Bitva u Domažlic

Zajímavosti z historie Chodska

Hrdí a sebevědomí Chodové se vždy cítili být poddanými pouze českých vladařů, a proto odmítali nad sebou uznat jakoukoli jinou vrchnost. Po boku svých panovníků svedli nespočet vítězných bitev. Jednou se však proti svému vládci spolčili s jeho protivníky. Tím byl bratr Václava IV císař Svaté říše římské, uherský a český král Zikmund Lucemburský, zvaný Liška zrzavá. Došlo k tomu roku 1431 v bitvě u Domažlic, kdy se z Chodů z dodnes ne zcela vyjasněných důvodů stali nakrátko spojenci husitů. O tři roky později v bitvě u Lipan už ale stáli pevně po boku utrakvisticko-katolické aliance proti polnímu vojsku sirotčího a táborského svazu. Spolu s Chody se této krvavé řeže zúčastnil i tehdy jen čtrnáctiletý budoucí český král Jiří z Poděbrad. Ten později udělil Chodům za prokázané služby další z mnoha jejich četných privilegií. V Čechách sice neblaze proslavenou, ale pro Chody vítěznou bitvu, svedli na straně svého milovaného císaře Ferdinanda II. v roce 1620 na Bílé hoře. Je smutné, že se nakonec Chodové stali obětí historické křivdy. V té době mělo Chody v zástavě město Domažlice, které se v tomto válečném konfliktu postavilo na stranu českých stavů a tak byli Chodové po jejich porážce paradoxně potrestáni společně s Domažlicemi. 

 Není žádným tajemstvím, že i píseň dokáže být mocnou pomocnicí k dosažení vítězství. Takovou byl nepochybně husitský chorál „Ktož jsú boží bojovníci“, který vzbuzoval v nepřátelích stejný pocit strachu jako samotní husité. A husité toho dokázali mistrně využít. 

Když v parném létě roku 1431 Prokop Holý sebevědomě táhl se svým vojskem od Berouna vstříc páté křižácké výpravě vedené markrabím Friedrichem Braniborským, trápila ho jediná věc. Jeho bojovníci se před nedávnem vrátili ze spanilé jízdy k Baltskému moři, kde je zastihlo velice nepříznivé počasí. Následkem nachlazení mnozí muži trpěli hlasovou indispozicí. Rozhodl se proto požádat o pomoc Chody. Dopis, ve kterém se obrací na věhlasný chodský mužský pěvecký sbor Čerchovan, začíná slovy: „Mojim Choduom“. Podobné slovní spojení použil o pět set let později císař František Josef I., když vyhlašoval válku Srbsku, v manifestu „Mým národům“. 

 Prokop Holý naštěstí pozapomněl na jeden technický problém. Husité doposud používali poněkud zastaralé Pythagorejské ladění, zatímco pokrokoví Chodové pro své jednočárkové a zvolili frekvenci 440 Hz. Že to bylo rozhodnutí správné, se potvrdilo v roce 1858 v Paříži, kde byla tato frekvence uznána za celosvětově dohodnutou normu. O tomto zásadním rozdílu v ladění ovšem tehdy neměl sbormistr husitského vojska Krištůfek ze Sedlčan tušení. Proto když se 14. srpna před Domažlicemi připojily k husitskému chorálu syté chodské barytony, došlo k tak strašlivé disonanci, že se křižácká vojska v panické hrůze dala na bezhlavý útěk. Nejvíce se asi polekal papežský legát kardinál Julián Cesarini, zhýčkaný kultivovaným pěveckým projevem operního sboru milánské La Scaly. Na bojišti totiž ve spěchu zanechal svůj kardinálský klobouk.

 Bitva u Domažlic se tak stala zásluhou Chodů historicky první, ve které bylo s úspěchem použito zvukové dělo. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se tak stalo vlastně nedopatřením a jednalo se o pouhý prototyp.