*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Hluboký tón z lesa – Sněžník

Železniční pověst z horských tratí

Byla hluboká noc, kdy se svět zdál těžší než obvykle.

Sníh, který zůstával v lese pod Sněžníkem, skřípal pod nohama. Stromy se tyčily jako stíny a mezi nimi se objevovaly staré, zarostlé náspy, pozůstatky kolejí, po kterých už desetiletí nejel vlak.

Jakub, turista a nadšenec do železnic, šel po staré odbočce, kterou objevil v mapě.
„Tady to musí být,“ mumlal si pod vousy. Baterku měl u úst a dech mu vytvářel oblaka v zimním vzduchu.

Všechno bylo tiché.
Příliš tiché.

A pak z hlubin lesa zaznělo:
„Huuu…“

Jen jedno.
Táhlé.
Pomalé.

Jakub se zastavil.

Není to vítr.
Není to bouřka.
Není to žádné zvíře.

A přesto ten zvuk vibroval v hrudi, až mu ztuhly svaly.

Vzpomněl si na historku o Nočním strojvůdci.
O vlaku, který nikdy nejezdí, a přesto projíždí kolejemi, které už neexistují.

Zvuk se ozval znovu. Tentokrát silnější, delší. A Jakub pocítil vibrace v nohách, jako by se země sama lehce rozechvěla.

Srdce mu bušilo.

V tu chvíli se mezi stromy mihla silueta.
Stín.
Pomalý pohyb, lineární a nepochopitelný.

„To… to je vlak?“ zašeptal.

A pak ho uviděl. Obrysy parní lokomotivy, těžké a tmavé, táhnoucí vagóny, které se téměř ztrácely v mlze.

Žádný kouř.
Žádná jiskra.
Jen ticho a hluboký tón, který vibroval až do morku kostí.

Jakub chtěl utéct. Ale nohy odmítaly poslouchat. Jako by ho něco přitahovalo ke kolejím, které už neexistovaly.

Lokomotiva se pohybovala klidně, téměř majestátně, po trati, která byla jen náznakem v zemi. A každý, kdo ten vlak spatřil, věděl, že už nikdy nepřejede stejnou trasu dvakrát. Protože neexistuje, a přesto je přítomný.

Jakub slyšel hluboký tón znovu:
„Huuu… huuu…“

A pak, stejně náhle, jako se objevil, vlak zmizel. Sníh se uklidnil, mlha se rozptýlila a les byl zase jen lesem.

Ale v Jakubově mysli zůstal hlas, hluboký a táhlý. Zvuk, který neměl původ ani smysl, a přesto byl reálný.

„Jezdí dál… pořád…“ zašeptal si.

A cítil, že vlak je někde tam venku, projíždí krajinou, kterou už žádné oči nespatří.

Ať jdete do lesa pod Sněžník kdykoliv, ať slyšíte jen vítr nebo ticho…
Nejste sami.

Hluboký tón čeká.
A vlak, který nikdy neexistoval, jede dál.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.