Básně mezi realitou a snem

Něco básní

Capriccio lamentoso
Oparem ranním
Od lesa lehce vane Oparem ranném
cítím živě blížit se probouzím se
další den jak přelud závidím laním
den kdy probudím se nahý, na mýtince
zbavený zodpovědnosti zeleň a ticho
smutku zmařených lásek, vodu čistou…
zbavený vnímání bolesti Milovník jazzu a velkoměsta,
to pak postojim u okna, shledávám náhle, že
rozepnu křídla fantasie jsem z jiného těsta
a vyletím vstříc konečně našel jsem se!
skřivánkovi na nebesích.…
V korunách stromů.….….… slyším tón saxofonu
Voděnku nabírám prsty z tůně snídám jahody lesní,
jakoby čas protékal jimi lokám si koňaku
a kapičky rosy v pavučině vycházím na procházku
jak slzy milenčiny tu vidím, šlaka, ceduli na
provázku:
Nad hlavou peřinu mraků
V LESE SE CHLASTAT NESMÍ!
pod sebou mechové lože
tu sebe sama ptám se:
Bože, jak to že
nikdy nevyhasne slunce?
.….
od devíti do pěti
jak listí podzimní¨do věčnosti den po dni
opadává ze stromu života
někdy bychom se chtěli narodit znova
jindy jen upíjet ze džbánu fantasie
většinu času ale šlapeme proti proudu svých snů
ve strachu proměnit je ve skutečnost
a tak od devíti do pěti, od pondělí do pátku
se snažíme, souhlasíme, nápady hýříme ale:
mluvíme když máme mlčet, mlčíme když máme křičet
a tak, vyčerpáni sami sebou
myslíme na krásné ženy bez kalhotek…

Můj lékař je jazz

Pršelo nocí když mi řekla
že už má dosti toho pekla
žití se mnou.
Slzička máčela
tvářičku jemnou.
Chtěl jsem se pověsit na římsu,
leč z baru tóny New Orleansu
navrátily mne k životu.
Radili mi abych zapomněl
na slušnou kariéru,
nikdy prý se mi nezdaří
zdolati třídní bariéru.
Dřel jsem říkali že jsem flink,
já se jim smál, já slyšel jenom swing.
V nejtěžších chvílích beznaděje
míjel jsem dveře ordinací,
samoten toulal se chladnou nocí
a místo meprobamatu
léčil se lékem be-bopu.
V dobách utrhlých se řetězu
nechal jsem svému bolu
tonouti v alkoholu
a tónech moderního jazzu
dál žiju a nevím co je děs.
Každý den pro mě půvab má
mé spleeny léčí doktor Jazz
jenž v duši se vyzná