Co jsme měli, nemáme, co jsme chtěli, nedostali: když se ze společnosti vytrácí slušnost
Byli jsme národem šikovných a slušných lidí. Už nejsme. Schází slušnost. Naštěstí ještě ne u všech, ale ke zdvořilosti máme ještě dlouhou míli, abychom se vrátili na výchozí pozici.
Není nic mimořádného, že prodavačka nebo pokladní v Penny či Bille nepozdraví, namarkuje a vypadne z ní číslo, kouzelná slovíčka jsou pojem neznámý a když se podivíte, neváhají vás sprdnout. Stalo se mi v Penny marketu, hezky česky, že jsem se u pokladny zeptal, zda mladý pokladní kouzelná slovíčka zná. Nevěděl, co myslím, a tak jsem vysvětlil.
„Dobrý den, na shledanou, děkuji, prosím a podobně.“
Reakce mě překvapila, když mě upozornil, že jsem ještě nezaplatil. „Zaplatím rád,“ povídám, „když odpovíte na mou otázku. Navíc nechápu, jakou to má souvislost.“
Trval na svém, nezaplatil jsem a zavolal vedoucího. Hoch byl neústupný, a tak ustoupil vedoucí, vyměnil hodně neochotně pokladního. Za moji drzost si stěžovat mě potrestal při další návštěvě. Koupil jsem rajčata za Kč 8,90 a na pokladně se opět divil, když byla cena Kč 39,64. Reklamace u pokladny nikam nevedla, a tak se opět dostavil pan vedoucí. Musel jsem mu ukázat, která rajčata jsem kupoval, a tak přišel jeho okamžik sladké pomsty.
„Neumíte číst?“ zeptal se hlasem vítěze. Přečetl jsem cenu Kč 8,90 na cenovce.
„Jo, pane, když neumíte číst, tak se nedivte. Cena je za 10 dkg!“ a odešel s krásným pocitem, jak mně ukázal, kdo je pánem. Nepočkal ani na mou poznámku, že je všude jinde uvedena cena za kilo, zřejmě lapák na zákazníky, neb, kdo si při větším nákupu všimne jiné ceny a když si u pokladny všimne, nechce se bránit, a tak si rajčata nechá. Dobrá finta.
Bohužel není tahle zkušenost výjimečná. Jiný příběh.
Po převratu se hranice otevřely a jako houby po dešti se vyrojily na hranicích obchody, ve srovnání s vnitrozemím luxusní. V jednom takovém jsem koupil hlavně cigarety, útrata za asi Kč 3500,-, což nebylo tehdá málo peněz. Pokladní se bavila v rohu krámu s dalšími dvěma a reagovala teprve, když jsem se ozval. Nevrle vše namarkovala a číslo z ní vypadlo. Syrové, jen to číslo. Položil jsem obvyklou otázku a musel vysvětlit, co znamená. Reakce mě ohromila. Podívala se na mě s despektem, jako na úplného idiota.
„Prosím vás, víte kolik lidí tady denně projde?“
Slušnost není, milá slečno, milý pane vedoucí, slabost, je to samozřejmost kulturního člověka.
Už není zákazník obtížný hmyz, jak tomu bylo v Rudém ráji. Pro tohle hřměla Letenská pláň cinkotem klíčů, proto tahle pláň hostila nedávno 250000 lidí. Není vše ztraceno, stále je většina lidí slušných. Jak dlouho to ještě vydrží?
Ryba smrdí od hlavy, a tak se na tu hlavu podívejme.
Naprostý vrchol byla opožděná návštěva prezidenta Burešem. Logicky prezident upozornil Bureše, že má zpoždění, a dostalo se mu nečekané odpovědi, ne omluvy.
„Tak nějak to nevyšlo.“
Průměrně slušný člověk by se omluvil, zjevně není Bureš ani průměrný. Jeho odpověď se dá interpretovat asi takhle: Trhni si nohou, buď rád, že jsem vůbec přišel a sklapni. Prezident se zachoval důstojně, incident komentoval později, po ceremonii na Vítkově tak, že slušnost je se omluvit.
On si ten Bureš taky servítky moc nebere a o svůj slovník nepečuje. Není pak divu, když ostatní, stejně nadaní, následují svého vůdce.
Tohle zaslouží větší pozornosti.
Jako červená nit všech kontaktů vládní bandy se táhne spor s prezidentem jako odplata za nejmenování Tuřína ministrem. Nejde o víc než jen osobní spor, který se klade nad státní zájmy. Nejsou to tedy politici, kteří byli zvoleni, aby vedli národ k prosperitě a blahobytu, ale berou si národ jako zástěrku, aby mohli vést své osobní žabomyší války s prezidentem. Volič, nevolič, vše jedno. Ještě máme víc jak čtyři roky a my mu ukážeme, kdo je tady pánem. Osekáme ti, presidente jeden, pravomoci, abys mohl a musel dělat jen to, co potřebujeme a chceme my. Podepisovat a neremcat!
Podstatně „vybranější“ slovník má Tuřín, který nazval úředníky ministerstva parazity, se kterými skoncuje a už se daří. Jeho nohsled Macoš zase ty, kteří nesouhlasí s jeho názory, označil za méněcenné. Jirach z jiného soudku, party Fudžijamovy, je daleko vpředu, jeho výlevy už dokonce motivují k vraždám. Xenofobní Fudžijama vyhrožuje účastníkům poselství míru a zakopání válečné sekery v Brně nepříjemnými následky. Kdyby neměly animosity evropských národů být narovnány nikdy, byla by Evropa dodnes ve válkách každý s každým.
Cítí se, chlapci, silní a neohrožení, mohou si dělat, co chtějí a chovají se stejně jako dřívější bafuňáři pod srpem a kladivem. Zvolna likvidují každého, kdo by se proti jejich „záchranné akci“ před kolapsem státu, jak nazývají snahu dřívější vlády, postavil, byť argumentoval fakty. Vlády, která úspěšně likvidovala gigantický dluh zanechaný Burešovou vládou předcházející a předala zemi v dobré kondici růstu. Aby mohla opět rozhazovat, rozuměj navyšovat dluh, nechce do státního rozpočtu zahrnovat, mimo jiné, výdaje na obranu, které letos nedodrží, tedy nechce dodržet, což vzbudilo odezvu ve světě. Přesto, že se Bureš chvástal tím, jak Trumpa přesvědčí o správnosti, narazil, a tak nakonec bude přeci jen muset závazku dostát. Výhled je zadlužení 400 mld, tedy návrat, aby případná změna vlády po dalších volbách neměla dlouhou chvíli. Nemyslím, že bude Bureš skládat vládu novou. Věřím, že se voliči konečně probudí a budou volit dle činů a ne dle slibů, že vybředneme z téhle smrduté žumpy posledních z posledních. Nejsme národ hlupáků, i když, jako národ holubiččí, nám změny trvají déle, nakonec rozum překoná strach. Dnes už se bát nemusíme.
Zatím!!
Před komunisty jsem neemigroval proto, abych tady na ně počkal.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz
Děkujeme.
PhDr. Zuckerstein Olaf
Česká republika