Inspirativní příběhy o naději: práva dětí, víra a zvládnutí životních krizí

Světýlka naděje

Konec roku 2025 z hlediska celosvětové situace nezanechal po sobě žádné optimistické, ani radostné vzkazy pro rok nový. Až příliš mnoho lidí je dnes frustrováno, zneklidněno a do budoucnosti hledí s obavami. Mnozí vypínají rádio či televizi a snaží se najít něco pozitivního kolem sebe, čeho by se mohli chytit a pevně držet ve smyslu známého rčení „tonoucí se stébla chytá“.

I já patřím do této skupiny, a tak bych rád na prahu nového roku poukázal na dvě (zdánlivě) nepatrná světýlka naděje.

Fabian Stiller

Je 14 letý kluk ze štýrského Grazu, který rád zpívá a hraje na kytaru, ale i na jiné instrumenty. Ve svém mladém věku už také komponuje. Při nedávné listopadové soutěži dětí a mladistvých „Štýrsko hledá hudební talent“ ho ocenilo publikum, ale i odborná porota jako nejlepšího ze všech. Cenu vyhrál za svou píseň Děti mají práva.

„Touto písní chci poukázat na to, jak důležitá jsou práva dětí. Uvědomuji si přitom, že patřím do skupiny dětí šťastných, privilegovaných. Mým nejmilejším textem z této písně jsou slova druhé sloky, kde zpívám, že mně se sice vede dobře, ale v jiných částech světa je situace zcela jiná a děti tam mají problémy“.

A tak se zamýšlím nad tím, jaká že práva mají děti? Každý z nás přišel na svět, aniž by se ho někdo předem zeptal, jaké chce mít rodiče, jestli chce mít sourozence a kolik, v jaké zemi se chce narodit, v jakém politickém zřízení, případně v jaké historické době, apod. Narodil jsem se, jsem tady a tak to musím přijmout. Mohu být rád, pokud se mě matka ujme a pečuje o mě, pokud mám otce, který nad námi bdí coby ochránce a živitel rodiny. Mohu být rád, že si mám co obléci, netřesu se zimou, mohu být rád, že mám co jíst, že mohu chodit do školky a později do školy, že se mohu učit, vzdělávat, hrát si, že mám kamarády, atd. Toto vše a mnohé jiné bereme jako „samozřejmosti“, které se prostě dějí. Někde jsou, jinde nejsou. Mám být za ně vděčný?

A co když se narodím jako dítě neplánované či nechtěné, v zemi, kde je velká bída, ale dětí jako smetí, protože tam se rodičovství neplánuje, antikoncepční prostředky tam snad ani neznají, mám tedy spoustu sourozenců a ani pořádně nevím, jak se všichni jmenují? Co když jsem se narodil v zemi, kde místo školních lavic trávím čas na polích či ve fabrikách, nebo vykonávám jinou těžkou práci, protože je tam taková bída, že by nás rodiče neuživili? A pak existují i země, kde jsou malé děti drasticky odebírané rodičům, aby později byly vycvičené a staly se profesionálními vojáky.

Jaká práva mají vlastně děti? Myšleno globálně. Mají vůbec nějaká? A pokud ano, jsou ta práva stejná, bez ohledu na to, zda se dítě narodilo v Rakousku, Česku, nebo kdesi v Súdánu či v Gaze? A z historického pohledu vzato, jak to bylo dřív? Nebyly tenkrát, kdysi dávno, děti vnímané na úrovni zvířat, spíše jako přítěž, co nemá žádnou hodnotu? A pokud mělo, tak pouze kluk, o děvčata nebyl prý zájem.

Práva dětí. Dalo by se dlouho nad tím uvažovat. Má dítě právo na lásku?Všichni víme, že dobří rodiče milují své dítě. Zvláště, když se narodilo jako vytoužený dar jejich lásky. Ale i jako dar nebes. Mají tedy děti právo na lásku a na milující rodiče? Tady jednoznačná odpověď neexistuje. Protože ta v sobě nese závazek pro všechny budoucí rodiče. Pokud si tedy odmyslíme fakt pouhého rozmnožování a chtíče sexuĺního pudu. A připustíme-li možnost rozumného uvažování a odpovědnosti, ta může sahat někdy až do krajnosti, až na samou hranici života a smrti. Vždyť jen zvažme, co všechno by se muselo změnit, pokud bychom na tuto otázku odpověděli hlavou i srdcem ano.

