Demokracie: co nám slibovala a co nám vzala

Vzpomínám, jak jsem jako mladý muž toužil žít v demokracii. Takhle jsme si představovali Západ. V demokracii se žilo lépe, byla tam svoboda, takhle jsme si to představovali. Nu a potom nastalo něco, po čem jsme sice toužili, ale už ani nedoufali, že se toho dožijeme. Moc komunistické strany se zhroutila a nastala demokracie. Alespoň se tak říkalo. Nastaly věci, které se zdály být nedostupnými, třeba možnost cestovat, svobodné volby nebo zrušení cenzury. A než jsme se nadáli, byla zrušena i naše republika. To nadšení davů brzy následovala vysoká kriminalita 90tých let a nástup nových boháčů. Milionáři, a vlastně i miliardáři, vznikali kvapem a většinou šlo o bývalé veksláky nebo lidi z komunistické provenience. Bylo to dosti zklamávající, takhle jsem si podobu své země nepředstavoval. S novými českými mafiány přišla i značná korupce. Sny o slušné zemi se mi rychle rozplynuly. A posměváčci škodolibě říkali: „Tak tady máte tu demokracii.“ Zatímco mnohé pozitivní věci zůstávají, s některými je mi nemožné se sžít. Je to ovšem vina demokracie? To je ta základní otázka.

Slovo demokracie je vskutku zapeklité. V překladu to znamená „vláda lidu“. To se dá do češtiny interpretovat dvěma způsoby.

Navíc je to pěkná metafora, hodně vzdálená od skutečnosti. Už jste někde viděli, že by si lid sám o sobě vládnul? Navíc ta formulka nám vlastně neříká vůbec nic podstatného. Jsou demokracie různé a je jich mnoho. Například existuje koncept demokracie přímé a demokracie zastupitelské.

Existuje také Demokratická republika Kongo, kde se hodně válčí a vraždí vůdci. Soudruzi si také vymysleli demokracii lidovou a demokracii buržoasní, která z nich je demokracií větší těžko říct.

T. G. Masaryk řekl: „Demokracie, toť diskuse.“ Pokud jde o diskusi rozumnou, lze s tím souhlasit. Když jsem pracoval na Východním Timoru v roce 2003, tedy krátce poté, co tento ostrůvek získal samostatnost, často se mne chlapci ve studiu ptali: „Co od té demokracie můžeme čekat, co to vlastně je?“ Znal jsem jejich nadšení z fotbalu, proto jsem jim řekl: „Nečekejte, že vám demokracie zajistí blahobyt, jsou to jen férová pravidla. Když budete hrát zápas třeba s USA, obě strany budou mít jednu branku a jednoho brankáře. Výsledek hry bude záležet jen na tom, jak hodně budete trénovat. Ve fotbale se může stát, že Ameriku porazíte. A to je ta hlavní výhoda demokracie!“ Kvalita výsledku v demokracii je přímo úměrná kvalitě té které společnosti. Zapomněl jsem ovšem dodat, že ne každý člověk hraje fotbal a v tom se skrývá slabina demokracie. Ale v zásadě platí, že pro demokracii jsou zásadní pravidla hry. Pokud se vám demokratický systém nelíbí, můžete usilovat o změnu pravidel tak, aby to odpovídalo potřebám vaší společnosti. Tedy po delší celospolečenské diskusi. Těch pravidel, která lze měnit, je hodně. Například od kterého věku mohou lidé volit. Tedy mají volit pouze občané od určitého věku, nebo pouze výdělečně činní, na něž má výsledek volby přímý dopad? Mohou volit lidé ve vězení? Má být váha volby odstupňována podle bohatství voliče? Kdo může volit a kdo ne. Kdo může být nominován. Může kandidovat člen komunistické či jiné protidemokratické strany. Atd. Právě rozsáhlá diskuse o základním rámci demokratického zřízení by objasnila a ujasnila fungování demokratického procesu.

Vznik demokracie je přisuzován městskému státu Athény a za jejího otce je považován athénský politik Kleisthenés, za jehož vlády byly reformovány politické procesy a zavedena rovnost občanů před zákonem. Jinou reformu, kterou pravděpodobně zavedl Kleisthenes, byl princip ostrakismu, tedy na základě hlasování vykázat z obce člena, který byl příliš nebezpečný, ať už svým bohatstvím nebo nedobrým vlivem na společnost. Nutno dodat, zde občany mohli být toliko muži – ženy, cizinci otroci a děti byli z demokratického procesu vyloučeni. Byla to doba význačných řeckých filosofů, v té době žili Sokrates, Platon a Aristoteles, mimo jiné. Tito mužové vedli diskuse, o jakých se dnešním mocipánům ani nezdá. Ne všichni byli demokracií nadšení. Třeba Platon prohlásil: „Demokracie – vláda lůzy – je podřízením rozumu vášni.“ Také jeho žák Aristoteles se vyjadřoval o demokracii kriticky. Ochlokracie je zvrhlá forma demokracie, kde emoce a dav převládají nad rozumem a právem. Časem se vláda lidu mění v tyranii většiny či chaos, kdy vulgarita převládá slušnou politiku. Jak Platon, tak i Aristoteles nepovažovali demokracii za stabilní systém státní správy, pokud v nich existují příkré rozdíly mezi bohatými a chudými. Hlavním problémem takového systému je fakt, že vládnoucí skupině vskutku nejde o obecné blaho, nýbrž pouze jejich osobní. Oba považují za hlavní vlastnost politického systému svobodu!

Jak již zde bylo řečeno, demokracie znamená vládu lidu, tedy ne vládu třeba mravenců či psů. Ostatně psi demokracii nepěstují neb ji vlastně nepotřebují. Ve smečce se psi ochotně pořídí tomu z nich nejschopnějšímu, dobře vědí, že je to nezbytné pro blaho smečky. Když ten jejich vůdce věkem ochabne, najdou psi ve svých řadách dalšího schopného vůdce. Toho starého ovšem nezapudí, chovají se k němu slušně, pečují o něho. Rozhodně ho nepošlou do vězení, na ty si psi nikterak nepotrpí.

Když se dnes dívám na současný stav demokracie ve světě, tak si říkám: „Ó, jaká škoda, že se lidé nechovají jako ti psi!“

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.