Holubí pošta

Zajímavosti z historie Chodska

Ještě před takovými padesáti lety byste na Chodsku jen stěží hledali selské stavení, u kterého by na dvoře nestál holubník. Kolombofilie, jak se odborně lásce k holubům říká, drží Chody nepřetržitě už více jak tisíc let. Holub domácí je zvíře monofyletického původu, to znamená, že původ všech plemen holubů je odvozen od jediného divokého předka, kterým byl holub skalní. K domestikaci došlo zhruba před 6000 lety na území Mezopotámie, odkud se jeho chov později rozšířil do dalších zemí. Původním využitím tohoto domácího zvířete byl pro Chody extenzivní užitkový chov s cílem produkce jatečných holoubat, určených k vlastní konzumaci nebo prodeji na trzích. Výhodou je, že ptáci hnízdící v blízkosti člověka takzvaně polaří, tedy si sami hledají potravu v polích. Pro tento způsob chovu si Chodové vyšlechtili plemena nenáročná, s dobrou schopností letu, která si zachovala vlastnosti původního holuba skalního. Příkladem takového plemene může být trhanovský bublák. Nadívaná pečená holoubata dodnes patří ke klenotům chodského jídelníčku. Postupně ale začali mít Chodové na svoje holuby také nároky estetické, a to nejen co do celkového vzhledu, ale i akrobacie letu. To vedlo k vyšlechtění dalších chodských plemen, jako například mrákovský mondén nebo postřekovský rejdič.

Chodové už ve starověku došli k poznání, že některá plemena holubů mají tak skvělé letové schopnosti, smysl pro orientaci a jsou věrná domovskému holubníku, že je lze využívat jako poslíčky. Jejich holubi se vyznačovali krátkým doletem, zato však vynikali v přesnosti a rychlosti doručení. Ideálně se proto hodili k předávání zpráv mezi jednotlivými chodskými vesnicemi, což se potvrdilo při slavné chodské rebelii na konci 17. století. Dávno před ní sehrávali holubi klíčovou roli v důmyslném systému včasného varování, například před panským drábem Římsou, mířícím s jeho nechvalně proslulou lískovkou k některé vsi s vlažným přístupem k robotním povinnostem. Hejtman Hora z Kocelovic, velící oddílu šesti císařských husarů, povolaných k potlačení vzpoury, později ve svých pamětech zmiňuje, jak byl nemile překvapen na tu dobu nezvykle čilou komunikací mezi vzbouřenci, umožňující jim neustále koordinovat své odvetné bojové operace a bleskově vyhledávat nepřítelem neobsazené únikové trasy. Když mu jeho komorník v krátké době opakovaně čistil sváteční uniformu, prohlásil prý rozezleně na adresu chodských holubů: “Verdammte Tauben!”.

Slabinou těchto holubů byla ale jejich poměrně nízká nosnost, takže přenášené depeše musely být krátké a stručné. To by příliš nevadilo, protože se v té době na Chodsku vyskytovala jen malá hrstka gramotných, kteří byli schopni napsat delší než jednoslabičný text. Navíc se situace rapidně zlepšila, když olověné tabulky nahradil o poznání lehčí pergamen. Chody trápil ještě jeden problém, se kterým se potýkají zpravodajské služby po celém světě i v současnosti. Neustále se totiž obávali, že některá z jejich tajných zpráv skončí v nepovolaných rukách a kurýr na talíři nepřítele.

Zásadní zlom ve šlechtění chodského poštovního holuba nastal v roce 1847. Toho roku byl totiž majitel kouteckého panství hrabě Franz Seraph von Stadion-Warthausen jmenován haličským místodržícím. Jeho první myšlenkou v nové funkci bylo zřízení poštovního spojení mezi Koutem na Šumavě a Lvovem ve Východní Galicii. K tomuto účelu hodlal využít chodských poštovních holubů. Důkladně promyšlenou plemenitbou se mu jejich denní dolet podařilo zvýšit až na neuvěřitelných tisíc kilometrů. Další poštovní destinací se měla stát Vídeň. Z tohoto záměru však sešlo pro nezájem korespondentů. Kromě hraběte si s Vídní dopisoval už jen domažlický ponocný Vavřinec Podestát, řečený Vávra, jehož dcera Dorota sloužila v Schönbrunnu jako komorná. Pravidelně mu jednou za rok podávala zprávu o své opětovné graviditě. Svoje dopisy si nechával Podestát číst i psát městským písařem Joklem, který byl znám jako vášnivý roznašeč drbů. Ponocný Podestát proto doufal, že získá na vážnosti, když veřejnost bude žít v domnění, že otci jeho vnoučat, i když nelegitimními, jsou vysoce postavené osoby habsburského dvora.

Bohužel sláva chodského poštovního holuba neměla dlouhého trvání. Někteří jedinci se na svých služebních cestách nakazili ptačí chřipkou, kterou zavlekli do svých mateřských holubníků a nastalá epidemie zdecimovala většinu původních chodských plemen, z čehož se poštovní holubářství na Chodsku vzpamatovává dodnes. Určitým zadostiučiněním pro Chody se stalo využití jejich znalostí a zkušeností s poštovními holuby pařížským magistrátem při obléhání Paříže za francouzsko-německé války v roce 1870. Poštovní ředitel Rampont tehdy v zimě toho roku svěřil holubům více jak milion dopisů úředních i soukromých, a to včetně milostných. Vážná konkurence holubí poště se zrodila v roce 1896, kdy italský fyzik Guglielmo Marconi vynalezl bezdrátovou telegrafii. To už je ale jiný příběh.