*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Dívka z vln

Bylo to kdysi dávno. Dnes už si sotva vzpomínám, co jsem ten den jedl, co jsem měl na sobě,
ale tu vůni moře, teplý vítr a tu chvíli, kdy jsem se podíval smrti do očí, to si pamatuji s naprostou
přesností.
Byl jsem mladý, bez domova, ale s hlavou plnou snů. Emigrace do Itálie nebyla
rozhodnutí, které by člověk udělal lehce. Byla to nutnost. Útěk. Volba mezi životem a
přežíváním. Ocitl jsem se se skupinou kluků, podobných mně stejně ztracených, stejně
hladových po svobodě, ve sběrném táboře v Latině. Každý den jsme přežívali s pocitem,
že jsme někde mezi. Mezi minulostí a budoucností, mezi jazykem, kterému jsme
nerozuměli, a snem, kterému jsme chtěli věřit. Jednoho horkého dne jsme se rozhodli jít k
moři. Jen tak, projít se, zchladit se, ztratit se na chvíli v horizontu, kde voda líbá nebe. Rád
jsem sedával na pláži a představoval si co je tam v dáli.
Z pláže jsme se vydali podél pobřeží, s cílem dojít pěšky do San Felice Circeo. Cesta
vedla kolem borovicových hájů, opuštěných chat a písečných dun.
Nikdo nemluvil. Jen moře hučelo a občas někdo zaklel, když se mu písek dostal do boty.
Došli jsme až k místu, kde se pláž zvedla a změnila v krajinu, kde vysoké skály čněly přímo
z vody a na úbočí stála kamenná věž jako strážkyně pobřeží.
U jednoho betonového mola jsme se zastavili. Vlny se o něj tříštily s hlučným rachotem,
jako by tam v hlubinách bylo něco živého a hnalo vlny na břeh.
Stál jsem tam a díval se. Voda měla zvláštní barvu zelenomodrou, v níž se zrcadlilo
slunce i stín. Fascinovalo mě to. Měl jsem pocit, že mě něco volá. Nevyslovitelná touha po
dálce, po odpovědi na otázku, kterou jsem neuměl pojmenovat.
„Jdu si zaplavat,“ oznámil jsem najednou.
„Jseš blázen?“ řekl někdo z kluků. „Tady to vypadá nebezpečně.“
Pokrčil jsem rameny. „Jen kousek. Chci vidět, jestli za těma skalama fakt uvidím San
Felice.“

Svlékl jsem se do trenek a vklouzl do vody. Byla chladná, ale příjemná. Obklopila mě, jako
by mě přijala k sobě. Plavání mi šlo. Tělo bylo lehké, jako bych patřil vodě víc než zemi.
Doplaval jsem až k místu, kde se útesy zatáčely a z dálky jsem opravdu zahlédl náš cíl, město, nebo spíš jeho obrysy, zasazené v zelených kopcích. Na chvíli jsem pocítil zvláštní radost. Vidíš? Můžeš. Dokážeš to.
Ale návrat byl jiný. Voda, která mě dříve nesla, se najednou pohybovala proti mně, stala se
mým protivníkem. Plaval jsem a nepostupoval. Vlny mě zvedaly a zase vracely zpět do
hlubin. Cítil jsem, jak mi tuhnou ruce, jak dech ztrácí rytmus.
To je špatný. Moc špatný. Zkusil jsem plout ke skalám. Měl jsem pocit, že tam budu v
bezpečí, že se zachytím. Ale když jsem se přiblížil, viděl jsem tu pravdu.
Kamenné stěny ostré jak nože, vlny, co mě mohly roztříštit o skalisko. Strach a úzkost se
rozlil ve mně jako jed.
Otočil jsem se zpět. Plaval. Už ne pro svobodu, ale o holý život.
A pak jsem ji uviděl.
Stála ve vlnách. Nebo nad nimi? Bílá s nádechem barvy moře postava, mlhavá, krásná,
neskutečná. V tříštící se pěně jsem spatřil zrození Venuše, jen já, vodní pěna, ona a nad
hlavou bílí ptáci, jediní svědkové zázraku stvoření. Kyne na mě, pomalu, jako by mi říkala:
Ještě ne. Ještě není tvůj čas.
Zavřel jsem oči. Voda mě obklopila, potápěl jsem se, zase se vynořil. A potom křik, motor.
V dálce loď. Motorová loď a mávající na mě posádka. Italové. Křičeli na mě, ale nerozuměl
jsem. Byli ode mne dost daleko.
Zamával jsem také. Byli ode mne dost daleko. Cítil jsem jen únavu a smutek, když odplouvali. Tohle je konec.
Ale pak se otočili a přijeli zpět.
Něčí ruce, mě vytáhly na palubu.

Slova, jimž jsem příliš nerozuměl, ale pochopil jsem, že tady v těch místech nikdo
neplave. Od nepaměti jsou zde zrádné proudy. Naposledy tady zmizela mladá italská
dívka. Slova, která zněla jako návrat z propasti. Vysadili mě na pláž. Ležel jsem tam,
únavou jsem usnul. Písek ve vlasech, sůl v očích. Ještě jsem dýchal.
Vrátil jsem se zpět za kamarády, ale na slunci jsem se spálil a dostal silný úpal. Nohy se
mi pletly. Hlava byla prázdná, ale srdce tepalo o závod.
A pak jsem ji znovu uviděl. Seděla na pláži. Skutečná. Dívka z vln. Bílý ručník, vlasy
splývající po zádech, oči… její oči se upřely na mě. A nepustily. Sedla si kousek od nás.
Mlčky jsme se dívali jeden na druhého. Svět kolem nás se zastavil. Jen naše pohledy se
dotýkaly.
Chtěla, abych přišel. Ukazovala mi to každým pohybem, každým pousmáním.
Ale já? Já byl jen uprchlík. Kluk bez znalostí jazyka, bez peněz, s pocitem, že nemám na
ni právo, uprchlík a krásná dívka.
A tak jsem s kamarády odešel. Ještě jednou jsem se otočil. A viděl, jak se dívá za mnou.
Zklamaně. Tiše.
Po cestě do tábora jsem dostal velkou zimnici a horečku. V hovoru s kamarády jsem se
zmínil o krásné dívce na pláži. Všichni se na mne podívali a prohlásili, že asi z úpalu
blouzním. Na pláži s náma prý žádná dívka nebyla.
Dodnes mne to neopouští a nemohu zapomenout na přízrak ve vlnách, když mne
opouštěli poslední síly i záhadnou dívku na pláži.