Nevím, zda 14 letý Fabian měl na mysli práva dětí na této, až filozoficko-morální úrovni. Co ale chtěl říct, asi bylo, že by měly být dětem dány stejné možnosti nejen materiální ale i duchovní. Trápí ho, že zatímco on se může věnovat studiu, hře na hudební nástroje a je mu dokonce umožněno soutěžit, děti v jiných končinách světa tuto možnost nemají. A možná jsou mezi nimi podobně, ne-li více talentované děti než on, ale nedostanou šanci svůj talent rozvíjet. A to se mi na tomto mladém hochovi líbí. Že mu není lhostejné, jak jsou na tom děti (a celé rodiny) v jiných koutech zeměkoule. A jestli tato empatie začíná již u dětí, je to dobré znamení. Znamení, že naše nejmladší generace už nechce myslet jen na to, aby se vedlo dobře hlavně jim, ale že touží po tom, aby se vedlo dobře všem dětem na celém světě. Aby všechny děti měly stejná „práva“ na dobrý život. Díky Fabiane!

Samuel Koch

Nevím, nakolik je pro česko-slovenské publikum známá německá show Wetten dass…? — Hádejte jestli…? (neboli: je to možné nebo ne?). V německy mluvících zemích byla natolik populární, že snad ani neexistuje člověk, který by o ní nevěděl. Mnoho let ji moderoval známý, dnes 75 letý Thomas Gottschalk. Různí lidé, různého věku, které vybrala komise jako zajímavé, pak předváděli často velice riskantní věci a povolání hosté z řad světově známých herců, zpěváků či umělců měli hádat, jestli to dotyčné osoby zvládnou nebo ne, a v případě prohry pak museli na oplátku něco slíbit a také udělat.

Při jedné takové show, 4. prosince 2010, se těžce zranil 23 letý atlet Samuel Koch. Od té doby je ochrnutý od krku až dolů. Pro pohyb používá speciální elektrický vozík. Po dlouhé rekonvalescenci pokračoval ve studiu herectví, které v roce 2014 úspěšně dokončil. Hraje v divadlech i ve filmových a televizních produkcích. Mezitím vydal několik knih o svém životě, své víře a o zvládání krizí. Od roku 2016 je ženatý s herečkou Sarah Elenou Timpe a angažuje se ve prospěch osob se zdravotním postižením. Inspiruje ostatní jako herec, autor a skvělý řečník. Z rozhovorů, které jsem s ním ke konci roku slyšel, bych rád vybral dva postřehy, mluvící o základním stavebním kameni pro lidskou bytost:

Bodenständigkeit nelze přeložit jedním slovem. (Znamená: stát pevně na zemi. Používá se obrazně jako výraz pro člověka, který nežije mezi nebem a zemí, ale je pevně ukotvený v reáliích života na zemi. Zná sám sebe, své problémy i své dobré stránky, není ani pesimista, ani idealista, smýšlí reálně. Je to výraz, kterým se označuje řádný, poctivý a korektní člověk, na kterého je spolehnutí.)Víra

Samuel Koch se rozpomíná na svoji rodinu. Na sourozence a zejména na rodiče, kteří mu dali dobrou výchovu, zázemí a vložili do něj základ jeho budoucí osobnosti. S láskou mluví o svém otci, který byl pro něho obrovským příkladem dobrého člověka i vychovatele. Jakákoliv situace se mu v dětství přihodila, otec ho nikdy neodsoudil, ani nekáral. Nikdy neměl před svým otcem strach, vždy mu důvěřoval, i když něco špatného provedl, či donesl domů špatnou známku z matematiky či jiného předmětu. „To zvládneš, věřím, ti, máš u mě jedničku plus! Byly momenty, kdy jsem já sám o sobě pochyboval, ale otcova láska a dobrota pomaloučku ve mně upevňovala jistotu a zdravé sebevědomí… A když se mi ten úraz stal, tak mí rodiče a sourozenci byli od prvního okamžiku při mně a hlavně díky nim jsem se pak naučil žít svůj nový život…“

Z rozhovoru bych rád citoval tuto pasáž:

Redaktor:
Je známo, že někteří lidé v podobné situaci uvažují o sebevraždě. Co jim říkáte, proč by neměli ukončit svůj život?

Samuel Koch:
Nejprve bych chtěl říct, že to částečně chápu. Když přemýšlím o hodnotovém nastavení, dle kterého má člověk hodnotu pouze tehdy, když něco dokáže. A pokud založím svoji hodnotu pouze na svých výkonech, pak je téměř logickým důsledkem, že jako ochrnutý, tuto hodnotu ztrácím, neboť už nic nedokážu.

Proto si myslím, že je lepší, když svou hodnotu nezakládám na svých výkonech, ale uvědomím si, že moje hodnota má i hlubší rozměr.

