovi a zpět. Stále jen naděje…

Publikum s ním cítí, lituje ho a lidsky pomáhá, jinak se i to spoléhá na Klauna, i když vidí, že spolehlivý vůbec není. Paradoxem je, že Klaun může opravdu něco změnit, něčemu pomoct, ale nemá na to, aby do stolu bouchnul a provedl to, co se od něj očekává a co on má udělat.

Situace vypadá patově, leč každý problém má své řešení, jen chtít. Žonglér není neporazitelný a Klaun není navěky. Zbývá tedy publiku vzít věc do svých rukou a postavit hráz Žonglérově vodě na mlýn.

Jen chtít!

Každému myslícímu člověku to muselo být jasné, že si Klauna Žonglér opět namaže na chleba. On totiž nemusí na rozdíl od Klauna, který chce. Nevadí, že je Žonglér na mezinárodním seznamu hledaných zločinců, rozvine Klaun rudý koberec pro válečného zločince, ne jako symbol krve, kterou má Žonglér na rukou, přivítá ho s úsměvem, jako by se na něj už dlouho těšil, dlouhé potřásání pravicema chybí už jen vojenská přehlídka.. Čítanková ukázka servilnosti. Žonglér má jasno, že má skoro všechny trumfy a americký klaun mu jen polechtá bránici, čímž povznese jeho ego, takže mu dobře posloužil a poslouží zas, až dostane Žonglér chuť. Kašpárek je pro pobavení.

Proč se všichni bojí obra na hliněných nohou? Válku nechce nikdo, ale to neznamená, že ze strachu začneme tancovat na jeho píšťalku jen proto, že ji odmítá z pusy vyndat. I on ví, že válka by byla katastrofa i pro něj. A tak se ze slušných lidí stanou koňský handlíři. Pro vidinu, velice vágní vidinu, že píšťalka nezapíská, klidně pošlapou smlouvy, i ti, co je podepsali, a vezmou si jeho noty, že by jako přeci jen mu mohli darovat co jejich není a on chce. Odměnou za ústupky nabídnou poškozenému zlomek jeho ukradené země, větší díl zůstane zloději. Radujou se z drobků z Putinova stolu. Kdo je agresor a kdo napadený náhle není důležité, on má sílu a tak i pravdu. Silného je třeba odměňovat. Budou klidně spát v iluzorní naději, že válku zažehnali a Klaun dostane Nobelovku, po které tolik touží. V obchodech je svědomí na přítěž.

Jak komu

Jsou zákony džungle důstojné 21. století? Zřejmě ano, první krok do sebe záhuby.
Koukal jsem na mapu zabraného území a napadla mě paralela po zabrání Sudet. Situace úplně stejná. V Mnichově dali Hitlerovi co chtěl, protože on řekl, že víc nechce. Chamberlain se vrátil do Londýna, mával smlouvou a chlubil se, jak zachránili bez nás mír. Za necelý rok vypukla světová válka. S jídlem roste chuť a tu má Putin stále. Smlouvy a dohody pro něj mají cenu papíru, vite na co, když už mu přestanou vyhovovat. Bude se historie opakovat jen proto, že se z ní nepoučíme? Chybama se chytrá hlava nejlépe učí, jak zpívali V+W. Copak nikomu nedojde, že válka přinese víc obětí, než tzv. zvláštní operace?

A všem!

Na Rusko platila vždy jen síla, protože jinému argumentu nerozumí. Krásným příkladem je neústupnost J.F. Kennedyho v Karibské krizi. Putin zabodoval snad i víc, než sám čekal. Objetí s medvědem je příjemné, dokud jeho kožich hřeje, nevýhodou je, že bydlí na Sibiři. A tam je sakramentsky zima.
Přemýšlejme, jak se chovat jako suverénní Evropani a nespoléhat se na nespolehlivého klauna.