Kardinál Christoph Schönborn

Nedávno jsem psal o filmu Konkláve, který právě běží v českých i slovenských kinech. Film realistickým způsobem představuje kardinály jako muže „z masa a kostí“, kteří se v podstatě neliší od lidí ostatních, ve smyslu charakterových vlastností. Kardinálové sice nosí posvátný rudý oděv a na prsou velký kříž, ale to v žádném případě neznamená, že se tím stávají jinými, až „nadpřirozeně“ dokonalými bytostmi.

Film Konkláve se mi vybavil v paměti, když jsem 21. prosince poslouchal v rakouském rozhlase rozhovor s vídeňským kardinálem Christophem Schönbornem. Ten 22. ledna 2025 oslaví své 80. narozeniny a poté již definitivně skončí v pozici šéfa vídeňské arcidiecéze. O odchod do penze požádal již před pěti lety, jak je to u biskupů běžné, ale protože ho o osm let starší papež František požádal o další setrvání v úřadě, Schönborn svolil a zůstal ve službě, oproti zvyklostem, déle. Mezitím, ale přestál rakovinu prostaty a později i plicní embolii s delšími pobyty v nemocnici. Když mluví, je patrné, že již není zcela fit a i proto z dosavadního postu odchází.

Z filmu Konkláve je zřejmé, jak v řadách hierarchů katolické církve stále chybí určitá sebereflexe a přiznání si, že nejsou dokonalí, že i oni dělají chyby a že v rámci „návratu k pravdě“, neboli k původnímu odkazu Ježíšova učení, je čas od času nutná „revize“ a „korekce“ některých dogmat a tradic, zavedených ve středověku vlivem mocenských struktur.

Podobného dojmu jsem nabyl i při poslechu rozhovoru s kardinálem Schönbornem. Vyposlechl jsem si ho zpětně několikrát za sebou. Jelikož se jedná o Vermächtnis — tedy o jakousi závěrečnou rekapitulaci a odkaz za jeho 30 let působení v roli vídeňského arcibiskupa a také někdejšího „papabile“ (v souvislosti s úmrtím Jana Pavla II. či Benedikta XVI.), tedy o jednoho z tehdejších kandidátů na papežský úřad, rád bych se nad některými jeho vyjádřeními pozastavil.

Schönborn, původně dominikánský řeholník, teolog a pedagog, vyučoval mnoho let (než se stal vídeňským arcibiskupem) dogmatiku a teologii východních církví na největší švýcarské teologické fakultě univerzity ve Fribourgu. Je člověkem, ve kterém se snoubí umění rétoriky s jemnosti v chování. Dle mého názoru, bude toto jednou z jeho charakteristik, se kterou vejde do dějin. Že byl zrovna on jmenován za nástupce svého bývalého nadřízeného, arcibiskupa kardinála Hermana Groera, byl zajímavý, slibný i taktický tah na šachovnici plné bojových ohnisek v rakouské církvi.

Bylo to v období, kdy pronikly na veřejnost skandály zneužívání dětí a dospívající mládeže kněžími, řeholníky, dokonce i jeho předchůdcem Groerem, který se na základě enormních obvinění musel funkce vzdát. Pod tlakem skandálů vznikla Wir sind Kirche, kterou tehdy podepsalo víc než půl milionu rakouských katolíků, požadujících podrobné vysvětlení, nápravu a hlavně a konečně reformy v církvi. Jelikož se ale téměř nic zásadního ohledně nápravy nedělo, vznikaly další iniciativy, hlavně tzv. Farářská iniciativa — Pfarrer Initiative von Helmut Schüller, kterou v roce 2006 podepsalo na 400 kněží, požadujících zároveň i reformy. Pikantní na této záležitosti bylo, že právě Helmut Schüller byl Schönbornem na začátku jeho arcibiskupské kariéry v roce 1995 jmenován do funkce jeho generálního vikáře. Do té doby působil Schüller řadu let jako ředitel renomované rakouské církevní charity.

