Anja a Georg

Návštěvy Alp, volné pokračování k textům „Tráva a seno“ a „Gertrud“

Loňské čtyřdílné vysílání v rakouském rozhlasu o budoucnosti života v horských oblastech Alp se mi silně vrylo do paměti. Nejsem lyžař, ani vysokohorský turista, ani jezdec na horském kole. Mám rád procházky a zajímá mě historie míst kudy chodím a příběhy lidí. Osud každého člověka je originální, co člověk, to jiný příběh. A setkání se zajímavým člověkem je pro mě cosi jako setkání s dobrým učitelem, od kterého se mohu něčemu novému naučit. Slovem „setkání“ mám na mysli určitou „interakci“, nikoliv náhodné míjení se na ulici, ale tu chvíli, kdy člověk vědomě zahájí s někým komunikaci, a to ať verbálně či neverbálně. Komunikovat lze očima, úsměvem, ale i srdcem. A někdy nastane situace, kdy je lepší mlčet a komunikovat pouze svou přítomností.

Švýcarský spisovatel, autor divadelních her, architekt a cestovatel Max Frisch (1911–1991), zabývající se zejména filosofováním o lidské bytosti, ve svém knižně vydaném Deníku z let 1966–1971, uveřejnil dotazník na téma „Co je to domovina?“. V hledání odpovědi se pak zamýšlí nad fenomény jako: Vesnice? Město? Čtvrť? Jazykové prostředí? Část zeměkoule? Byt?. V tom všem vidí hodnotu spíše geografickou. Zkoumajíc více sám sebe ale zjišťuje, že pojem „domovina“ je pro něho bytostně spjatý s mezilidským vztahem a tedy napíše:

Heimat ist der Mensch, dessen Wesen wir vernehmen und erreichen — „Domovinou je osoba, jejíž podstatu slyšíme a k níž se dostaneme…“.

Vnímat dnes člověka jako domovinu, jako vlast, v době, kdy řada z nás je více či méně vykořeněná, je nádherná myšlenka.

Alpy začínají kousek za Vídní a rozprostírají se jihozápadním směrem až k francouzským jihomořským Alpám, na rozloze 190.000 km². Zahrnují v sobě sedm evropských států. V Alpách žije na 14 miliónu lidí v necelých 6000 vesnicích a městech. Jejich osídlování začalo zhruba šest a půl tisíc let před Kristem. Římané je nazývali montes horibiles, neboli hroznými horami s nepřekonatelnými překážkami. Až do začátku 19. století žili sedláci s jejich rodinami uprostřed hor, kde louky využívali pro chov dobytka a zemědělskou půdu pro pěstování obilí. Od začátku tzv. průmyslové revoluce v 19. století začal postupně pomalý exodus lidí z vysokohorských oblastí do údolí a měst. Ten se v posledních padesáti letech zrychlil a do někdejších zemědělských usedlostí se naopak začal stěhovat do té doby zcela neznámý, nový „přistěhovalec“ jménem turismus. Opuštěné vysokohorské pastviny se začaly pomalu přetvářet v lyžařské dráhy a s přibývajícími lyžaři se začala stavět lyžařská centra, hotely, parkoviště, apod. Tento poměrně rychlý trend, v porovnání se staletou tradicí obhospodařování horské půdy pro obživu lidí, se však v důsledku masivního turistického kapitalismu, umocněného v poslední době i klimatickými změnami, však neustále mění. Tam, kde byly ze začátku malé hotýlky a krátké lyžařské dráhy, je dnes pusto a nesčetný počet opuštených budov. Středně velká lyžařská centra bojují o přežití. Zato se ale budují a stále rozšiřují obrovské lyžařské areály. Většina lidí, původně žijících poblíž těchto center, nemá z tohoto masového turismu nic. Naopak. Zůstávají pro ně jen samé negativní následky: obrovský provoz, drahota, zastavěná půda, vysoké ceny pro jejich vlastní stavby, hluk a znečištěné ovzduší.

Alpské oblasti, ve kterých žili po staletí lidé, se dnes staly zranitelné. A to mnohem víc, než oblasti jiné. Stále však mají svou bohatou přírodní i kulturní historii. Jaká však je jejich nová historie? Jací lidé a jaké iniciatívy představují to, co je rezilientní, co je vizionářské a co umožňuje nadále dobrý život uprostřed těchto hor?

Po návštěvě pana Alexandra minulý rok poblíž městečka Mals/Malles nedaleko Reschenpass blízko rakouských, ale i švýcarských hranic na západním svahu údolí Vinschgau, jsem letos navštívil další z lidí, kteří se snaží téměř misionářským způsobem života zachovat něco z toho, čemu říkám symbióza člověka s přírodou. Rád bych se v tomto textu zmínil o pani Anje a panu Georgovi. I oni bydlí poblíž toho stejného městečka, avšak na východní straně údolí Vinschgau ve výšce 1500 m.

