Děda Žežulka

Děda Žežulka

 

Mít hodného a obětavého dědečka je přáním snad každého dítěte. Mně a mým sourozencům se toto přání bezezbytku vyplnilo. Naše dětství bylo díky našemu dědečkovi obohaceno o spoustu s ním spojených neobvyklých zážitků a jím vyprávěných poutavých příběhů.

Když si děda bral naši babičku, byl již delší dobu vdovcem. V rodině se šuškalo, že svoji první ženu uškrtil v záchvatu žárlivosti. Z kriminálu se prý dostal až díky všeobecné amnestii. My, děti, jsme tomu věřili, neboť děda byl mohutné postavy a sám o sobě tvrdil, že poráží voly ranou pěstí do hlavy. Pracoval totiž jako řezník na jatkách v pražských Holešovicích.

Jak už jsem zmínil, choval se děda k rodině velice obětavě. Mladší už to nebudou pamatovat, ale v šedesátých letech minulého století bylo maso nedostatkovým zbožím a stály se na něj dlouhé fronty. Děda se proto snažil obohatit rodinný jídelníček nějakým tím kouskem plecka nebo hovězího zcizeného na pracovišti. Už tehdy, když se děda připravoval na pašování, prokázal neobyčejnou mazanost. Na otázku vrátného, co má ukryto pod čepicí, odpověděl:

“Hovno.”

A opravdu. Sejmul čepici a ukázal přítomným psí exkrement. Od té doby ho zostuzený vrátný nechával procházet vrátnicí bez povšimnutí. Jednou děda zažil zajímavou příhodu, spojenou s touto jeho nekalou činností. Při přecházení ulice před jatky ho vinou vlastní nepozornosti srazil projíždějící motocyklista. Když se probral z leknutí, zjistil, že se na vozovce kromě něj povalují také vepřová játra, která měl původně schovaná pod košilí. Pokoušel se je tedy nenápadně vrátit zpět do úkrytu a volal přitom na kolemjdoucí:

“Nevolejte sanitku, nic se mi nestalo.”

Přihlížející začali hrůzou houfně omdlévat, neboť to z jejich pohledu vypadalo, jako by se děda snažil nacpat vnitřnosti zpátky do břicha. V nastalém zmatku se mu podařilo od nehody společně s játry nenápadně zmizet.

Největší radost jsme jako děti mívali, když nás děda vzal do zoologické zahrady. Při jedné takové návštěvě jsme tam se zájmem pozorovali lva, jak se chystá vykonat malou potřebu. Ke vší smůle ji vykonal zrovna tím směrem, kde jsme stáli nalepeni u mříže. Z nedostatku jiné tekutiny nás děda začal omývat malinovou limonádou. Dědův zprvu dobře míněný záměr se ukázal být fatální chybou. Vzápětí se totiž na nás slétly vosy snad z celé zoologické zahrady. Nezbylo nic jiného než zoo urychleně opustit. Cestou domů jsme nechápali, proč si od nás lidé v dopravních prostředcích odsedávají a proč děda předstírá, že nás nezná. Babička později tvrdila, že i po trojím důkladném vyprání bylo z našeho oblečení ještě cítit, kde jsme byli.

Nemyslím si, že bych byl nějak přehnaně závistivý člověk. Co však mému dědovi upřímně závidím, je, s jakou láskou a obdivem na něho všichni vzpomínáme. Umanul jsem si, že se o něco podobného pokusím i já. Dosáhnout svého cíle jsem postupně začínal tlačením kočárků, pobytem na dětských pískovištích a procházkami po parcích. Pak jsem přidal návštěvy různých zábavných atrakcí, jako jsou například výše zmíněné zoologické zahrady, akvaparky a cirkusy. Zcela běžnými se staly kulturní a sportovní akce všeho druhu. Navštívili jsme řadu hradů a zámků, nevynechali žádnou kulturní nebo přírodní památku. Neznám v Čechách jedinou splavnou řeku, kterou bychom nesjeli, nebo cyklostezku, kterou bychom neprojeli. V létě jsem bral vnoučata k moři, v zimě pak na hory. Překvapilo mě, že ze všeho nejvíce je však baví pobyt v nákupních centrech. Bohužel nějaká zajímavá historka spojená s mou osobou, která by mohla vnoučatům na vždy uvíznout v paměti, se ne a ne dostavit. Zbývá snad už jen pořádné dědictví. Na to jsem však kvůli neustálé péči o vnoučata nestačil našetřit.

Josef Ptíca

Josef Ptíca

Česká republika