Když propukly skandály o zneužívání dětí a někteří biskupové, hlavně Kurt Krenn, se dokonce postavili na stranu kardinála Groera a ostentativně žádali média, aby se Groerovi omluvila za prý „smyšlené a nehorázné historky o zneužívání malých kluků“, vystoupil odvážně a nekompromisně v jedné televizní debatě Helmut Schüller s požadavkem, aby Kurt Krenn a všichni ostatní, kteří nejsou ochotni přiznat vinu a vše chtějí “zamést pod koberec“, okamžitě odstoupili z církevního úřadu. Výsledkem, ale nebylo zavedení reforem a tzv. „čistého stolu“, ale hanebné zbavení Helmuta Schüllera funkce v úřadu. Zcela nečekaně, bez předchozího varování, Schönborn jedné noci roku 1999 podsunul pod dveře Schüllerovi lístek, na kterém mu jednou větou oznámil jeho okamžité odvolání.

Tato skvrna na charakteru osobnosti Schönborna navždy vejde do dějin jako zbabělý čin, neboť v okamžiku, kdy bylo potřeba „vyjít s barvou ven“, přiznat vinu, pokorně požádat o odpuštění a sjednat radikální nápravu — jiná možnost pro zachování už tak silně narušené věrohodnosti katolické církve neexistovala — nechal padnout spravedlivého. A tak navždy zůstane otevřená otázka: Komu tím tehdy Schönborn prokázal službu !?!

Franz Renner, zkušený, dlouholetý a uznávaný redaktor radia Ö1 v určitém smyslu vyšel kardinálu Schönbornovi vstříc tím, že na začátku rozhovoru řekl, že se ptá nejen jako nezávislý, investigativní novinář, ale i jako věřící katolík. Jeho otázky byly skvěle připravené a dobře formulované. Schönborn, jak se později ukázalo z kritických rozborů v médiích, tedy nejen z pohledu mého, přesto odpovídal tak, jak to měl za celý svůj život „naučené“. Nedokázal překročit „Rubikon“, svůj vlastní stín. Přitom jako interpret Evangelia musel velice dobře vědět, jak to kdysi Ježíš myslel, když učil:

„vaše řeč ať je ano, ano, nebo ne, ne“ 

že člověk někdy musí jasnou řečí na jasně položené otázky odpovídat a nekličkovat jako zajíc v poli.

Na konkrétní otázku, jak si vysvětluje fenomén, že při nástupu do jeho úřadu před 30 lety se v Rakousku hlásilo ke katolické církvi 75% věřících a v současné době méně než 50% , uvedl pouze tyto dva důvody:

• Demografii — rodí se mnohem méně dětí
• Sekularizaci

Redaktor opáčil:

„A co ty četné skandály, způsobené kromě jiného hlavně mužským klerikálním kultem, kdy lidé prokazatelně právě proto houfně z církve vystupují, žádají reformy a biskupové problematiku klerikalismu neřeší ?“ 

Ale ani přes dobře položenou otázku, která přímo vybízí k jasné reakci, se Schönborn nenechal „zlákat“ ke konkrétní odpovědi. Namísto toho jen “klasicky” přehodil výhybku a poukázal na skryté skandály v rodinách, na školních táborech, výletech a kroužcích, sportovních či jiných akcích.

Redaktor se nedal odbýt vyhýbavou odpovědí a zeptal se, zda je dnes církev vůbec ještě schopná nabídnout něco mladým lidem, aby houfně neutíkali jako „ovečky ze stáda“. Připomněl také loňskou vánoční oslavu, svátek sv. Štěpána, patrona vídeňské katedrály, kdy v dlouhém zástupu ministrantů, diakonů a kněží „bylo vidět jen samé věkem starší a barvou bílé muže, žádné migranty a žádné ženy“.

Kardinál Schönborn odpověděl:

„Das ist Bild der Realität.“ — “To je dnešní realita.“

Reakce redaktora:

„Omlouvám se za upřímnost, ale popsat Vaši osobu je prakticky nemožné. Pro mnohé jste příliš konzervativní, jiní Vás vidí jako liberála. Jeden Váš důvěrný známý, nebudu ho jmenovat, mi potvrdil, že když spolu rozmlouváte o problémech církve, jste již mnohokrát vyslovil názor, že teologicky nic nebrání tomu, aby byly svěcené na kněze i ženy. Veřejně jste to ale nikdy neřekl. Proč?“

Reakce Schönborna:

„Podívejte“, odpověděl Schönborn, pak se nadechl a pokračoval: „v anglikánské církvi, ale i u protestantů se mohou kněží ženit a ženy mohou být vysvěceny na kněze, a i přesto mají ten stejný problém. A nám jde hlavně o 2000 let starou tradici.“

Franz Renner se pousmál a řekl:

„Zajímavé, že když se vás, biskupů, kdokoliv zeptá na různé věci, kterým nejen ve světě demokracie, ale i obecně již nikdo nerozumí, namísto konkrétních odpovědí se odvoláváte na dvatisíce let starou tradici. Této vaší vyhýbavosti, formulovat jasné a srozumitelné odpovědi, nerozumím“ — řekl. 

