Jeden párek, prosím

Vnoučata mi to nevěří, ale v dobách mého mládí byl fenoménem rychlého občerstvení docela obyčejný párek. Spolu s pivem se bez něj neobešla žádná společenská ani sportovní akce, natož schůze. V každém větším městě se párky prodávaly skoro na každém rohu a na nádražích je prodavači, pobíhající po peronech, nabízeli cestujícím přímo do oken vagonů. To se to tenkrát, panečku, cestovalo. Flamendři, táhnoucí po Praze od lokálu k lokálu, mohli na některý ten otevřený stánek narazit i hluboko po půlnoci, a nemuselo to být jen na Václavském náměstí. O nebývalé prosperitě nočních prodejců párků svědčilo oblíbené dobové rčení: „Žádnýmu se nedaří, jak nočnímu párkaři!“ Rád na tu dobu s nostalgií vzpomínám.

Konzumace párků se však neobešla bez rizika. Kousnout se do nich muselo velice opatrně, abyste nepostříkali sebe nebo — nedejbože — někoho z okolostojících návštěvníků bufetu. Společenskou prestiž zvyšovalo pojídání párků příborem. Vyžadovalo to ovšem důkladnou průpravu. Nejprve se do párku jemně zapíchla vidlička a řez se vedl těsně podél její zadní oblé strany co nejblíže ke vpichům. Ti největší estéti při držení příboru navíc ještě elegantně ztopořovali malíčky. Můj otec se mnou často při výuce ztrácel trpělivost, tak to bylo náročné.

Dnes už obavy, že z párku něco vystříkne, nejsou bohužel na místě. Seznam toho všeho co obsahují, bývá dlouhý. Jen v něm chybí ta lahodná, i když nebezpečná, tekutina — a někdy dokonce i maso. Ty s obsahem masa nad osmdesát procent v obchodních řetězcích nenajdete. Já se pro ně vydávám do malých řeznictví s vlastní výrobnou v blízkém i dalekém okolí. Obvykle mě prodavači nechtěně podráždí, když si nejsou jisti, kolik vlastně nožiček mám tím mým jedním párkem na mysli.

Pro vyjasnění tohoto zdánlivého problému musíme zabloudit trochu do historie. Za kolébku párků je považováno Německo, konkrétně Frankfurt nad Mohanem. Prý se tam prodávaly již v 15. století. Vídeňský řezník Johann Georg Lahner začal s jejich výrobou v roce 1805. Zakrátko se objevily i v Praze na tržištích a byly nejčastěji nabízeny teplé k okamžité konzumaci. Protože zákazníkům jedna nožička většinou nestačila a objednávali si hned dvě, začali je řezníci vázat do dvojic a pouliční prodavači je prodávali v párech. A české pojmenování pro tuto lidovou delikatesu bylo na světě.

Párek dosáhl takové popularity, že se jím inspirovali i někteří básníci a spisovatelé. Dvojice milenců se začala nazývat mileneckým párkem. Oddává-li se zamilovaný párek v jejich příběhu, například někde v parku milostným hrám, nikdo z čtenářů není na pochybách, kolika osob se autorem popisovaný děj týká. Pokud by se totiž takových hrátek zúčastnil jen jeden nebo tři a více aktérů — a myslet si o tom můžete co chcete — zcela určitě by se nedalo hovořit o mileneckém párku.

Z výše uvedeného by vám všem mělo být už jasné, že někdejší klenot naší gastronomie tvoří dvě nožičky a jedna nožička je jeho pouhou polovinou. Tak už si to, proboha, zapamatujte.