Dověděl jsem se o nich už ze zmíněné relace v rakouském rádiu. I kdyby jejich jména v té relaci nezazněla, dříve či později bych je při mých cestách pravděpodobně stejně objevil. Lidé, kteří se snaží žít v souladu s přírodou a tradicemi, se většinou vyhledávají a navzájem se podporují.
Setkání s nimi předcházel můj telefonát, při kterém jsem se představil, vzpomněl relaci v rakouském rádiu a vyslovil přání se s nimi setkat. Paní Anja byla velice vstřícná, navrhla termín a já požádal o zhruba půlhodinový rozhovor.
A tak jsem následujícího dne vyrazil z městečka Mals nahoru asi 6ti kilometrovou úzkou silnicí na jejich Bio Horský statek. Cestou jsem nepotkal ani jediné auto, poslední úsek k nim vede horskou cestou, směřující jen k jejich statku. To, že je vyasfaltovaná, vděčí potřebě dostupnosti pro malé mlékárenské auto, které každý den sváží mléko i od jiných sedláků. Na usedlost jsem dorazil kolem 9 hodiny. Paní Anja v tu chvíli nebyla doma, ale neuplynulo ani 5 minut a přijela. Rána, jak jsem se dozvěděl, bývají u nich dosti hektická. Musí totiž vypravit jejich dva syny do školy do nejbližší vesnice Matsch/Mazia. Děti z takto odlehlých osad rozváží malý mikrobus. Jen ve výjimečných případech musí rodiče použít vlastní auto. No a pak musí občas zajet autem také na nákup. Hlavně však je paní Anja aktivní lektorkou na téma bio hospodářství a často se účastní různých diskusí a informačních akcí.

Paní Anja je totiž zcela zvláštní, výjimečný člověk. Je rozená Jihotyrolačka. Pochází z údolí mezi Bolzano a Trento, údolí kde také žijí sedláci, ti se ale živí pěstováním jablek. Její výjimečnost je především v tom, že je intelektuálka, akademicky vzdělaná žena. Vystudovala ve Vídni BOKU — Universität für Bodenkultur — Univerzitu pro kulturu země — zahrnující v sobě nejen polnohospodářství, ale také rozumné zacházení se zemí a půdou pro stavební a industriální účely. Kromě doktorské práce napsala jiné odborné publikace, psala i pro odborné časopisy. Po skončení studia pracovala v jihotyrolské vládě na úřadu pro zemědělství a v rámci této činnosti byla vyslána na několikaměsíční stáž do Bruselu, do sídla Evropské komise.

Když se od ní tyto informace dovídám, netajím v sobě překvapení a snažím se diplomaticky zjistit, co se stalo, respektive co v ní nastartovalo tak radikální krok, zanechat akademickou půdu, jistotu dobře placeného místa v jihotyrolské vládě a odejít do horské oblasti na statek s krávami a ovcemi. Ze srdce se začne smát a vykládá mi o tom, jak byl její zájem od samého začátku zaměřen na to, co udělat pro to, aby se zachovaly alespoň některé tradice hospodářství ve vysokohorských oblastech Jižního Tyrolska. Posílena teoretickými znalostmi z vídeňské univerzity, ale také nabitá láskou k tradicím Jižního Tyrolska se zúčastňovala různých akcí, které buď sama organizovala, anebo na ně byla zvána. Bytostně se zajímala hlavně o to, jak pomoci sedlákům ve vysokohorských oblastech, aby tam zůstali a neodcházeli za jinou, lehčí a pohodlnější prací do údolních měst a vesnic. A při jedné z takových akcí poznala svého budoucího manžela.
Ptám se, jestli to nebylo těžké rozhodnutí, dobrovolně se vzdát dobře placeného postu a vydat se na cestu nejisté a riskantní budoucnosti. Vřele se znovu začala smát, rozhodila rukama a řekla:

„Podívejte se kolem, jak to tady vypadá. Ta nádherná krajina, dechberoucí rozhled do údolí, čistý vzduch, zdravé prostředí….“

Musel jsem stoprocentně souhlasit!

