Apokalypsa nemá smysl – Philipp Bloom o důvěře v dnešním světě

Od 18. září se v rámci festivalu Dachstein Dialoge – Dachštajnské Dialogy – bude diskutovat na téma „Čemu mohu věřit?“.

Jelikož se jedná o festival v Česku i na Slovensku zcela neznámý, dovolil jsem si rozhovor s uměleckým vedoucím Dialogů Philippem Bloomem – o nutnosti důvěry – přeložit. Názory tohoto autora se zájmem čtu a často poslouchám v rozhlasu.

Philipp Bloom (nar. v roce 1970 v Hamburku) je německý historik, spisovatel, novinář a překladatel, autor několika knih a zároveň rozhlasový moderátor relací rádia Ö1. Věnuje se tématům současné politiky, aktuálně žije ve Vídni. Hosty Dialogů bývají filosofové, sociologové, teologové, spisovatelé, umělci i hudebníci, a to před otevřeným, diskutujícím publikem. Festival se koná od 18. do 24. září ve Filzmoosu a Ramsau.

Rozhovor s ním vedl Martin Gasser:

Pane Bloome, festival Dachstein Dialoge existuje od roku 2023. Vy jste jeho uměleckým ředitelem. Jak si tento festival můžeme představit?

P.B.: Původně jsme festival založili jako festival tolerance. Ale toto téma se rychle vyčerpalo. Nyní volíme debaty na aktuální a naléhavé otázky. Festival má otevřenou formu, věnujeme se nejrůznějším aspektům daného tématu a formáty sahají od přednášek a diskusí až po filmy a koncerty. Důležitý je osobní kontakt v komorním prostředí. Vždy je čas si věci probrat. Chceme také, aby se lidé odtrhli od obrazovek a docházelo k reálným setkáním.

V tomto roce jste si jako diskutující téma zvolili otázku: „Čemu mohu věřit?“ Rakouský esejista Jean Améry přežil několik koncentračních táborů. Když později popisoval utrpení z té doby, jako nejhorší zážitek neuvedl bolest, ani brutalitu, ale ztrátu „důvěry ve svět“. Máte k tomuto tvrzení co říct?

P.B.: Ano, jistě. Všichni přecházíme ulici v důvěře, že nám nikdo nevrazí nůž do zad. V důvěře, že nikdo nevyskočí z auta, jak se to teď děje ve Spojených státech, aby nás zadržel a nechal zmizet. Člověk potřebuje určitou míru důvěry, aby vůbec mohl žít. A když je mu tato důvěra odňata, protože na vlastní kůži zažil, že se mu doslova kdykoli může cokoli přihodit, že už nemůže věřit ostatním lidem a představě, že všichni jsou v podstatě dobrosrdeční a nejsou ani agresivní, ani sadističtí – když člověk tuto základní důvěru ztratí, tak je vše ztraceno.

Všechno – naše vztahy, naše přátelství, dokonce i tak velké společenské konstrukce, jako je mezigenerační smlouva – je založeno na důvěře. Je důvěra důležitější než „víra, láska a naděje“?

P.B.: Mají spolu velmi mnoho společného. Co jiného je víra než důvěra v to, že to, v co věříme, existuje? Že se na to můžeme spolehnout? A co jiného je láska než důvěra v druhé? Co je naděje bez možnosti lepší budoucnosti?

To, co víme o světě, víme z velké části proto, že nám to říkají lidé, kterým důvěřujeme.

P.B.: Pro festival jsme nechali zhotovit malé pohlednice, na kterých jsou otázky jako: „Jak vím, že Antarktida existuje?“ Samozřejmě, že se jedná o otázku důvěry.

Vím, že Antarktida existuje, protože jsem se díval na mapy, o kterých se domnívám, že byly vytvořeny důvěryhodnými institucemi. Poslouchal jsem vědce, kteří tam byli, a věřím, že mi nelžou. Na druhou stranu, kdybych teď řekl, že se chci vydat do Antarktidy sám, i tehdy bych musel věřit, že se proti mně lidé nespiknou, nezavedou mě na nějaké jiné místo a pak řeknou: „Tohle je Antarktida.“ Musím věřit něčemu, co leží mimo mé přímé smyslové vnímání. A u toho, co leží v mém přímém smyslovém vnímání, musím mít jistotu, že mě mé smysly neklamou.

Politika prochází krizí důvěry. Vlastně ale jen část politiky. Ať už Donald Trump nebo Nigel Farage vykládají jakékoli nesmysly, či neplní spoustu slibů, jejich stálí voliči to přehlížejí a očividně jim slepě důvěřují.

