*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Dům proti synagoze

Bylo to v roce 1768, kdy do malého městečka Úsova zavítal muž, jehož jméno nikdo neznal, ale kterého si všichni později pamatovali. Přijel na rozvrzaném voze, z nějž slézal pomalu, jako by se se světem loučil, a přesto s očima, které pozorovaly vše s neobvyklým klidem. Vystoupil před malým domkem stojícím přímo proti židovské synagoze. Dům byl skromný, omítka popraskaná, ale okna měla čistá skla a za nimi závěsy s vyšívanou krajkou.

Muž si dům prohlédl a tiše řekl: „Tady zůstanu.“

Lidé z města jej začali nazývat „Pan Šimon“.

Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale každou sobotu jej viděli, jak ráno usedá na lavičku před svým domkem, zády k synagoze, ale očima hledí do dálky, jako by čekal na někoho, kdo nepřichází. Byl to Žid, to bylo jasné měl pečlivě upravené pejzy, nosil klobouk a modlitební plášť. Ale nikdy nevstoupil do synagogy. Ani jednou.

To znepokojovalo zejména starého rabína Kohena, který sloužil v synagoze už přes čtyřicet let. Jednoho dne za mužem přešel ulici a beze slova si přisedl. Mlčeli spolu dlouho, dokud se rabín nezeptal: „Proč nejsi s námi, bratře?“

Šimon mlčky pokrčil rameny. Poté řekl: „Já už tu jednou byl…. A přišel jsem o vše. Nyní jen čekám.“

„Na co čekáš?“

„Na světlo v okně.“ odpověděl tiše.

Rabín tomu nerozuměl, ale snažil se nevyzvídat. Od té doby se však začali vídat častěji, většinou mlčky.

Mezitím lidé v šetlu v Úsově dál žili své životy. Pekař každé ráno rozvážel chléb, děti běhaly po náměstí, a v synagoze se v sobotu večer rozléhala modlitba Havdalah, oddělující svatý šabat od všedních dní.

Jednoho večera, na konci podzimu, když mlha padla na město jako něžný závoj, se v domku proti synagoze náhle rozsvítilo v horním okně, to které bylo vždy zavřené a tmavé.

Světlo bylo měkké, zlatavé, pulzovalo, jako by někdo rozžal duši skrytou ve zdech domu.

Rabín, právě vycházející ze synagogy, se zarazil. Ve světle se zjevila silueta mladé ženy s dlouhými vlasy, zahalená do bílého šátku. Bylo to zjevení? Duch? Nebo jen ozvěna dávných vzpomínek?

Následujícího rána, když lidé přišli k domku, našli ho prázdný. Pan Šimon zmizel. Jeho věci zůstaly na svém místě, postel nebyla použita, kamna chladná. Jedinou stopou byla stará fotografie: mladá žena a muž, Šimon, mnohem mladší, držící ji za ruku před synagogou na témže místě, kde o desítky let později sedával.

Na zadní straně bylo napsáno:

„Čekal jsem, až mi odpustí, že jsem ji nedokázal zachránit. Nyní mohu jít.“

Od té doby lidé domku říkali „Dům čekání“. A pokaždé, když se někdo nově přistěhoval a mluvil o obyčejném starém domě proti synagoze, někdo ze starousedlíků se usmál a tiše zašeptal:

„Jen počkejte… až uvidíte světlo v okně. A poznáte, že minulost nikdy neodejde úplně.“