Jan Pavel I. – Albino Luciani, papež úsměvu a zapomenuté laskavosti

Vzpomínka na začátky víry

Když mi bylo 20 let, studoval jsem v katolickém semináři a připravoval se na kněžství. V mém životě to bylo období, kdy jsem svou víru prožíval velice silně a nadšeně.

A přestože jsem byl v době komunismu ze semináře na příkaz STB vyloučen se strohým sdělením, „že není v zájmu socialistického státu, abych studoval teologii“  bez uvedení argumentů, (ach Bože, jak mi to jen dnes připomíná mnohé politiky z řad tzv. populistů napříč celým světem, kteří tak často jen vyhrožují, straší či slibují, aniž by důvody svého tvrzení uvedli!) je víra a nadšení pro Ježíšovo křesťanství dodnes podstatnou součástí mého bytí, zdrojem inspirace, motivací i zadostiučiněním.

Cesta do Itálie

Tyto řádky píši proto, že větší část populace, z toho i řada věřících křesťanů, pravděpodobně už dnes neví, že byl kdysi nějaký Jan Pavel I., neboť jeho pontifikát trval jen měsíc, když v roce 1978 náhle zemřel.

Do širokého povědomí se zajisté pak dostali jeho nástupci, zejména Polák Wojtyla – Jan Pavel II., ale i Benedikt XVI. a hlavně pak papež František.

Z volby Jana Pavla II. měli v době hlubokého komunismu obrovskou radost samozřejmě Poláci, ale i my Češi a Slováci. To byla tehdy nepředstavitelná událost. A tak není divu, že jméno Albino Luciani se téměř vytratilo z paměti lidí.

Když jsem před několika dny plánoval cestu autem do severní Itálie, abych navštívil své známé z dávných dob, netušíc, co vše mě tam čeká, zvolil jsem cestu i do Canale d’Agordo, asi 60 km severně od Rugolo-Sarmede při Vittorio Veneto, kde jsem byl ubytován.

To, co jsem tam viděl a zažil, předčilo mé očekávání.

Město papeže Lucianiho

Toto malé městečko, obklopené ze všech stran obrovskými horami, dodnes žije „duchem“ svého slavného rodáka, kterého v roce 2022 prohlásil papež František za blahoslaveného.

K vidění je jeho rodný dům, který teprve nedávno odkoupila katolická církev od rodiny Luciani, aby ho zrenovovala a udržovala jako muzeum pro další generace.

V centru městečka je malý kostel, ve kterém Albino Luciani jako dítě ministroval, než odešel na teologická studia do necelých třicet kilometrů vzdáleného Belluna.

V kostele je umístěna jeho socha. Před ní obrovské množství živých květin a také stojan se svíčkami, které tam zapalují věřící, prosíce o přímluvy.

Je vidět, že do kostela chodí hodně lidí. Byl jsem tam ve všední den, strávil skoro celou hodinu, během které přišlo vícero návštěvníků se pomodlit. Náměstí před kostelem nese jméno Náměstí Papeže Lucianiho, Jana Pavla I. (Piazza Papa Luciani, Giovanni Paolo I.)

Poutník a duchovní síla

Ano, je zvykem všude na světě stavět pomníky, udržovat pozůstalosti, nebo alespoň hroby významných osobností. I já jsem jich za svůj život řadu navštívil. Je to tak dobře.

Člověk je bytost nejen kulturní či kultivovaná, ale i duchovní. Člověk potřebuje povzbuzení i inspiraci a cítí se dobře ve společnosti příjemných, dobrých, mír a pokoj vyzařujících lidí.

Když vidí hezký obraz či sochu, řekne si: autor tohoto díla měl jistě obrovský dar, že to dovedl takový výtvor ztvárnit.

Ale co víc víme o tom člověku? Jaký byl? Jak mluvil? Jak se choval?

Na druhé straně, proč chodí miliony lidí z celého světa, i těch nevěřících, například na hrob sv. Františka? Jen tak se procházet krajinou Umbrie a Assisi a kochat se prostředím, které dalo světu takového světce?

Můžeme, a je to dobré a chvályhodné, obdivovat umělecká díla. Ale teprve na místech, na kterých žili a svou existencí posvětili skutečně dobří lidé, přestože žádné umělecké dílo nevytvořili, najednou cítíme, že tam vyvěrá, či proudí jakási zvláštní síla, energie, fluidum, duch, který neumírá a který je věčný.

