Jak jsme ve Švýcarsku omylem přespali v hodinovém hotelu

Zajisté se každému v životě přihodila situace, o kterou se rád podělí s hosty v hospodě, protože dobře ví, že je pobaví. Oni mu pak z vděku, že nemuseli zachmuřeně koukat do půllitru, koupí pivo nebo kořalku. A nevadí, že šlo o vymyšlenou historku. Hlavně, že se pijáci mohli srdečně zasmát.

Já však pro vás mám historku, která je naprosto pravdivá, ačkoliv se zdá neuvěřitelná. Takže si nalijte moku a poslouchejte.

V Austrálii máme všelijaké vymoženosti a výhody, které jinde na světě zřejmě neexistují. To, že dostaneme po deseti letech práce tří měsíční plně placenou dovolenou, patří k těm nejpopulárnějším. Lidé jí využívají hlavně tím, že letí na druhou stranu zeměkoule, aby zjistili, že na světě existují i jiné krásy, než najdou v Austrálii.

Zrovna tak jsme se rozhodli s ženou Máňou po dlouhé době navštívit rodnou hroudu, kde jsem strávil celkem bezstarostné dětství. Kromě Česka jsme chtěli také navštívit kultivované Švýcarsko, o kterém jsme vždycky snili. Rozhodnutí bylo tím snadnější, protože moje původem švýcarská kolegyně měla v Curychu tatínka, který byl v tomto městě vrchním policejním komisařem. Ujistila nás, že se o nás postará.

Zrovna tak nám pomohl kamarád z Melbourne, jehož sestřenice v tomto městě žila. Poprosil ji, aby nám na týden zamluvila ne příliš drahý hotel. Ta s radostí bratránkovi vyhověla a v srdci města zamluvila prý dobré a laciné ubytování. Libovali jsme si, jak budeme mít ve Švýcarsku príma dovolenou.

Letadlo v mlze bez problému přistálo a náhle se ozval kapitán, který oznámil naše jména s tím, že se máme přednostně dostavit k východu z letadla. Což jsme s radostí udělali, protože jak víme, dostat se po přistání ven někdy trvá pěknou dobu, podle toho, kde sedíte. Pasažéři koukali, co se děje, ale ani my jsme si nebyli situací jisti.

Letuška otevřela dveře a před letadlem stálo nablýskané policejní auto, před kterým stál muž v krásně nažehlené policejní uniformě. Ten nám zasalutoval a představil se jako otec mojí kolegyně z Melbourne. Lidé koukali a já se v té chvíli samozřejmě cítil náramně důležitý.

Po cestě se nás policejní komisař zeptal, kde máme zamluvený hotel. Když jsem mu řekl adresu, pousmál se a jenom šibalsky prohlásil: „Ach, vy máte očividně rádi trochu vzrůša.“

Neměl jsem tušení, co tím myslel, a tak jsem odpověděl, že jako ano, že vzrůšo není nikdy na škodu.

Auto zastavilo před malým hotýlkem, komisař se vřele rozloučil s tím, že nás vyzvedne příští den a ukáže nám krásy města.

V recepci nás přivítala silně našminkovaná kyprá dáma, koketně na mě mrkla dlouhatánskými řasami a popřála nám příjemný pobyt.

V životě jsem nikdy neviděl rudý výtah. S ním do pátého patra s námi jela hlasitě se hihňající dvojice. Oba měli v ruce šampaňské a nic jim nevadila naše přítomnost, protože se na sebe vinuli jako břečťan. S Máňou jsme si jenom vyměnili výmluvné pohledy.

Pokojík byl malý, ale čistý. Jeho zvláštní dekor s převládající červenou barvou nás překvapil. Když jsem v nočním stolku našel místo bible krabičku prezervativů, upřímně jsem se podivil, kde to jsme.

Zatímco Máňa vybalovala, poodhrnul jsem deku a co nevidím. Na prostěradle suchá mapa čehosi!

„Máňo, koukni, co to je,“ řekl jsem a prstem jsem mapu ukázal nic netušící ženě.

„To je hnus. Prostěradlo nevyprali, ale co to proboha může bejt?“

„Nebuď naivní, to jsou přece sedláci… Suchý děti,“ vysvětlil jsem Máně.

Znaveni po dlouhém letu jsme ulehli, ale nebyl to dobrý spánek. Ten byl v noci přerušován milostnými vzdechy, boucháním pelestí o zdi a smíchem, ozývajícím se z hotelových pokojů.

Teprve teď jsme si uvědomili, že jsme ubytováni v takzvaném „hodinovém hotelu“!

„Jo, Máňo, ta pitomá ženská nám zamluvila ‚Eine Stunde hotýlek‘,“ rozespale jsem suše konstatoval, proklínaje ji, že vůbec mohla něco takového stupidního udělat.

„Teď už je mi jasný, proč se nás včera ten komisař ptal, jestli máme rádi vzrůšo. Taky nám mohl říct, o co jde,“ řekl jsem a dodal, že to je tím, jak jsou Švýcaři slušní a nepletou se do cizích věcí.

Když nás ráno přijel komisař vyzvednout, samozřejmě že jsem se mu hned svěřil se situací. Korektní policista se jen pousmál a ubezpečil nás, že už má pro nás jiné, mnohem lepší ubytování. Přitom se omluvil s vysvětlením, že opravdu nevěděl, že nemáme zdání, kde budeme ubytováni.

Díky němu jsme viděli kouzelná místa jak v Curychu, tak v jeho okolí.

Zamyslel jsem se nad tím, jak by asi na podobnou situaci zareagovali Australani. Zaručeně by bez okolků hostům s případným slovním doprovodem řekli, ať přece nebydlí v bordelu.

Tím, jak rezervovaně zareagoval policejní komisař, je dáno jejich vychováním a kulturou. Proto se také Švýcaři těší dobré pověsti.