Samozřejmě jsem potkal mnoho lidí, kteří uvažují o sebevraždě, neboť čelí složité situaci následkem ochrnutí. Ale také jsem poznal lidi, kteří byli méně ochrnutí než já, kteří měli například plnou kontrolu nad funkcemi svých ramen a rukou, a kteří mi do očí řekli, že kdyby byli ochrnutí jako já, už by se dávno zabili. A o pár týdnů později to skutečně udělali.

Moje komunikace s lidmi, kteří mají sebevražedné myšlenky, byla a je velmi živá.

Samozřejmě se snažím je povzbudit a říkám: „Člověče, z vlastní zkušenosti mohu říci, že život jde dál, než si myslíš. Nikdy bych si nebyl myslel, že můj život má nějakou perspektivu bez zdravého těla. A téměř každý den jsem překvapen, že to opravdu jde. Proto vás prosím, počkejte! A když už se přece jen rozhodnete pro smrt, zavolejte mi předtím, ozvěte se mi, pojďme si ještě popovídat, pojďme spolu hledat možnosti.” Někdy jsem byl úspěšný, někdy bohužel ne. Je to bolestivé.

Uvědomuji si, že to je situace, kdy nemohu najít odvahu k životu za druhé. Tu musí každý najít sám v sobě. I když třeba jen dočasně, ale stojí za to hledat smysl v životě…

Naše důstojnost určuje naše bytí. Ne to, co vlastním, nebo co jsem schopen vykonat. Život je dar. Byli jsme darováni sami sobě.

Redaktor:
Co je zdrojem našeho bytí?

Samuel Koch:
Mile se pousměje a říká: „To je opravdu silná otázka. Dar je něco, co si nezasloužíme. Moje víra, pokud jde o vznik člověka, je příliš malá na to, abych si dokázal představit, že se to vše stalo náhodou. Celý tento vesmír, vzdálenost měsíce od zeměkoule, rotace země, rychlost, se kterou se točí a pohybuje, a to vše jiné, co je potřeba k tomu, aby vznikl člověk, který dýchá a umí hrát na housle jako virtuos…

Nedokážu si představit, že by se to všechno stalo náhodou. Na to je moje víra opravdu příliš krátká…Věřím, že za touto neuvěřitelnou inteligencí, kterou žádný vědec na světě nedokáže vysvětlit, že za touto krásou, která nás obklopuje, když jen pohlédneme do přírody, aniž bych přitom popíral utrpení; že za tou naší touhou k tomu krásnému a rozmařilému, částečně dokonce zbytečnému, a pro mě milujícímu, protože láska je ve své podstatě pro mě rozmařilá, i zbytečná, se skrývá nesmírně inteligentní a milující zdroj, ke kterému tíhneme.

Někteří říkají energie, já říkám Bůh, na kterého se vždy obracím. Když se mi rozbijí AirPods od iPhonu, obrátím se na AppleCare servis a reklamuji poruchu, a podobně, když se mi rozbije mícha nebo cokoli jiného, reklamuji to u „výrobce“, mého stvořitele.

A ve svém životě jsem nabyl jistou zkušenost, že komunikace funguje.“

Redaktor:
Mluvíte o modlitbě?

 Samuel Koch:
„Ano. Někteří tomu říkají meditace, já tomu říkám modlitba. Vytvořil jsem si na svém mobilním telefonu aplikaci poznámek – jmenuje se Modlitební Prosby. Modlím se nejen za sebe, ale i za ostatní. Jeden můj dobrý přítel řekl: Modlitba není všechno, ale bez modlitby není nic. Mnozí říkají, že když jsou nemocní, modlitba nepomáhá, nanejvýš ke stropu pokoje.

Odpovídám: To ani nemusí. Důležité je, že Bůh je v této místnosti. Nemusí přece přicházet z nebe přes strop. Modlitba má účinek už tady. Když se modlím, opakovaně zažívám, že cítím vnitřní mír.

To je součástí mé víry a mého každodenního života. Vím, co to znamená, když se točím v sestupné spirále bolesti. Vlastně každý ví, že když se točíte jen kolem sebe, nikam se nedostanete, a proto se musím disciplínovat.

Modlitba za druhé mě vytahuje z této spirály ven a já přestávám naříkat, když se třeba hádám s Božím výrokem: „Mé jho je lehké…” a já protestuji, že vůbec není lehké, že ho sotva unesu.

Ale v okamžiku, kdy konečně odvrátím pohled od sebe, myslím na ostatní a říkám: Ano, Bože, ty víš lépe, jak se mám, ale prosím, buď také s Klausem, buď s Chrisem, buď se Sophií, a pak si uvědomím, že sám sebe vnímám ze zcela jiné perspektivy, a už se neberu až tak vážně.

Modlitba za jiné je pro mě určitou formou sebeodcizení a zároveň cestou pokornějšího postoje, nebrat vlastní bolest až tak vážně…“

Závěrem