P.B.: Tak je to u všech populistů a vždy tomu tak bylo. Je to ale také tím, že k narušení důvěry došlo již dříve. Lidé už nevěří běžné politice, nevěří demokratickému systému, nevěří svému okolí, nevěří, že v této společnosti se jim dostane spravedlivého zacházení. A proto nakonec hledají „bourací kouli“. A že někdo takový lže, že se někdo takový obohacuje, že někdo takový nedodržuje své sliby, to není pro ně v zásadě důležité. Důležité je, že jejich idoly fungují jako „bourací koule“.

Lidé z toho však nemají žádný prospěch.

P.B.: V liberálních kruzích se často říká, že lidé volí populisty proti svým vlastním zájmům. Myslím si, že je to velmi arogantní argument. Protože se nemusím namáhat s artikulací otázky po důvodech těchto lidí. V čem spočívá jejich zájem, kvůli kterému jsou ochotni platit vyšší daně a sami být vystaveni ekonomicky horší situaci? Myslím si, že demokracie je hra. A hra funguje jen tak dlouho, dokud dostatečný počet účastníků dostatečně dlouho dodržuje pravidla. A v tom si také musíme navzájem důvěřovat. Když lidé uvěří, že tomuto systému už nemohou důvěřovat, protože hra už není férová, protože to, co do ní vkládají, už není symetrické s tím, co z ní dostávají, protože se mohou dřít do úmoru a přesto ničeho nedosáhnou. A přesto, že je tento systémem tak skvělý, liberální a demokratický, je pro ně „normální“, že ho odmítají.

Jak ale mohou lidé, kteří se cítí opomenutí a vyloučení, znovu najít své místo ve společnosti?

P.B.: Existují vývojové trendy, které jdou takříkajíc mimo politiku, a to nejen v rámci jedné generace. Jedním z nich je demografická katastrofa – prostě se rodí příliš málo dětí. V zemích Evropy bývalého socialistického bloku je situace ještě mnohem horší, protože odtud odchází velké množství mladých lidí. Deindustrializace Evropy v důsledku globalizace vede k tomu, že lidé, kteří dříve měli identitu dělnické třídy a jejichž zájmy byly také zastupovány, o ni přišli. A politické strany se také posunuly dál a hledají si jinou klientelu. To znamená, že se cítí opuštěni, a to vůbec není výmysl. Pokud se ti nejbohatší stávají stále bohatšími, a to skokově, je těžké to skloubit s myšlenkou demokracie. Pokud máte na vrcholu lidi, kteří mají nesrovnatelně více moci a prostředků k ovlivňování než většina v této demokracii, pak princip „jeden člověk, jeden hlas“ prostě nefunguje.

Jak si zachovat důvěru a nestát se apokalyptikem?

P.B.: Apokalypsa nemá smysl. Musíme se snažit věřit, že všechno dopadne dobře. Nemůžeme to vědět, ale to neznamená, že bychom tak neměli jednat: nic jiného nám přece nezbývá. Sociolog Edgar Morin řekl: „Nejsem ani optimista, ani pesimista, ale jsem odhodlaný.“

Pracuji v mediálním odvětví, kde také dochází ke ztrátě důvěry ve „lživá média“. Je překvapivé, že lidé věří obrázkům vygenerovaným umělou inteligencí nebo zcela smyšleným věcem, zatímco faktům či příběhům, založeným na rešerších, nevěří. A přesně to je opak toho, co by se dalo očekávat od rozumných bytostí.

P.B.: Myslím si, že je mylné se domnívat, že jsme rozumné bytosti. Jsme bytosti, které hledají vyšší smysl, i když ten možná neexistuje. Důvěřovat je samozřejmě také iracionální. Racionalismus od nás vyžaduje, abychom přijímali věci, které se nám příčí. Například v otázkách morálky, za kterou je každý z nás jako jednotlivec zodpovědný. Myslím, že je snadné uvažovat racionálně, když se věci daří. Když se věci nedaří, získávají na popularitě například konspirační teorie: konečně se našel viník.

Kleine Zeitung, 12. září 2026, str. 58–59, překlad z němčiny Peter Žaloudek

P.S.
„Problémem není příliš mnoho umělé inteligence, ale příliš málo přirozené.“

Das Problem ist nicht zu viel künstliche Intelligenz, sondern zu wenig natürliche.

Wolf Lotter.
(*1962, rakousko-německý novinář a spisovatel.)

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.