JdC senior

Jára da Cimmermann byl původem Chod. Došlo k tomu takhle:

Předek našeho Járy bojoval na straně českých stavů a prohrál na Bílé Hoře. Při mírových dohodách byl určen jako šatnář svršků představitelů obou stran při dojednávání mírových podmínek. Tuto důležitou funkci dostal v obrovské konkurenci jen proto, že byl znám jako muž, který kabát nemění a čísla si pamatuje. Taky nebyl žádnej blbec. Klíčový moment nastal, když k němu přišel Des Cartes s malou nadějí požádat o oheň, protože všechny sirky vyplýtvali udatní bojovníci na obou stranách na zapalování doutnáků, neboť měli přikázáno všechny koule vystřílet, a chybou ve výpočtu generality, kde naneštěstí dobrý počtář da Cimmermann nebyl, jen zemanem, došly sirky, zbyly koule a tak to čeští stavové projeli. Da Cimmermann, však počítal správně a tak mu sirky zbyly. Zapálil mu viržínko a dali se do řeči. Des Cartes byl unaven jednak předcházející oslavou vítězství a českým pivem, napůl i únavnými projevy řečníků, což už tehdy patřilo k české nátuře, a tak mu vysvětlení da Cimmermanna přišlo vhod. Společnou řeč našli snadno, neboť Járovi předci pocházeli z Alsasu a bojovali na Moravském poli v žoldu proti českému králi. Tenkrát vyhráli a Járův předek podlehl šarmu moravské selky, která naopak byla okouzlena přízní vítěze. Zlí jazykové tvrdí, že to nebyla selka, ale soudek moravského vína. A už v království Českém zůstal. Slovo dalo slovo a Járův předek vysvětlil svému společníkovi, jak to bylo s těma sirkama. Pro názornost nakreslil dva obdélníky, jako tábory soupeřů a vysvětlil, jak by bitvy byly snažší, kdyby se střílelo jen rovně, což dokládal přímkami od hlavně děla do řad nepřátel. To se jeho společníkovi zalíbilo tak, že po návratu domů to předložil jako souřadnicový systém a stal se tak z myšlenky Járova předka slavný. Slíbil mu, že se zasadí o to, aby dostal post vrchního dohližitele na jihozápadní hranici, kudy je nejblíž do Francie, takže ho bude moci častěji navštěvovat, když si cestu zkrátí. Bohužel se nezachovaly dokumenty o dalších nápadech Járova předka, nicméně se dá předpokládat, že k němu nejezdil jen tak. Jeho skromnost ho tak připravila o jisté místo v dějinách, které pak vyplnil jeho následník. Silným argumentem k prosazení této pozice byla právě jeho dokonalá kontrola hranice tím, že ji rozparceluje do souřadnic. Tak se Járův předek stal praotcem Chodů.
V nové pozici a zemi se Járův předek rychle zabydlel. Chody, tehdá ještě nechodili, si získal především slibem privilegií, nové a vlastní cesty, kterážto vlastnost se z Chodska rozšířila do celého království a Češi ji zůstali věrní až dodnes. A tak začali Chodové po téhle cestě chodit čímž dostali své nové označení.

O svůj šlechtický predikát přišel Járův předek, shodou okolností také Jára, z francouzského Jacques, Zásluhou pátera Koniáše, známého nenávistí k Čechům a knihám. Járův otec zůstal věrný myšlence přijímání pod obojí i v době temna. Závistivý sedlák, papeženec, ho prásknul, že má doma česky psanou Postilu Verbu a tak na něj Koniáš udělal zátah. Věrný poddomek však svému dobroditeli plán prozradil a tak Jára zapekl Postilu do bochníku a schoval ve studni. To Koniáše dožralo tak, že do matriky narozených dětí zapsal jméno Járy, syna jeho, který se narodil za tři čtvrtě roku poté, bez predikátu a na okraj s posměšnou poznámkou: “Jára da tancuju”, neznaje správně české diakritiky. To, že Járu udělal při zapékání Postily zpečetilo Cimmermannovský vztah k české zemi a jeho lidu. Járovi to přišlo vhod, protože Češi nesprávně jeho predikát chápali, jako příslib daru bez povinnosti, dá, ne že nedá, což jim taky zůstalo až do dneška.