Jak plynou dny šťastného důchodce

Hned na začátku se musím pochlubit, že právě já jsem tím šťastlivcem, kterého každé ráno budí sluníčko, a to i ve dnech, kdy je na obloze beznadějně zataženo. Tím sluníčkem mám na mysli moji manželku, kterou, samozřejmě v nadsázce, často oslovuji:

„Ty moje sluníčko!“

Když ráno nekompromisně zavelí:

„Vstávej, dědku!“

bývá obvykle tak něco okolo osmé. Ranní hygiena mi trvá poněkud déle, než je u jiných obvyklé. To z toho důvodu, že je manželkou, podle mého mínění až zbytečně pedantsky, kontrolována.

Nevěřili byste, jak jsem skromný. Snídám obvykle to, co v kuchyni nebo ledničce najdu, a ne to, na co jsem se již od minulého večera těšil. Později úplnou náhodou tu pochoutku sice objevím, ale v tu dobu již bohužel mívám chuť na něco úplně jiného. Po snídani si v hlavě začnu sestavovat plán činnosti pro dnešní den. Totální destrukci mu pravidelně způsobí manželka prosbou, která se prakticky nedá odmítnout:

„Nečum a vynes aspoň odpadky!“

Nezbývá mi, než můj do té doby skvělý plán od základů překopat. S předstíranou ochotou se vydávám k popelnici. Cestou si všimnu, že trávník před domem by nutně potřeboval pokropit. Odložím tedy odpadkový koš a rozvinu hadici. Jak pustím vodu, hned jsem nepříjemně zmáčen, neboť těsnění netěsní. Rychle se převléknu a spěchám pro nové. Po nekonečném přehrabování se v garáži nalézám vzduchový filtr k zahradní sekačce, který jsem měl v úmyslu před několika dny rovněž vyměnit. Mezitím mi náš jinak roztomilý pejsek roztahal odpadky po celé zahradě. Než je posbírám, zasadí mi tato nenadálá časová ztráta další fatální ránu do mého beztak až k prasknutí nabitého pracovního harmonogramu. Po mém odborném zásahu je třeba sekačku vyzkoušet. Jako naschvál zrovna došel benzín. Nevadí, zajedu k čerpací stanici. Svůj úmysl oznamuji manželce a ta mne v zájmu efektivity okamžitě pověřuje několika málo dalšími nákupy. Pro jistotu nějakou dobu pečlivě sepisuji poměrně dlouhý seznam, který v tom fofru zapomínám doma. V supermarketu právě probíhá slevová akce. Žena by mi neodpustila, kdybych za tak směšně nízkou cenu nekoupil alespoň jedno desetikilové balení, čímž je z větší části vyčerpaná veškerá moje finanční hotovost. Další hodinové bloudění mezi regály tak moudře považuji za bezpředmětné. Ve slastném očekávání budoucí zasloužené pochvaly neprodleně vyrážím k domovu. Radost mi však vzápětí poněkud zkalí manželčina všetečná otázka:

„Proč s sebou taháš v autě ten prázdný kanystr?“

Duševní rovnováhu mi navrací zjištění, že už je skoro poledne a budeme obědvat. Po obědě mi totiž manželka dovolí trochu si zdřímnout a nabrat tak nových sil. Kolem třetí se podává káva. Svoji chorobnou zálibu v pečení před dětmi a vnoučaty ospravedlňuje manželka tím, že přece musí dědkovi upéct něco ke kafíčku. Je prostě báječná! V pozdním odpoledni mi můj již slábnoucí zrak umožňuje úspěšně argumentovat tím, že by bylo vzhledem k blížícímu se šeru vhodné odložit bezodkladné práce na zítřek. Mám tak dostatek času v klidu se seznámit s večerním televizním programem. Divím se, proč jsme předchozí zbytečné hádky nevyřešili již dávno. Stačilo pořídit si druhý televizní přijímač. Jenom kdyby moje nejoblíbenější pořady nebyly předčasně ukončovány právě v tom nejlepším manželčiným striktním příkazem:

„Běž chrápat dědku, ať tě ráno zase nemusím heverovat!“

Tak nějak podobně plynou dny šťastného důchodce. Pouze mě trochu znepokojuje, že se jejich tempo neustále zrychluje a stává se čím dále tím více vražednějším.