Papež úsměvu

Neumím slovy popsat, co jsem zažíval při návštěvě míst, kde se narodil a kudy chodil Albino Luciani.

Umím jen zalovit ve své paměti a vytáhnout z ní to, co tam kdesi hluboko bylo poté, co tento papež zemřel. Tenkrát se říkalo: Byl to papež úsměvu.

Měl jemný a tichý hlas. Byl jako milující, laskavý otec. Dobrák. Všichni ho měli rádi. Každý se v jeho přítomnosti cítil dobře. Strach a obavy v konfrontaci s ním přestaly existovat, protože svým hřejivým úsměvem a milým slovem odzbrojil každého.

Církev a osobní víra

Zažil jsem několik papežů. Jana Pavla II. velice blízko, protože jsem v letech 1983–1987 studoval v Římě.

Za komunismu jsem byl i já nadšen z volby Poláka Wojtyly. Ratzinger, jeho nástupce, byl intelektuál, muž litery zákona.

Oba dva ale ve mně postupem času vyvolali odklon od církve. Mluvím za sebe, nechci nikoho urazit. Cítím však, že tito dva ve svých megalomanských představách, spočívajících na mocenském postavení církve v minulosti, umocněné tutláním, zametáním pod koberec sexuálních zneužití a skandálů, jakých se dopustili kněží i řeholníci, přispěli zásadním způsobem k exodu věřících z církve.

Nesoudím, ani soudit nechci, jen konstatuji.

Nástupem Bergoglia, papeže Františka, se cosi, jakoby zázrakem, ve mně změnilo. Církev mě začala opět zajímat.

Na papežský stolec zasedl někdo, komu záleželo na návratu k Evangeliu, k tomu, co učil a jak žil Ježíš.

Svým vystupováním, řečí, celou svou osobností se stal někým, kdo je upřímný, kdo ví o lidské bídě i slabosti, má absolutní pochopení pro člověka, je autentický a důvěryhodný.

A teď se mi vybavuje, že takovým byl vlastně i Jan Pavel I.!

Kdyby nebylo „kdyby“

Kdo ví, co by se změnilo, nebo jak by se dnes vedlo církvi obecně, kdyby tak náhle nezemřel.

„Kdyby nebylo kdyby…“ však neexistuje.

To, co ale existuje, je znalost a ponaučení. Vědomí, že všechno má své důvody, své kořeny a všemu cosi předchází.

Možná nebyla doba v roce 1978 zralá dost na to, aby si věřící uvědomili, že církev se již nemůže chovat jako mocenský stát, který má patent na pravdu.

Příliš dlouho převládal v církvi duch nadřazenosti kleriků. A ten ani dnes stále ještě neuhasl.

Stále ještě hlasitě bubnují na poplach struktury starého, shnilého pompu klerikalismu, který by chtěl kolo času zvrátit zpátky.

Přestože i papež František definoval klerikalismus jako zlo odporující Ježíšovu učení.

Myšlenky Jana Pavla I.

Není toho mnoho, co stihl Jan Pavel I. během svého kratičkého pontifikátu napsat. Ale něco přece jen zbylo. A z jeho myšlenek bych rád, alespoň některé, na závěr odcitoval:

(Citace z brožury: „100 Pensieri, Dagli scritti di Albino Luciani, sacerdote, vescovo, papa“, Parocchia di San Giovanni Battista, Canale d’Agordo, 60 stran, luglio 2025)

Myšlenka 56:

„Když jsem byl mladým knězem, často mě prosili, abych napsal do novin nějaký článek. Napsal jsem, poslal jsem. Šéfredaktor zvedl telefon a zavolal mi: „Bravo, líbí se mi!“ I mně se to začalo líbit. Ale na některé články jsem nedostal žádnou reakci. Buď neměl šéfredaktor čas, nebo se mu článek nelíbil, nebo mi sice chtěl, ale zapomněl zavolat. Čekal jsem, že řekne buď: líbí se mi, nebo děkuji.
Takoví jsme mi lidé. Pořád něco očekáváme. Nyní si ale myslím, že když víme, jací jsme, tak bychom se měli naučit situacím předcházet a také předvídat.
Jeden nám pomohl, jeden udělal něco dobrého, musíme mu to říct, musíme mu to přece říct. Někdy lidi víc přitahuje správná pochvala než výtky, i když oprávněné.
A nebojte se, že tím lidi povzbudíte k pýše, protože často jsou tak unavení a tak skleslí, že jedno dobré slovo nás vůbec nepovzbudí k pýše, ale jen nám dodá trochu odvahy, abychom se vydali znovu na cestu a nevzdávali to.“

