Ještědské drama – humorná studentská historka z lyžování
Liberec je hezké město pod Ještědem, město vysokoškoláků a průmyslu, obklopené kopečky s krásnou přírodou, přímo skvělé pro vycházky, třeba na Českou chalupu, kde čepujou dobré pivo z libereckého pivovaru. V létě přehrada a v zimě lyžování na Ještědu.
Kolej na Husovce je nad přehradou a na Ještěd vede lanovka.
Je krásný, slunečný den, jaký bývá na začátku jara a sněhu stále dost. Přednášky, krom vojny, jsou nepovinné a podmínky přímo ideální, byl by hazard jít na přednášku. Dohodli jsme se, že si párkrát vypráskáme lyže a dáme vale vědě.
Zebyněk, ano, říkali jsme mu Zebyněk, měl lyže na chalupě, 10 kilometrů vzdálené, ale lyžovat chtěl, hlavně proto, že s námi šla i Efka, jeho tajná láska, zatím nevyslyšená, city neopakující.
Na koleji se dá vždy nedostatek odstranit, vždy je někdo, kdo pomůže a lyže půjčí. A Zebyněkovi se kousek podařil, Ještě boty, bundu má a hurá na kopec.
Jenže s botama se situace jevila o moc náročnější.
„Hele, Zebyněku, slunce svítí, sníh jiskří a my tady nebudeme hnít. Koukej si boty obstarat, za půl hodiny odcházíme.“
Jako fretka se Zebyněk proháněl po koleji, ale boty furt neměl.
„Nesehnal jsem, jen o dvě čísla větší, dejte mně ještě pár minut“ zaprosil. Věděli jsme, že ho žene touha po společnosti s Efkou a měli z toho skoro škodolibou zábavu.
„Hele, vem ty boty, dvoje ponožky a jedem!“
Nezbylo mu nic jiného, vzal boty, pro jistotu troje ponožky, a vyrazili jsme.
Ještěd nás přivítal modrohou, sluncem a jiskřivým sněhem, lepší to být nemohlo. Efka věděla o Zebyněkových trampotách, což však její náklonost nezvýšilo, ani nezmenšilo. Prostě se to děje a on našel řešení.
Nahoře jsme nejdříve zalehli a nechali se otloukat paprsky, Zebyněk se seznamoval se svou novou výstrojí. Lyžoval dobře a tak se spoléhal, že tak na Efku zapůsobí i s vypůjčenou výbavou. Takhle jsme vydrželi asi půl hodiny. Nasadili lyže, odpíchli se a hurá s kopce dolů.
Zebyněk se zdržel konečnou úpravou, přeci jen to muselo všechno parádně sednout, Efka bude zírat a…otevře mu náruč. Zatím to vypadalo dobře. Zastavili jsme kus pod vrcholem a pozorovali Zebyněka, jak buduje své excelentní číslo. Stál proti horizontu jako černá tečka proti modrému pozadí.
„Co je s tebou,“ ozvalo se zdola, „pojeď už a nenapínej nás!“
Konečně se Zebyněk odpíchl a blížil se elegantními obloučky, když se stalo něco naprosto nečekaného. Objevil se oblak sněhu a z něj vyběhl Zebyněk, ruce na prsou, pelášil a jedna lyže s botou ho předjela.
Vypadl z bot.
Jemu do smíchu nebylo, zápasil s gravitací, ale my se mohli smíchem umlátit. Lyži jsme chytli a když k nám dorazil, Efka se ještě smála.
Posmutněl a zaplakal by, kdyby se nestyděl. Taková šance a fuč je všechno, i ta má naděje, jak je to v té naší národní. Jen nezaplakal, jak to děcko.
Když jsme se uklidnili, našli druhou lyži a jali se ho konejšit. I Efka. Ta přispěla k tomu, že se rychle uklidnil a snažil se tomu smát s námi.
Dolu už sešel a s lyžováním byl konec.
Příběh se stal na čas stálicí na koleji a Zebyněk… inu, byl hrdinou všedního dne.
Na hrdiny slečny slyší a pro ně jejich srdéčka tepou rychleji. I Efka tomu podlehla a tak se naprosto nečekaně vrhla do Zebyněkovy nepřipravené náruče. Jestli něco nečekal, bylo to právě tohle, ale vyrovnal se s tím jako správnej chlap.
Příští Ještěd už jezdil s Efkou.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz
Děkujeme.

PhDr. Zuckerstein Olaf
Česká republika
Ne, v žádném případě nepochlebuji panu redaktorovi, když prohlásím, že nepíše jenom velice dobré politické úvahy, ale že nás dokáže zaujmout a i obveselit příhodami ze života, tak jak to udělal zde.
Pamatuji si, jak jsem si na lyže půjčil od táty mého kámoše krásné, v té době zvané lyžařské boty “komíny”. Alas!!! Celý týden jsem v nich trpěl, protože mně byly malé. Teprve po návratu z hor, když jsem je jako slušný chlapec než jsem je vrátil krémoval, tak jsem přišel na to, že měly ve špičkách nacpané noviny!!! Bez nich by mně samozřejmě padly jako ušité. Dovedete si představit, jak jsem si nadával do blbů…