Brambury

Zajímavosti z historie Chodska

Řekne-li se dnes chodská gastronomie, každému se ihned vybaví vošouch, kucmouch, báč, píprlák, toč a mnoho dalších pokrmů, jejichž základem jsou brambory. Lilek brambor, též brambor obecný či brambor hlíznatý (Solanum tuberosum) je hlízdnatá rostlina z čeledi lilkovité, pocházející z Jižní Ameriky. Slovo brambora vzniklo nejspíše od názvu Braniborska, odkud se do českých zemí brambory dostaly. Na Chodsku se jim říká brambury.

Kulturní brambory byly do Anglie dovezeny z pobřeží Chile v roce 1585. Původně se jednalo o okrasnou rostlinu. Koncem 16. a počátkem 17. století se šířili po Evropě jako vzácná rostlina, pěstovaná pro okrasu zahrad. Kromě hlíz je ovšem celá rostlina jedovatá. Poprvé byly podzemní hlízy prokazatelně uvařeny v roce 1616 na hostině, kterou pořádal francouzský král Ludvík XIII. V roce 1632 se u nás objevily jako pochoutka na stole jihočeského velmože Viléma Slavaty.

Okolo roku 1740 rozpoznal strategický význam brambor v boji proti hladomoru pruský král Bedřich II. a nařídil v tehdejším Prusku jejich povinné pěstování. Po jeho vzoru se ke stejnému kroku odhodlala i rakouská císařovna Marie Terezie v roce 1771. Chodové byli zpočátku k bramborám, ostatně jako ke každé novotě, značně nedůvěřiví. K jejich pěstování je proto vrchnost musela nutit násilím. Teprve až v polovině 19. století se brambory staly v Čechách jednou ze základních potravin širokých lidových vrstev. Než k tomu došlo, tvořilo hlavní pilíř chodského jídelníčku maso a masné výrobky.

Z domácí chodské produkce převažovalo maso vepřové, hovězí a skopové. Velice oblíbené, a to i mimo chodský region, byly chodské sušené fermentované klobásy ze starých, z chovu vyřazených puklů. Ta tam je zašlá sláva chodských jatečních hříbat a s ní i bývalá prosperita koňských řezníků. Chodové nepohrdli ani domácími kachnami, husami, slepicemi a holoubaty. Dokud nebylo Chodům bráněno lovit v Královském hvozdě, pochutnávali si na srnčím, zajících, jezevcích, vydrách a veverkách. Ze zvěře pernaté to byli především tetřevi, koroptve, křepelky, sluky, kvíčaly, různí chřástalové, mladé vrány a drobní pěvci. Mezi rybami nechyběli pochopitelně kapři, pstruzi, lipani a lososi. Z mnoha dalších Chody oblíbených druhů jmenujme alespoň sumce, štiky, candáty, líny, okouny, úhoře a boleny. Chodskými labužníky byla nejvíce ceněna játra mníka jednovousého. Z dosud nevyjasněných důvodů se Chodové až úzkostlivě vyhýbali liškám, sovám a některým druhům netopýrů. Naopak za delikatesu považovali na česneku pečeného kocoura.

Pro úplnost je třeba zmínit, co se jedlo na trhanovském zámku. Vyhlášený gurmán kníže Franz Seraph Stadion-Warthausen si mimo jiné potrpěl i na takových specialitách, jakými jsou nadívané labutí krky, pávi na máku, uzení raci nebo marinované pijavice. Častý zámecký host mrákovský farář Mathias Soller ve svých pamětech s neskrývanou nostalgií vzpomíná na úžasný gastronomický zážitek, flambovaného krtka. Dochované jídelní lístky z tehdy na trhanovském zámku pořádaných banketů, recepcí a hostin brambory nezmiňují. Zřejmě byly nad finanční možnosti i takového boháče, jakým pan kníže byl.
Otazníkem dějin zůstává, proč silně konzervativní Chodové ve druhé polovině 19. století začali podléhat novým módním trendům a houfně přecházeli od masitých pokrmů k jídlům vařeným z brambor. Za povšimnutí stojí, že v roce 1868 trhanovský poklasný Vojtěch Boubrle začal každému na potkání doporučovat jako přílohu ke koňským karbanátkům do té doby na Chodsku téměř neznámou bramborovou kaši. Tyto nové chodské stravovací návyky, co se brambor týče, se po celé 20. století nijak výrazně nezměnily. V poslední době se však zdá, že se situace pomalu navrací do svého původního stavu. Obliba brambor stoupá spíše u osob s vyššími příjmy, zatímco chudina se orientuje na cenově dostupnější potraviny, například banány. No řekněte sami. Kdo z dnešních důchodců si může dovolit takový luxus jako jsou třeba brambory na loupačku?