Myšlenka 77:

„Je dobré mít pro děti chléb, oblečení a zabezpečit jim vzdělání. Ale stejně potřebné je dávat jim dobrý příklad a vytvářet atmosféru domácího, žitého křesťanství.“

Myšlenka 79:

„Myslím, že dnes se lidé příliš málo modlí a když se modlí, tak se modlí za to, aby se jim vedlo dobře. Měli bychom se ale hlavně modlit za to, abychom byli schopni konat dobro, být dobrými, velice dobrými, svatými. Všude kolem nás řvou obrovské problémy. (To napsal v roce 1978 a dnes je to dokonce horší. Pozn. Petra Žaloudka.) Jak ale můžeme pomoci zlepšit situaci, když my sami nejsme dobrými, otevřeni lásce, odpuštění, porozumění, oběti, respektu práv jiných, když jen pořád hledíme na vlastní výhody? Jestli my sami nežijeme s vědomím, že Bůh vidí naše činy, ze kterých se jednoho dne budeme muset zodpovídat?“

Myšlenka 88:

„Vtipné!
Jednou mi kdosi dal otázku: Kterou Madonu uctíváte? Karmelskou? Já totiž uznávám jen Pannu Marii Karmelskou.
Odpověděl jsem: Jestli dovolíte, rád bych vám doporučil uctívat Pannu Marii hrnců, misek a polévek. Uvědomte si prosím, že Madona se stala svatou bez vizí a extáz, ale v běžných a prostých činnostech. Myla hrnce, vařila polévky, škrabala brambory, či podobné maličkosti. Chci říct: Ano, úcta k Panně Marii je důležitá. Ano k růženci. Ano k modlitbám k Panně Marii. Ano k pěstování důvěry k Panně Marii. Ale především k napodobování jejich ctností.“

Myšlenka 96:

„Jednou jsem cestoval vlakem. Naproti mně na druhé straně seděla žena s malým děckem. Děťátko spalo a tak ho matka opatrně položila do regálu nad sebou, kam se dávají kufry a sedla si tak, aby pořád viděla nahoru před sebe. Když se dítě probudilo a vidělo dolu pod sebou sedět mámu zakřičelo: Máma! (Mamma!) A matka okamžitě odvětila: Poklade! (Tesoro!) Chvíli to takto pokračovalo, dějství pouze dvou slov: „Máma“ a „Poklade“, „Máma“ a „Poklade“…. se mnohokrát opakovalo, až děťátko, uklidněné hlasem a přítomností mámy znovu usnulo. Bylo pro mě příjemné pozorovat tento krásný a jednoduchý dialog. Nebylo potřeba víc slov. Přišlo mi to jako modlitba růžence, ve které také pouze opakujeme stejná slova. Napadlo mě, že takový druh růžence by měli lidé dělat ve svých rodinách s dětmi. Nejen tím, že se ho společně modlí, ale hlavně svými životy, kde se jeden na druhého mohou stoprocentně spolehnout. Spisovatel Luigi Veuilloit přiznal, že na začátku jeho obrácení se k víře v Boha byl jeho osobní zážitek, když kdysi navštívil jednu rodinu v Římě, a než byl přijat někým jiným a chvíli čekal, byl svědkem, jak se celá rodina i s dětmi v sousední místnosti spolu modlila růženec…“

Myšlenka 99:

„Lidé, kteří čekají: Můj Bože, doufám v tebe! Čekám s jistotou. Čekání na přesné doručení. Důvěra není jen doporučovaná, ale povinná. Označit někoho za křesťana znamená: Lidi, kteří důvěřují, kteří čekají s jistotou“

Myšlenka 100:

„Prosím tě o jedinou milost: Chtěl bych, abys byl blízko mě, když zavřu naposledy oči na této zemi. Chtěl bych, abys držel mou ruku v tvé, tak jako v nebezpečí drží matka ruku svého dítěte. Díky Pane“