Přesto ve mně hlodala jedna otázka, kterou jsem si ale nedovolil položit.
Její manžel je sedlák. Tělem i duší. V 15ti letech skončil základní školu. V duchu jsem se ptal sám sebe, jak to asi mezi nimi funguje. Z reakcí paní Anji ale bylo evidentní a nad slunce jasné, že je šťastná. Nebyla u ní žádná lež, ani faleš. Když jsem si uvědomil, že plánovaná půlhodina dávno vypršela a že již dlouze přetahujeme, nadhodil jsem, že se omlouvám, že jsem ji nechtěl tak dlouho zdržovat. Na to řekla:

„Ale vždyť si jen povídáme, o nic nejde, akorát musím připravit oběd pro manžela a děti, až se odpoledne vrátí ze školy. A když už jsi vážil tak dlouhou cestu k nám, zvu tě na oběd.“

Opáčil jsem, že nechci přidělávat starosti. Ale už bylo rozhodnuto. Nabídl jsem tedy pomoc při vaření, že mohu oškrábat alespoň brambory, protože jsem si všiml, že je má připravené na stole. Vše bylo z jejich produkce, vlastní brambory, kysané zelí, které u nich předtím vyrostlo a domácí, vařené uzené maso. Mezitím přišel její manžel Georg. Podal mi ruku, věděl, že přijedu a hned se mě začal ptát na různé věci a já jeho taky. Pak jsme vyšli ven, zavedl mě k jejich 12ti kravám. Je to Jerseyský skot, malé krávy, dorůstající maximálně do váhy 300–500 kg. Důvod, proč se rozhodli mít právě tento britský druh skotu úzce souvisí s tím, že jejich usedlost má označení BIO Horský statek. Krávy jsou téměř celý rok venku na horské pastvě ve svahu. Velké, těžké krávy by mohly svými kopyty ničit různé rostliny a proto nejsou z důvodu ochrany přírody na statku s označením BIO povoleny.

Při rozhovoru s panem Georgem bylo patrné, jak je se životem krav a vůbec s chodem celého statku sžitý. Každá kráva má své jméno, je jakoby rodinným příslušníkem. Dovídám se mnoho detailů ze všedního dne. Je mi jasné, že mít krávy takto vysoko v horách není jednoduché.

„Víš, co byl na samém začátku pro mě největší problém?“ — říká mi. „Když jsem statek po otci podědil. Protože když umřel, bylo mi teprve patnáct let. Tenkrát zde nebyla ani voda, ani elektřina. Když bylo venku mínus patnáct stupňů, bylo i uvnitř mínus patnáct. Topilo se dřevem jen v jedné místnosti. Prodejem mléka se v té době ještě dalo přežít. Ale opravdu jen přežít. Na nic jiného peníze nebyly. Nebylo z čeho investovat, nedalo se vylepšovat, modernizovat. Jak ale šel život dál, ceny ze dne na den narůstaly, bylo mi jasné, že pokud zde chci zůstat, musím sehnat peníze na investice do statku. Žádná banka tehdy nebyla ochotná mi poskytnout kredit — úvěr, protože jsem neměl co nabídnout jako protihodnotu a zaručit se statkem a krávami jsem nemohl a nechtěl. A tak jsem začal jezdit na jeden statek do Švýcarska, hranice odtud je asi 10 km. Tam jsem dělal sice tvrdou práci, ale vydělal jsem na zdejší poměry neuvěřitelně hodně peněz. Večer jsem se vracel domů, podojil krávy a ráno jel znovu pracovat do Švýcarska. Takhle jsem to táhl několik let a postupně zakoupil to i ono. Měl jsem tehdy pomocníka. A když jsem později dostal od známého nabídku odjet na několik měsíců na dobře placenou práci do Jižní Ameriky, u které mě kromě výdělku lákala i touha poznat zcela jiné, cizí prostředí, tak jsem ji přijal. Pracoval jsem na jedné obrovské usedlosti u statkáře v Equádoru, který pěstoval ve velkém sóju. Téměř vše, co ten sedlák vypěstoval, pak prodával do Evropy. Dělalo u něho několik desítek místních lidí. Najednou jsem si ale uvědomil, že všichni byli chudí. Jediný, kdo měl peníze, byl ten velkostatkář. A tehdy mi došlo, jak je to nespravedlivé a nečestné. Ti, co dřeli, nic z toho neměli. Dobře se měl jen ten majitel a pak Evropané, kteří u něho ve velkém levně nakupovali krmení pro svůj evropský dobytek. Tehdy jsem si řekl: Tohle nechci! Raději budu dřít sám na mém vlastním statku, ale nechci ani nikoho vykořisťovat, ani na něm zbohatnout, ani jinak nedělat jiným křivdu.“

