Jsme malí, slabí?

Bývali jsme národem chytrých, šikovných a pracovitých lidí, Komenského, Křižíka, Čapka, dr. Jánského a mnohých dalších vynálezců kont. čoček a silonu, hromosvodu.… ale taky vlezdoprdelků, podržtašků, nově podržholí, udavačů. Měli jsme své pevné a zasloužené místo pod sluncem.

Deformoval nás protektorát, pak láska k Sovětskému svazu na věčné časy, ale ani o vteřinu dýl, teď zase napodobování v opačném gardu.

Stěžujeme si, jak nás EU zbavuje suverenity a svobodně przníme a opouštíme rodnou řeč, jednu z nejvyspělejších a nejpřesnějších na světě, sami a svobodně se zbavujeme toho, co nám má být nejsvětější, své mateřštiny. A jen proto, že jsme banda snobů, myslíme, že tím napodobováním se staneme světovými.

Omyl!

Osobnost není kopie osobnosti, mnohdy velice nepovedená. Když jsem se poprvé setkal se slovem bůkovat, ano takhle to bylo napsáno. Nepochopil jsem a tak se snažil tomu na kloub přijít. Nejprve jsem odvozoval od buku, ale to smysl nedávalo. Zkusil jsem boukat, jinak vulgární výraz pro sexuální kontakt, obskočit, a to bylo ještě horší. Byl jsem v koncích. Napadla mě spásná myšlenka, nekoukat na písmenka, ale nechat slovo znít. Heuréka! To book je v angličtině zapsat, zaknihovat, ale taky zamluvit, rezervovat a to už mně smysl dalo. Nezodpovězená zůstala otázka proč, když máme hezké české slovo. A tak to šlo dál, šourůmy, byznysy, vyautovat, leč nejhorší je to se zkratkami, ty se nehláskujou, ty se spelujou a běda, když anglicky neumíš, jsi ztracen. Cizí slova se foneticky přepisují, dávají se jim české koncovky, slovesa dokonce i časují. Fonetické přepisování je v azbuce samozřejmost. Ale, vždyť jsme taky Slovani a máme svoje dubisko, jež odolává všelikým časům. Té azbuky jsme se rádi zbavili, tak proč, proboha, zachováváme její systém? Jsme opravdu suverénní národ Praotce Čecha v zemi mlékem a srdím oplývající? V naší zemi, ale s cizí řečí, hatmatilkou?
Bojím se, bojím, národ definuje společné území, společná kultura a hlavně SPOLEČNÝ JAZYK.

DALI JSME SVĚTU SLOVO ROBOT, PŘIDÁME DALŠÍ?

Řeč je první a zásadní podmínka existence národa. Naše řeč se nemusí schovávat za cizí slova, když máme svá vlastní. Bohužel se to dnes děje masově. Příkladem poslouží byznys ve Vašem textu.

Je to tradiční český, s prominutím, vlezdoprdelismus, nebo mindrák malého národa, nebo snobismus zakrývající osobní nedostatky? My to přeci nepotřebujeme své místo pod sluncem si zasloužíme a můžeme kdykoliv dokázat. Připoměl bych Nerudu,

“Jsme slabí, malí, dosti těchto řečí. Jen kdo tak zoufá sláb a malý je. Oč byla Roma, byla Helas větší, než slávou nesmrtelnou se dotkla hvězd?”

Nevidím nejmenší důvod rozšiřovat počet vybraných slov po B.

Dokud nebudeme suverenní a hrdí na svou minulost, nečekejme hvězdnou budoucnost. To, si myslím, by mělo ve Vaši snaze být na předním místě. Dokud nevěříme sobě, nebudeme jednotní a to je právě to, co nejvíc potřebujeme.