Co týden dal

Tento týden mě zaujaly dvě události.

Ta první samozřejmě oslavy konce války. Je to úžasné, že jsme 80 let v Evropě nezažili válku. Opravuji, 76 a něco let, zbytek válčí Putin na Ukrajině. Pozoruhodné je, že podle kopíráku stejně, jako začala ta válka poslední.

Chci mír, nechci válku, chci jen osvobodit utlačované Rusy/Němce, kterým odpírá ukrajinská/česká moc právo na sebeurčení. Naše ruská/německá menšina trpí pod jařmem Ukrajinců/Čechů. Jen to zachová mír. MÍR!!!

My jsme pohraničí odstoupili v zájmu zachování míru. Chamberlain se po návratu z Mnichova hned na letišti pochlubil jak zachránil podpisem Mnichovské dohody světu mír. Winston Churchill byl prozíravější: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ Měl pravdu a ta platí dodnes. Moudrý se z historie poučí, to se Putinovi vede, na rozdíl od Západu, který se zatím poučit odmítá. Známá pravda je, že se historie opakuje, jen v novější formě. Ukrajina se brání a dokud se bránit vydrží, Putin se ve svých imperialistických choutkách dál nepustí. To však je jen pozdržení za cenu nesmírných obětí na životech, především na ukrajinské straně. S jídlem roste chuť, o čemž nás Putin přesvědčuje už od roku 2014, když se Západ po anexi Krymu zmohl jen na výhrůžky a málo účinné „balíčky“. Nepochopitelné, zvláště když se se svými záměry veřejně prezentuje; Rusko je všude tam, kam až to pámbů dovolí. Pámbů, bohužel, nemá zbraně a tak je to jen a jen na lidech, protože, jak historicky známo, na Rusko platí jen síla.

Ale zpět k těm oslavám.

Byly docela důstojné až na ty komunistické a strany Fudžijamovy. Tolik zdánlivě zpuchřelé algorytmy bývalého režimu, na který většina z nás nerada vzpomíná, se v zářivém rouchu a hlasitě proklamovaly. Nikdo nezpochybňuje podíl Rudé armády na vítězství ve válce a osvobození většiny našeho území, jen v té slávě se jaksi zapomínalo na výměnu jedné diktatury za jinou a delší. Nejvíc mně udvilo, že to nebyli jen ti skalní soudruzi a soudružky v důchodu, ale i mnoho mladých lidí, kteří na dobu Rudého temna vzpomínat nemohou, nezažili ji. Stejně, jako ti skalní byli rozhořčeni a přesvědčeni že kdo nejde s námi, jde proti nám. Z pohledu mládí jako budoucnosti národa je to bilance hodně smutná, dobrou budoucnost nevěštící. Lichá jsou tvrzení, že komunisti vymřou jako brontosauři a tak se nám povede líp. Nevypadá to tak, holenkové. Dorost mají a tak není na místě se těšit. Naděje, že většina prozře je malá, ledaže by došlo opět k událostem, které jim oči otevřou. Jen, za jakou cenu, soudruzi? Druhá fronta Fudžijamových přívrženců nebyla tak otevřeně rudá, ale ubírala se stejným směrem. Byla jen o něco agresivnější. Obě se shodly v tom, že mír uhájíme, i když nezůstane kamen na kameni. Inu, z cizího krev neteče.

Další událost byla diskuse na ČT 24 14.05. ve 22 hodin. Účastnili se paní Richterová za Piráty a pan Okamura za SPD. Thema aktuální – válka na Ukrajině. Paní Richterová byla klidná a věcná, vyzbrojená dobře argumenty. Pravý opak byl její protějšek, naprosto nedisciplinovaný, přerušoval, skákal do řeči i moderátorce, opakoval i vyvrácené lži, urážel a poučoval a jeho proud ruských floskulí nebyl k zastavení. Když měl odpovědět na konkrétní otázku, vždy posloužil proudem všeho možného, aby odvedl pozornost od tematu, dokonce na otázku jak by tedy chtěl problém řešit, kterou položila a 4x opakovala moderátorka, když sám řekl, že problém se vojensky řešit nedá, neodpověděl, jen dále opakovat to samé a nenechal se přerušit, aby konečně na otázku odpověděl, a do konce této „diskuse“ neodpověděl. Monolog za monologem, jen demagogické opakování, prostě spousta slov, která nic neřekla. Nedůstojné. Chudák paní moderátorka, která, bohužel, neudělala jeho tirádám rázný konec, prostě ho nezvládla. Jen nechápu, jak tenhle člověk může získat 10% hlasů normálně uvažujících lidí. Nicméně, nejsme národ hlupáků a tak se snad těch 10% přeci jen zamyslí, komu svůj hlas dává.

Jenže!!

Ani Němci nejsou hlupáci a přesto svižně hajlovali.