Hvězdička Luxana

Na nebi září spousta krásných hvězdiček-holčiček, které, když vyrostou, stanou se hvězdami. Hrajou si na nebeské louce, tancujou, zpívají, smějí se a září. Jsou spokojeny.

S úsměvem přihlíží strýc Měsíc a těší se, že jsou šťastné.

Všechny, až na Luxanu.

To malé děvčátko je smutné. Její nejlepší kamarádka už je hvězdou a ona se cítí opuštěna. Málo jí pomůže, když ji její sestřičky zvou ke hrám, hraje si s nimi, ale to její smutek nedělá menší. Stále častěji zůstává stranou a myslí na svou kamarádku, která někde v hloubi nebe možná na ni taky myslí. Cítí se opuštěná, ošklivá a stále slabší.

Nepomohl ani strýček Měsíc, když ji těšil, že mezi svými sestřičkami jistě najde novou kamarádku. Nevěřila tomu, její kamarádku nemůže žádná jiná nahradit.

Byla stále slabší a slabší.

„Jak se můžu rovnat se svými sestřičkami, které jsou krásné a šťastné?“ odpověděla Měsíci.

Protože hvězdy nemají zrcadlo, nemohl jí stýček Měsíc ukázat, že je stejně krásná, jako její sestřičky.

Jenoho dne byla už tak slabá, že se na nebeské báni nemohla udržet a padala z nebeské louky dolů. Padala, padala, „celou věčnost, teď umřu!“ myslela si.

Lucka a Filip šli v hlubokém sněhu do lesa na jmelí, protože jmelí je vánoční ozdoba a přináší štěstí. Sníh křupal pod jejich nohama, smáli se a cestu si zpestřovali koulovačkou.

„Filipe, pojď sem, tady je něco ve sněhu!“ volala Lucka.

Všechny čtyři ruce odhrabávaly sníh stranou.

„To je hvězda!“ vykřikl Filip.

„A podívej se, jak je krásná.“ dodala Lucka.

Filip uložil jejich nález opatrně do čepice a se jmelím se vraceli domů.

Při večeři se rodina radila, co s tou hvězdou udělají. Nápad stíhal nápad, až otec navrhnul dát ji na špičku stromku.

„Je to hvězdička a patří přesně na vrchol stromečku. Nikdo ve vsi nebude mít tak krásný vánoční stromek.“

Všichni dali otci zapravdu a bylo rozhodnuto.

Luxana ničemu z toho nerozuměla, jen měla pocit, že byla srdečně přijata. V pokoji bylo příjemně, tak krásně to vonělo. Zavřela oči a usnula. Zdálo se jí, že už není opuštěná.

Příští den přinesly děti vánoční koule, svíčky, lamety a všechny ty vánoční ozdoby a začaly stromek zdobit. Luxana ležela na polštářku v krabici a zvědavě přihlížela všemu tomu rozruchu.

Když už byly všechny ozdoby na stromku, který hrdě stál ozdobený uprostřed pokoje, došlo ke sporu, kdo dá hvězdu na vrchol stromku. Matka soudila, že děti hvězdu našly a tak by měly mít to právo, otec souhlasil a Lucka s Filipem zářili štěstím.

Opatrně vyndaly Luxanu z krabice. Teprve teď uviděla tu krásu, ozdobený a třpytící se stromek.

„Ach, to je krása.“ zašeptala zcela okouzlena a zavřela oči. Chtěla si ten krásný obraz uchovat v paměti. Neměla ještě nejmenší představu, co se s ní stane bylo to však všechno tak hezké, že strach neměla.

Děti ji opatrně posadily na špičku stromku, rozsvítily svíčky a všichni tleskali.

Luxana otevřela oči.…

V okně se odrážel obraz ozdobeného stromku s ní na špici. Viděla se poprvé. Ona, jako koruna krásy.

„Zde chci zůstat!“ byla její poslední myšlenka, než opět zavřela oči. Myslela si, že je to jen sen.

Otevřela oči znova a v okně uviděla to samé. Nebyl to sen.

„ZDE CHCI ZŮSTAT!!“

A zůstala.