Jak jsem byl pionýrem

Moje matka, kapitalistova dcerka, neoplývala vřelým vztahem k vítězství dělnické třídy v r. 1948, tedy přesněji, k její samozvané avantgardě KSČ. Poté co navrácený majetek po válce dostal děda zpět, dlouho se neradoval, sebrali mu ho komunisti za tři roky s důkladností, kterou by jim Němci mohli závidět. Z kapsy mu vytáhli i hodinky a přátelsky mu doporučili, aby, svině jedna kapitalistická, brzy chcípnul.

Matka se narodila jako 3. dítě dělníka v továrně, kterou postupně děda odkupoval, a s rodinou, do které se o dva roky později narodil ještě jeden syn, v malém dvoupokojovém bytě nad vrátnicí. Spořili, kde se dalo. Matka chodila s dětmi ostatních spoludělníků do školy a měla spoustu kamarádů, se kterými prožívala své dětství. Poznala tak život dělníků z první ruky a nechtěla uvěřit, že by její spolužáci mohli náhle být jejími nepřáteli.

Ve čtvrté třídě přijímali do pionýra a já se náramně těšil na šátkování. Ne tak však moje matka, na komunisty zanevřela a rozhodně se stavěla proti tomu, abych se do jejich řad vnořil už jako dítě.
A tak jsem trpěl a moc toužil být stejný, jako moji spolužáci.

Matčin vzdor vydržel dva roky. V 6. třídě jsem byl konečně šátkován a rovnou pověřen vedením pionýrské kroniky.

Konečně!

To jsem ještě netušil, jak krátké moje štěstí bude. První máj se vesele manifestovala láska k rodné straně a pionýři s rudými šátky, barvou krve dělnické třídy, prolité ve spravedlivém boji s vykořisťujícími kapitalisty, bílou košilí a modrými kalhoty, což v barvách národních, s barevnými mávátky a do ochraptění zpívajícími budovatelské písně se proplétali městem v promyšlených oklikách, to aby třídní nepřítel měl dost času vychutnat si nerozbornou jednotu v lásce lidu ke své straně a lásce k Sovětskému svazu, našemu vzoru. Aby se třásl před hněvem národa, který se všemi kapitalistickými nepřáteli a válečnými štváči z Wall streetu zatočí. Musíme být bdělí a ostražití, protože nepřítel chodí v galoších.

Americké agresoři utopíme v Rudém – nebo rudém? moři, ejchuchu, ejchuchu, na zemi i ve vzduchu.

Tady odbočím. V létech pozdějších, pubertálních, nabraly májové průvody značně odlišný odér. Po odškrtnutí jména na prezenční listině jsme se my chlapci vmísili do průvodu a jako lovci vyhlíželi, hledali učednice ze Zvonařky, které nosily velké stříbrné řeznické sekery, takže byly snadněji k nalezení. Vmísili jsme se mezi ně a po požehnání představiteli strany a vlády na tribuně se rozcházeli už nedisciplovaně. Důvod byl jednoduchý, dovolily nám víc, než naše spolužačky.

Unaveni jásáním a vzdáváním holdu neomylé straně a vládě, která stejně neomylně mílovými kroky dohání a předhání kapitalistické agresory a okázale skromně přijímá hold davů, tedy z jejího pohledu, nám tohle unikalo, pro nás to byla příjemná změna, když jsme mohli skoro neomezeně povykovat pod naddimenzovaný obrazy Lenina, Stalina, Gottwalda, Marxe a Engelse schováni v davu, jsme se rozjařeni vraceli do svých domovů k opožděnému obědu.

Ve dveřích jednoho domu stál jakýsi stařík a stařenka. Stařík ukazoval na nás ukazováčkem, známé gesto pojď sem.

Můj otec byl vodní skaut, ve známém klubu Blesk vyvesloval v osmiveslicích a skifu pár medailí a tak jsem v ideálech skauta a Sokola vyrůstal. Pomoc byla pro mě samozřejmostí. Usoudil jsem, že stařík potřebuje odnést čtyři uhláky do 4. patra, což se mně, vztažmo k jeho sešlostí věkem, zdálo logické a tak pro mě nutné. Přikročil jsem radostně hlahole „Já vám, dědo, to uhlí odnesu.“ Záměr dědy byl však jiný a situace rychle gradovala. Chytil můj pionýrský šátek a otočil, začal jsem se dusit, a hlasem mocným zvolal:

„Uškrtím tě, ty svine komunistická!“ Vše nasvědčovalo tomu, že to myslí vážně.”

Zasáhla babička, jako matka měla k dětem přeci jen víc srdce, než rozohněný dědeček. Nebýt jí, nemohl bych se o tento prvomájový zážitek s vámi podělit.

Příběh měl historickou dohru.

Pochopitelně jsem doma příhodu vyprávěl a nemusel si ani vymýšlet. Sestra, slabší povahy, se roztřásla strachy, zřejmě o můj život na vlásku, mladší bratr si ev. důsledek nedokázal uvědomit a otec jen suše poznamenal, že už ani za bílého dne si děti nejsou na ulici jisti životem. Matka se však radovala, konečně důvod, voda na stojící vodní kolo. V mžiku měla jasno, pohladila moje kučery a prohlásila, že se nic lepšího nemohlo přihodit. Nechápal jsem.

Hned druhý den šla do školy a rovnou do ředitelny, Nenechala se odbýt, rozohněna mým ohrožením života a rovnou vmetla do tváře soudruha ředitele jasné a nesmlouvavé řešení.

„Chci, by můj syn byl okamžitě propuštěn z pionýra, protože nechci jeho život riskovat kvůli nějakým politickým nesrovnalostem!“ a vracela můj pionýrský šátek, přestože ho sama musela koupit. Tuhle ztrátu snadno oželela.

Soudruh ředitel zůstal s otevřenou pusou a nezmohl se na slovo. Ona, totiž, moje matka, když se rozjela, byla horší, než sedmihlavá saň. Na odpověď nečekala, bouchla dveřmi a byla pryč.
Šátkovaný jsem byl na začátku školního roku a umíráček mé pionýrské budoucnosti zazvonil ještě před začátkem prázdnin.