Hudební genocida

Slovo genocida pochází z řeckého genos (rasa) a latinské přípony — caedo.

V poslední době objevují se některá slova velmi často. Jedním z nich je i slovo genocida. Tímto slovem dnes kdekdo obviňuje kohokoliv jiného. Zřejmě nejznámějším případem genocidy je osud židovské populace v době německého národního socialismu. Zde byl jasný záměr vyhladit židovskou rasu. Naštěstí se to nepodařilo, avšak ztráty byly nesmírné a utrpení cílové rasy stejně tak ukrutné.

Podobně, i když ne v takovém rozsahu, byly vedeny i snahy zlikvidovat etnikum cikánské. Takové věci děly se již od pradávna, dávno před vynalezením toho označení.

Slovo genocida má však více významů. Překvapivě to slovo bylo poprvé použito roku 1944 polsko-židovským právníkem Raphaelem Lemkinem. Původně to znamenalo situaci, kdy se jednalo o vyhlazení určité skupiny lidí, národnostní, etnické, náboženské, politické a podobně. Někteří právníci dodnes s takto pojatou definicí nesouhlasí, během času však se pojetí rozrostlo. Tak se dnes za genocidu považuje kupříkladu nucená sterilizace, znásilňování, únos dětí, nucené vysídlování, ničení kulturního dědictví.

A právě o kulturní genocidě hodlám psát dnes, řečeno přesněji — o hudební genocidě. Ta má skoro globální rozměr a podílí se na ní bez vlastního vědomí většina populace.

Nejprve si ujasněme co považuji za “hudební”. V naší zmatené době vyskytuje se spousta pošetilců, kteří hlásají nové definice. A tak třeba umění, včetně hudby, může být vlastně cokoliv. Já se držím pojetí, které tu existuje od pradávna. Základními elementy hudby jsou melodie a harmonie, a ty je možno stavět jen pomocí přesně laděných tónů. Hluk je nehudební prvek. Jenže dnes většina “hudby” obsahuje vysoký obsah hluku. To je v pořádku, když to tak lidé chtějí, jen ať to nenazývají hudbou.

Jeden přítel mi poslal zajímavý dárek — program na počítač, kde po uložení objeví se na obrazovce zemská koule a na ni tisíce bodů. Klikneme-li na některý bod ozve se nám rozhlasová stanice z toho místa. A je-li jich tam více, můžeme si vybrat. Je to úžasná technologie, o tom není pochyb. Můžete si to zkusit sami, program se jmenuje Radio Garden a je zcela zdarma.

Tak to zkusme! Tak třeba česká republika — stanice Fajn Radio Life 91.6 FM. Aha, tam právě živě přenášejí zvuky mlátičky. A pozor! Někdo tam zpívá anglicky, to zní, že ten nešťastník do té mlátičky spadl. Zkusíme třeba Radio Orlicko, Nu to je skoro to samé. Co třeba ČRO Vysočina- to samé jen v pomalejším tempu. Hitrádio Černá Hora opět s anglickým textem.

Podíváme se na druhou stranu republiky. Tak třeba ČRO Plzeň vysílá píseň s českým textem, ale bez melodie. Rock Radio Šumava raději ani zkoušet nebudu. A co v Praze, kde je těch stanic 54? Třeba Radio hraje něco podobného, mlácení hlavou o zeď. Kiss radio není o nic lepší. Radio Blaník, konečně Rádio City (to zní pěkně česky). Česká hudba s nádherným textem — Nikdy (asi 30 x za sebou) neříkej, že to nejde. Reputaci zachraňuje ČRO D dur, kde právě zní Bach — jedna z jeho Partií pro keyboard. Jaká to nádhera pro ucho. Následuje reklama s obvyklým hudebním masakrem!

Německo raději nezkusím, ale osvěžíme si ucho něčím francouzským, třeba na jihu v Marseille stanicí Radio Star. Obvyklá mlátička se zpěvem v angličtině. Cože? Angličtina ve Francii? Nechce se mi tomu věřit. Takových stanic je v Marseille 14. Zkusíme to na východě.

V Saint Petersburgu je těch stanic 50. Zkusme třeba Radio Perestrojka, tam bud někdo něco ladí nebo vysílají přímo z vězení, kde kohosi natahují na skřipec. A co na druhé straně této obrovské země? Radio Kamčatka live nabízí obvyklou mlátičku s anglickým textem. Je tam těch stanic 5. Na jihu leží Tajwan, také stanic nepřeberně. Tajwan lounge rádio nabízí něco, co zní jako zaseklá drážka na gramofonové desce.

Zkusme nyní něco exotického. Třeba Jižní Ameriku. Na jihu Čile leží městečko Puerta Natales, kde je 6 rozhlasových stanic. V jedné z nich hrají nefalšovanou jihoamerickou hudbu. Přesuneme se třeba do Rio de Janeira, kde je těch stanic 78 a na Rádio Viva ó Samba si můžeme poslechnout skvělou brazilskou hudbu.

Těch stanic jsou po světě tisíce, poslouchat můžete do nekonečna. Většina z nich hraje “hudbu” víceméně stejnou. Nemá název, možná že rock. Většina skladeb jsou dnes vokální, za pozornost stojí, že ženy nezpívají, ale ječí a muži jakoby si tím zpěvem líčili zácpu. Nemusím snad ani dodávat, že zpívají falešně, to ale dnešní posluchač vůbec nevnímá. Vždy se v té hudbě vyskytují zkreslené elektrické kytary a rámusivé bicí nástroje, které zpravidla obsluhují mladí vlasatí nebo holohlaví muži. Dá se říci, že ta rozhlasová produkce jasně dokazuje celosvětový úpadek hudebnosti.

Po mnoho generací neuměla většina populace číst ani psát, komunikace probíhaly ve vokální formě. Dnes se komunikace změnila, přednost má forma vizuální.

Když lidé mluví tak zpravidla nepřirozeně rychle. Slova z nich padají jako brambory z pytle. Inu řeč předbíhá myšlení. A schází všechny hudební elementy, jako intonace a pauzy. Třeba věta “Máš se dobře” se dá vyslovit několika způsoby, pokaždé s poněkud odlišným významem. To se písemně dá vyjádřit jen ztěží. Hlas může do řeči promítnout i melodické hodnoty, písemně nevyjádřitelné.

Jak se to jeví, hudebnost, svým způsobem charakterizující své etnické společnosti, nám mizí ze světa. Je to svého druhu případ genocidy.

A já si tu vzpomínám na slova Karla Hašlera z jeho známé Té naší písničky české: Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít, jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít. Ten text jsem kdysi považoval za kýčovitý, dnes se na to dívám jinak. Jistě, otázkou zde je význam slova žít. Je to přece jen něco jiného, než toliko existovat. A se smutkem pozoruji, jak se dnes nedbá české hudebnosti, která byla svého času světová.

Svět se neustále mění a to znamená, že se mění i podmínky k žití, takže tu jako lidé nemusíme vůbec být. Hudební genocida není vůbec vedena v seznamu OSN, já ji přesto považuji za stejně tragickou jako všechny ostatní druhy genocid. Ale kdo ví? Třeba to tak má být.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.