A Schönborn odpověděl:

„Ani já ne.“

Existuje jedno rčení: 

„Dlouze mluvit a přesto nic neříct“.

Myslím, že toto bude další charakteristika Schönbornovy osobnosti.

Znám ve Vídni a v Rakousku několik duchovních a také věřících lidí a často diskutujeme o situaci v církvi. Všichni se shodneme v tom, že kardinál Schönborn svým vzhledem, vzdělaností, svou jemnou řečí a chováním, vyčnívá nad mnohými hierarchy katolické církve. Jeho hlas je slyšet, když se zastává například práv uprchlíků a vyzývá k rozlišování mezi migranty a uprchlíky. Dle jeho odpovědí, migranty obecně bude Rakousko stále potřebovat. Pokud si chce udržet ekonomickou úroveň, potřebuje mít dostatek osob pracujících v průmyslu, v oblasti sociální a zdravotní péče, ale také v oblasti městské a železniční dopravy. Zatímco u migrantů chápe, že je nutné stanovit jakousi hranici, pro uprchlíky, kteří utíkají ze své země kvůli válce, pronásledování, či v budoucnu stále častěji kvůli ekologickým krizím, dle něho žádné excuse neexistuje.

“Uprchlíky prostě z humanitárních důvodů přijímat musíme.“ 

Těmito, ale i jinými názory se samozřejmě dostal do konfliktu hlavně se zástupci krajně pravicové strany FPÖ, která nechce přijímat ani migranty, ani uprchlíky.

Je známý také svými názory a výzvami k toleranci muslimů. Náboženské symboly jsou stejně důležité jak pro křesťany, tak i pro muslimy, protože jsou to jednoduše symboly náboženské svobody. Nemá tedy vůbec žádný problém s tím, že přibývá žen, které nosí na hlavách šátek, přesto, že značná část rakouské populace s tím problém má.

„Muslim může být dobrým Rakušanem zrovna tak, jako může být křesťan Rakušanem špatným. Všichni jsme lidé” — řekl.

Velkou zásluhu měl Schönborn také na tom, že mnoho let psal své páteční „sloupky“ do novin HEUTE, které jsou považovány za plátek spíše bulvární než seriózní. Jeho pravidelné komentáře zrcadlily duchovní křesťanský pohled na jakékoliv téma, na aktuální události, katastrofy, války, neštěstí a na řadu dalších. Znám mnoho lidí, včetně mě, kteří tento „plátek“ brali do rukou každý pátek, protože věděli, že právě tam najdou nejen seriózní, ale i duchovně motivující článek kardinála Schönborna. Psaním článků právě pro tento plátek předběhl dobu a církvi dal dobrý příklad, jak inteligentně a zaníceně propagovat v dnešní době křesťanství a nespoléhat se na hlásání Evangelia jen v uzavřených zdech kostela, či na stránkách výhradně katolického tisku.

K dobru kardinála Schönborna třeba také zmínit, že v době, kdy se slovenští biskupové rozhodli odkopnout trnavského arcibiskupa Bezáka jako „prašivého psa“, byl to právě on, kdo Bezáka přijal ve své rezidenci a zcela určitě o setkání s ním informoval papeže Františka, i když na veřejnost nic zásadního neproniklo. (Pokud vím, tak se s Bezákem setkal vícekrát i Tomáš Halík. Slovenští biskupové se zachovali jako bezcitní burani, myšlením zakotveni v době inkvizic a upalování bosorek.)

Co se ale týče Schönbornovy role na poli církevně-teologického myšlení a konání, tam se do dějin zcela jistě zapíše jako konzervativec. Reformního ducha a odvahu, které charakterizují pontifikát papeže Františka, zcela jistě neměl.

Domnívám se, že po něm zůstane obraz spíše ambivalentní.

Vídeň, 31. prosince 2024