*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Duch biskupa Schaffgotsche

Když jsem přijal pozici průvodce na zámku Jánský Vrch, měl jsem za sebou dva roky práce po různých památkách. Zámek v Javorníku mě lákal svojí atmosférou, klidem, výhledem na město i krásnou knihovnou. Ale nikdo mě nepřipravil na hrobové ticho, které ve zdech zůstává po zavírací době.

První zvláštní noc přišla při mém čtvrtém večeru pobytu.

Procházel jsem knihovnou, zhasínal lampy a zavíral okna. A pak jsem uslyšel hlas. Jemný, hluboký, mluvil latinsky.

„Sapientia vincit tenebras…“
(Moudrost přemáhá temnotu.)

Otočil jsem se. Knihovna byla prázdná.

Další noc jsem při obchůzce našel na stole otevřenou knihu. Starou německou kroniku, kterou jsem předtím sám uložil. A na ní pírko. Černé jako uhel. Vzduch kolem byl studený, přestože byl červenec.

Když jsem knihu zavíral, ozval se za mnou tichý krok — těžký, opřený o hůl.

Otočil jsem se a u krbu stál muž v černém biskupském rouchu, s prstenem s červeným kamenem a bledou tváří.

„Tento zámek je stále můj…“ zašeptal.
„Dokud pravda nevyjde najevo.“

Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ale v krbu se sám od sebe rozhořel oheň, přestože v něm nebylo žádné palivo.

Začal jsem pátrat.

Duch, který mě navštěvoval, byl bezpochyby biskup Philipp Gotthard von Schaffgotsch — osvícenec, milovník umění, ale také muž, kterého Vatikán kdysi potrestal za podporu reformních proudů.

V archivech jsem objevil nedokončený dopis, ukrytý za obrazem ve staré pracovně. V dopise stálo:

„Opustil jsem Vídeň proti své vůli. Nečiním pokání za své myšlenky. Vím, že po mé smrti mě budou volat zpět — ne kvůli spáse, ale kvůli pravdě.“

Ten dopis nebyl nikdy oficiálně zveřejněn. Možná čekal na svého čtenáře.

Tu noc, když jsem dopis přečetl nahlas v knihovně, se znovu objevil. Ne strašidelný. Ne velkolepý. Spíš jako by byl skutečně přítomen.

„Teď už víš. Církev mě zavrhla, ale zámek mě podržel. Tvá slova mě vysvobodila.“

Jeho postava se rozplynula ve světle, které zahalilo strop knihovny. Od té doby už jsem ho nikdy neviděl.

Ale vím, že biskup Schaffgotsch odešel. A že jeho duch nechtěl strašit — jen být pochopen.

Od toho dne už knihy neskřípaly samy. Krb zůstal chladný. A když jsem zavřel knihovnu, slyšel jsem jen vítr v korunách stromů.

Ale pokaždé, když jsem vešel dovnitř, poklonil jsem se u biskupova portrétu. Ne ze strachu.

Ale z úcty.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.