Jak jsem prodal knihu

Na základě vlastní zkušenosti si troufnu tvrdit, že napsat knihu je daleko snazší než ji vydat, či dokonce prodávat. Dnes už nevím, co mě to tenkrát popadlo. Snad pod vlivem omamných látek nebo v náhlém záchvatu chorobné ješitnosti jsem si umanul napsat knihu. O čem budu psát, jsem v tom okamžiku ještě netušil. V jednom jsem však měl hned od začátku jasno. Vzhledem k mé veselé povaze se musí jednat o žánr humoristický. Navíc jsem si troufale předsevzal, že kromě brilantního humoru přinesu případnému čtenáři i nějaké to poučení. V mých smělých plánech jsem prozíravě projevil i určitou míru opatrnosti, neboť jsem požádal jednoho svého přítele, aby mi knížku ilustroval. Případné zklamání z textu jsem totiž hodlal čtenářům vynahradit alespoň pěknými obrázky. Z vrozené skromnosti jsem odmítl ohromovat čtenáře humorem příliš intelektuálním a současně se také pokud možno vyhnout humoru lacinému. Výsledkem se tak bohužel stala prostřednost, o které jsem se domníval, že je to to poslední, čeho bych chtěl dosáhnout. Dodnes se mi nechce věřit, jaké jsem měl v mém lehkovážném počínání štěstí. Podařilo se mi sehnat nakladatele. Buď to ten člověk s dobročinností přeháněl, anebo se chtěl před odchodem do penze svému zaměstnavateli za něco pomstít. Tak či onak jednoho dne konečně zavoněla moje kniha novotou.

Můj autorský honorář čítal rovných sto výtisků. Většinu se mi jich podařilo úspěšně rozdat. Ostatní byly manželkou určeny k prodeji. Rodinná rada rozhodla, že nejvhodnější příležitostí, jak se zbavit zbytku mého chodského bestseleru, budou Chodské slavnosti. Panoval v ní totiž veskrze mylný názor, že se tam dá na tržišti prodat snad úplně všechno. S dvoutýdenním předstihem jsem si od domažlického magistrátu pronajal prodejní plochu o rozloze jednoho čtverečního metru. V den D, tedy přesněji v sobotu ráno, jsem se zetěm a vidinou rychlého zbohatnutí vyrazil do Domažlic. Na nám přidělené místo jsme rozložili prodejní stánek, sestávající ze skládacího stolku a dvou plastových židliček. Zpočátku se zdálo, že jsme si nemohli vybrat lepší polohu. Nacházeli jsme se totiž přímo u vchodu do výstavního areálu, kde se právě konala prodejní výstava hospodářského zvířectva. O její návštěvníky nebyla nouze a mnou umně zhotovený poutač s výrazným nápisem Chodské perličky je očividně přitahoval. Jeden z nich už zdálky halekal, zda na ně mám nějakou krabici, že jich bere deset. Nezakrýval zklamání, když zjistil, že se nejedná o drůbež. Ostatně jako všichni další zájemci. Vzhledem k poloze našeho prodejního místa se mi titul mé knížky začínal z hlediska marketingového jevit poněkud nešťastným. S tím jsem však v té chvíli již nemohl nic dělat. Jakýsi náznak optimizmu, že se nám podaří prodat alespoň jeden výtisk, ve mně vyvolalo chování jednoho mladíka. Sice na něm bylo možno pozorovat, že s jeho duševním zdravím asi nebude všechno v pořádku, ale jeho neustálé kroužení okolo našeho stánku se mi jevilo velice nadějně. Pouze do doby, než se ukázalo, že dotyčný považuje Chodské perličky za jakýsi druh cukrovinek. Stav naprosté beznaděje, hraničící se zoufalstvím, ukončil malý zázrak. Náš krámek náhodně objevil soused chalupář z naší vesnice. Velice se s manželkou podivovali nad tím, že zrovna já prodávám na domažlickém tržišti mezi samými Vietnamci. Ve mně do té doby dřímající protřelý obchodník na ně vychrlil tak úžasnou akční cenu, kterou prakticky nebylo možno odmítnout. Nevím, zda to byla zvědavost, soucit anebo můj podnikatelský trik, ale po delším váhání si jednu knihu koupili. Stejně měli smůlu. Potkat je tak u nás ve vsi na návsi určitě bych jim ji věnoval zcela zdarma. Před naprostou ztrátou zbytku lidské důstojnosti nás zachránil drobný déšť, před kterým jsme naše exkluzivní zboží raději předčasně stáhli z prodeje. Přesto považuji výlet na Chodské slavnosti za zdařilý. Radost z prodané knihy mi nemůžou pokazit ani manželkou vyčítané výlohy za benzín, nájem prodejní plochy a konzumaci v okolních stáncích s občerstvením.