Jak jsem se s Georgem procházel kolem stáje a kolem jejich domu, bylo nádherné počasí, vyšla občas ven jeho žena, na chvíli se k nám připojila, poslouchala, něco řekla a pak zase odběhla zpátky k vaření. Mezitím jsme si potykali, slovo dalo slovo a mluvili jsme řečí „starých dobrých přátel.“ Když se po chvíli šel Georg převléct z pracovního do „stolovacího“ oděvu a Anja byla právě s námi, řekla mi:

„Obdivuji mého manžela, jak je zapálený pro život a práci na tomto statku. Není to jen tak ledajaký statek. První zmínka o něm je již z roku 1375 a pak existuje obraz z roku 1580. Originál se nachází v historickém muzeu Jižního Tyrolska v Bozenu, ukážu ti kopii“

- pak mě zavedla do jedné místnosti, kde jsem si obraz vyfotil. A pokračovala:

„V průběhu staletí zde bylo několik vlastníků. Do vlastnictví rodiny mého manžela se dostal asi před sto lety, kdy statek i s pozemky zakoupil jeho pradědeček. No a můj manžel ho za dramatických okolností zdědil po otci. Život se s ním věru od samého narození nemazlil. Jeho matka krátce po porodu zemřela, otec byl nemocný a tak syna dali do výchovného ústavu pro sirotky. Když se později otec uzdravil a byl schopný se o svého syna opět postarat, přišel Georg na statek. Statek a práci zde si zamiloval. Nesmírně si na něm vážím toho, co všechno byl ochotný dělat pro to, aby statek mohl udržet. Slyšela jsem, jak ti vykládal o práci ve Švýcarsku. Neřekl ale, jak těžkou manuální práci tam dělal, doslova dřel, měl několik těžkých úrazů a málem přitom přišel o zdraví, jednou téměř i o život. Stahoval třeba pokácené stromy z vysokých hor. On to ale vše bral s humorem, vůbec si nepřipouštěl, jak je to náročné a těžké, hlavně, že má konečně peníze, které může investovat do svého statku. To, že zde dnes máme vodu, elektřinu a žijeme civilizovaně, je jeho zásluha…“

Ptám se jí, jestli by ale byli schopni vyžít jen z těch dvanácti krav a jako příklad uvádím pana Alexandra (z příběhu Tráva a seno), který by nevyžil z jeho šestnácti horských krav, kdyby neměl sýrárnu, ale i přesto žijí, jak se říká „na doraz“.

„Když jsme se vzali a čekali první dítě, začali jsme řešit „naše přežití“. Statek je veliký, spousta místností nevyužitých, nádherná krajina. Jako první nás napadlo přebudovat část statku na dva kompletně zařízené letní byty a pronajímat je turistům, kteří si zde chtějí odpočinout a pokochat se nádhernou krajinou. Máme velké plochy pastvin, část z nich obývá malé stádo ovcí, které pěstujeme na vlnu. Velkou radost máme z toho, že naši dva synové, Josef a Jakob (10 a 8 let) mají rádi zvířata, jak krávy, tak i ovce, a všechen volný čas věnují práci na statku. Finančně nám tedy nejvíc pomáhá pronájem bytů, pak prodej ovčí vlny, jako i prodej vajíček od našich slepic. A turistům, kteří k nám zavítají, prodáváme taky něco z naši biozeleniny a ovoce. Vše, co potřebujeme k běžnému životu, máme. Malý traktor a jiné stroje, potřebné k obdělávání půdy, jsou staršího data, levně koupené, ale funkční. Bez auta bychom se zde neobešli, ale kupujeme vždy takové, které je nejméně deset let staré, pojízdné a za nízkou cenu…“

Ať s nimi mluvím o čemkoli, vždy se u toho usmívají, mají dobrou náladu, vše se odehrává ve velice uvolněné, příjemné atmosféře. Z půl hodiny se stalo osm hodin a když se s nimi loučím, loučíme se jako staří, dobří přátelé. A mně se u toho třpytí zrak…

Čeká mě asi 50 kilometrů do Merana, kam chci přijet ještě za světla. Celou cestu si zpívám. Od radosti. Těch osm hodin, strávených s Anjou a Georgem na jejich úžasném vysokohorském statku, naplnilo celou mou bytost. Duši i tělo. Duše se raduje a tělo vydává tóny a zpívá…

Kdykoliv si na ně vzpomenu, stále se mi vrací ten pocit. Mám ho v sobě i teď, kdy píšu tyto řádky, téměř dva týdny po našem setkání… Co jen dokáže udělat osobní setkání člověka s člověkem! S člověkem dobrým a poctivým, s člověkem zapáleným pro krásnou a smysluplnou věc.

Přeji všem co největší počet setkání s takovými lidmi.

Heimat is der Mensch, dessen Wesen wir vernehmen und erreichen.