Cibule a jahody — humorné vzpomínky na socialismus

Můj poslední zaměstnavatel byl Zelenina Praha, kam jsem byl zlanařen ekonomickým náměstkem a pověřen založením oddělení organizace podniku. Ředitelství bylo v Alfě na Václaváku, takže jsem měl všude blízko.

Kdo tuhle dobu pamatuje, ví, že zelináři a řezníci měli všude otevřené dveře a byli boháči.

To jsem moc neregistroval, až jsem byl nečekaně postaven skutečnosti tváří v tvář.

Měl jsem čtvrtletní síťovou legitimaci na městskou dopravu. Pro každé čtvrtletí bylo jedno políčko, kam se známka nalepovala. Nějak, už nevím jak a proč, jsem známku nenalepil, jen vložil do příslušného políčka v obalu. Problém nastal, když mě v autobuse přepadl revizák a zjistil nedostatek. Hbitě uložil nemalou pokutu, neb jízdu považoval za černou. To se mně nelíbilo, a tak se rozhodnul tu záležitost řešit na nejvyšší úrovni.

Vypravil jsem se na Dopravní podnik hl. města Prahy, ředitelství autobusů. Nenechal jsem se odbýt, a tak se k řediteli dostal. A začalo se dít.

Soudruh ředitel roztržitě vyslechnul moji stížnost, jistě měl strategicky důležitější úkoly k řešení, a na rozhodnutí revizora nic měnit nechtěl. Trval jsem na svém, zaplaceno mám, tudíž jsem nejel načerno, a tak pokutu platit nechci. Trochu jsme pohovořili, protože byl soudruh ředitel neústupný. Asi proto, aby se mně rychle zbavil, obrátil list a zeptal se, kde pracuju. To bylo sice dobré znamení, systém fungoval jen na známostech, ale mně to rovnou nedošlo, a když jsem mu vyjevil pravdu, situace byla náhle úplně jiná.

„No, pane doktore, to jste měl říct rovnou,“ překvapil mně s. ředitel už jen tím jiným tónem a pokračoval, „a mohli jsme tu záležitost mít hned vyřízenou.“

Zatvářil se přívětivě, téměř přátelsky, a přešel hned k hlavnímu bodu.

„Mohl byste pro mou ženu něco udělat?“

Vypadalo to, že zkoumá půdu jako ženista při hledání min. Každopádně byla atmosféra zcela jiná a vypadalo to na změnu rolí. S. ředitel byl o něco starší, kolem čtyřicítky, jsem odhadl. Jeho hnědé oči byly jeden velký otazník: Jak zareaguju, udělám něco pro jeho ženu?

Ještě jsem nebyl úplně v obraze, jen pochopil změnu, která vypadala na změnu k lepšímu.

„Jistě,“ ještě netuše, co by to mohlo být, „samozřejmě, jen nevím, co bych měl udělat.“

„Víte, moje žena by potřebovala tak kilo cibule, kdyby to šlo.“

To už byla jasná zpráva, cibule je můj kouzelný proutek. Jasně, že cibule bude, ředitel se uklidnil, pokutu zrušil a hodil do koše.

„Zavolejte mně zítra odpoledne, cibule bude.“

Bylo jako po bouřce, kámen mu ze srdce spadnul a odvaha stoupla o pár schodů výš.

„Myslíte, že by bylo možné sehnat i melouna?“ zeptal se a bylo zjevné, že balancuje, co kdyby toho chtěl moc, a tak by nemuselo být nic. Ruce se mu chvěly a kapky potu na čele odrážely paprsky odpoledního slunce. Opět ty otazníky v očích, jako by ze mě vytahovaly souhlas.

„Není problém, zavolejte zítra.“

Odcházel jsem bez pokuty a se snadným úkolem. Staroměstská tržnice byla od Alfy pár kroků a pan Ptáček, vedoucí, který dokázal sehnat to, co jinde nebylo, byl dvorním dodavatelem ředitelství.

„Cibuli mám, ale toho melouna musím sehnat. Stačí vám to do zítřka?“

Zítra mně zavolal, že už melouna objevil, ale potřebuje ještě den, aby to stihnul. Odpoledne zavolal ředitel autobusů, pán dobře tři patra nade mnou, jenže potřeboval cibuli. Opatrně a velice zdvořile se zeptal, zda cibule je, a já ho musel zklamat, že meloun bude až zítra, ať tedy vydrží a zítra si přijde pro meloun i cibuli. Ochotně souhlasil a omluvil se, že obtěžuje.

Jak řekl, tak vykonal, pan Ptáček má melouna a ředitel dojde spokojenosti své ženy. Zavolal, omluvil se a řekl, že posílá sekretářku. Sekretářka přišla s velkou taškou, aby se tam meloun vešel a nebyl vidět. Soudruh ředitel pozdravuje, omlouvá se za obtěžování a děkuje. Nemalý trinkgeld jsem odmítl s tím, že jsem to udělal rád, a to jsem nelhal.

Před Vánocemi se soudruh ředitel ozval znova. Velice pokorně a s tisícerými omluvami mě požádal, že by žena měla ráda nějaké pomeranče a kdyby to bylo možné, i paraořechy.

To už jsem se bavil. Pan Ptáček opět nezklamal, a tak měl s. ředitel krásné Vánoce a doma klid.

Můj první zaměstnavatel po promoci byl Český svaz bytových družstev, kde jsem měl dost přátel ještě dlouho let. Zavolala Fany, že čeká návštěvu a ta by ráda jahodové knedlíky, zda bych mohl tak půl kila jahod obstarat.

„Pro tebe, Fany, udělám daleko víc.“

Netušil jsem, jak blízko pravdě jsem byl.

Pan Ptáček nebyl žádný troškař, dal mně celou tu malou paletku asi 5 až 10 kilo.

„Abyste nemusel chodit dvakrát.“

Protestovat nemělo cenu, a tak jsem s tímhle pokladem vyrazil na stanici tramvaje. Jahody vzbudily okamžitě pozornost a já mohl jen litovat, že nepatřila mně. Netrvalo dlouho a odvážil se první s otázkou, zda bych mu něco jahod prodal. Vzápětí se rozpoutalo arabské tržiště. Několik tramvají ujelo a já měl co dělat, abych uhájil aspoň to půlkilo pro Fany. Jako poslední se pod nohama toho hloučku prodral muž, vztyčil se a zeptal:

„Přijdete zítra zas?“

Nepřišel jsem ani pozítří, a tak nevím, jestli se tam už od rána netvořila fronta s podrobně vedeným pořadníkem. Fany a její hosté se dobře bavili.

Jo, jo, žili jsme v reálném socialismu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.